Výstava naivních obrazů: Radostný svět Marie a Martina Šítalových

„Co na srdci, to na obrázku“ – parafrází obecně užívaného úsloví lze zcela jednoduše a stručně vyjádřit produkty tvorby výtvarně neškolených, tzv. naivních (insitních) malířů, usilujících o esteticky přirozené, ničím nelimitované sebevyjádření. Marie a Martin Šítalovi z Velešína byli mezi desítkami obdobných tvůrčích osobností jistou výjimkou již v tom ohledu, že se malování věnovali jako manželský pár a s touto činností započali až v poměrně pozdním věku.

Zdroj: Přátelé města Velešína.Marie Šítalová, rozená Vaclíková (1904-1979) pocházela ze selského rodu, usazeného na statku ve vesnici Mojné. Základního vzdělání se jí dostalo na obecné škole v Černici a poté se jejím životním údělem stala na dlouhá léta každodenní namáhavá práce na rodinném hospodářství. Po skončení 2. světové války byla v různých pomocných profesích zaměstnána v továrně Jihostroj ve Velešíně, v jehož místní části Latránu si později zakoupila malý domek.

Martin Šítal (1901-1983) se narodil v malé osadě Svachova Lhotka u Chabičovic, rovněž navštěvoval obecnou školu v Černici a i jemu, stejně jako Marii, se práce v zemědělství stala prostředkem obživy na více než tři desetiletí – na statku v Černici pracoval jako námezdní krmič dobytka, ošetřovatel koní a kočí. Po roce 1950 přijal práci nočního hlídače stavebního úřadu v Českém Krumlově a později traktorové stanice v Chabičovicích.

„V listopadu r. 1956 jsem dostal 14 dní dovolenou, bylo moc pěkné počasí, toulal jsem se po okolí Černice a tak jsem se dověděl, že Marie Vaclíková z Mojného je už samostatná a bydlí ve svém domku ve Velešíně, i dojel jsem si k ní, byla ovšem překvapená mou návštěvou, ale když slyšela, že za chvíli po letech nebudu míti žádný domov, přijala mou nabídku, abychom mohli žíti spolu. Už při druhé návštěvě jsme se domluvili o termínu svatby.“

Tak vzpomíná Martin Šítal ve svém deníku na okamžiky, které rozhodly o společné cestě životem s bývalou mladší spolužačkou a taktéž i vzdálenou příbuznou – jejich babičky byly sestry. V tomto deníku se lze rovněž dočíst i o poněkud neobvyklém důvodu počátku malování obrázků: „Pracoval jsem na směny, tedy jsem byl často sám doma. Tu napadlo mou ženušku, abych se nenaučil toulat po lesích nebo chodit do hostinců. Hrej si s malováním, když se ti to líbí. Začal jsem hned barvami, napřed vodovými a temperovými… Mé ženušce to nestačilo, práce se jí líbily, tedy mně už v roce 1958 koupila olejové barvy.“

Zdroj: ArchivSnad podnícena manželovou pílí a zaujetím, začala i Marie o pár let později, od roku 1964, sama malovat a nadto i skládat poetická říkadla a básně, kterých vytvořila přibližně pět set.

Některé okruhy témat a námětů obrazů byly oběma autorům společné – biblické příběhy, pověsti a historické události z českých dějin, všední život a sváteční tradice na jihočeském venkově či dekorativní zátiší a kytice. Svébytnou obsahovou doménou Martina Šítala tvořila takřka drobnopisná topografie rodného kraje, od významných stavebních památek až po zapadlé samoty a statky v nejbližším okolí, zvěčnělé vzpomínky na společné zájezdy a výlety po Čechách a několik desítek portrétů úctyhodných velikánů české i světové kultury.

Zcela právem se oběma nadmíru skromným tvůrcům z Českokrumlovska dostalo uznání již za jejich života. Obrázky Marie i Martina Šítalových byly vystaveny na četných tuzemských i zahraničních výstavách a jsou zastoupeny v galeriích, obsahově zaměřených na insitní tvorbu. Ve Velešíně, městě jejich společného působení, byla v historickém domě „U Kantůrků“ k připomenutí pozoruhodného života a tvorby manželů Šítalových zpřístupněna zcela osobitá galerie.

Martina Vachová, Regionální muzeum Český Krumlov