Kliknutím zvětšíteKdyž 6. a 9. srpna 1945 svrhly Spojené státy na japonská města Hirošima a Nagasaki první atomové bomby, svět zatajil dech. Situace Japonského císařství už se přes dva roky poměrně závažně zhoršovala a poslední měsíce znamenaly pro většinu japonských vojsk, letectva i námořnictva boj na hranici sebeobětování. Americká průmyslová mašinérie dokázala vyrábět mnohem více lodí, letadel i tanků a zásoby císařské armády se rychle tenčily. Na přelomu let 1944 a 1945 ztratili Japonci Filipíny a po nich strategicky důležité ostrovy Iwodžima a Okinawa. Bylo zřejmé, že dalším cílem jsou přímo hlavní ostrovy Japonského císařství.
Obě strany se připravovaly na těžké boje. Američané z Evropy přisunovali posily, Japonci narychlo budovali provizorní obranu ostrovů. Japonské obyvatelstvo bylo po více než deseti letech tvrdé indoktrinace přesvědčeno, že okupace Japonska by znamenala mnohem větší strádání, než přinášely samotné boje, proto bylo hromadně vyzbrojováno a připraveno se zapojit do obranných akcí.
Američtí velitelé odhadovali (po zkušenostech z posledních krvavých střetů s fanatickými japonskými jednotkami), že o život může při invazi přijít až milion spojeneckých vojáků. I to byl jeden z důvodů, proč se politické vedení Spojených států rozhodlo použít právě dokončené atomové bomby ke zlomení japonského odporu.
První bomba byla svržena 6. srpna a ve spojeneckých štábech se čekalo, co přijde dál. Na nabídku kapitulace však Japonci oficiálně nereagovali, proto následoval druhý výbuch nad Nagasaki o tři dny později. Široká veřejnost je dodnes přesvědčená, že právě tyto dvě exploze přiměly japonského císaře rozkázat svým generálům, aby složili zbraně. Dnes již víme, že je to pravda jen částečně.
Srpnová bouře
Sovětský svaz a Japonsko se na pokraji nepřátelství nacházely už od 30. let. Přestože Stalin dlouho s Hitlerem vyjednával o spojenectví, ve kterém mělo být místo pro územní požadavky všech čtyř potenciálních partnerů (Německa, SSSR, Japonska i Itálie), útok na Sovětský svaz v červnu 1941 jakákoli jednání samozřejmě zhatil. Japonsko se však už dlouho předtím netajilo svými imperiálními ambicemi, když už v roce 1937 zkřížilo zbraně s čankajškovskou Čínou a v následujících letech opakovaně i s Rudou armádou. Postupně zaútočilo u jezera Chasan na sovětsko-japonských hranicích a v Mongolsku u řeky Chalchyn. Oba útoky Sověti odrazili, načež mezi Sovětským svazem a Japonskem zavládl křehký mír.
Japonci si byli dobře vědomi toho, že rozsáhlým útokem na Sovětský svaz s nejistým výsledkem příliš nezískají, cílem jejich expanze totiž byla jihovýchodní Asie, s bohatými nalezišti strategicky důležitých surovin, kterých se zemi pod námořní blokádou nedostávalo.
Stav napjatého míru na sovětsko-japonských hranicích vydržel až do roku 1945, kdy skončila válka v Evropě. Při spojeneckých jednáních slíbil Stalin západním spojencům, že se Sověti do tří měsíců připojí k závěrečnému útoku na japonská vojska v Asii. Dne 8. srpna 1945 Sovětský svaz skutečně vyhlásil Japonsku válku a druhého dne ráno byla zahájena operace Srpnová bouře.
Početní a technická převaha i taktická vyspělost jednotek, které se účastnily války v Evropě, rychle přinesla ovoce. Sověti během pouhých šesti dnů obklíčili milionovou tzv. Kuantungskou armádu a za další dva týdny dobyli obrovská území jihovýchodní Asie o celkové rozloze 1,5 milionu kilometrů čtverečních. Pozemními jednotkami přitom obsadili např. korejský poloostrov nebo celou severozápadní Čínu. Díky námořním výsadkům si pak podrobili strategický ostrov Karafuto (dnes Sachalin) či souostroví také Kuriru (dnes Kurily), čímž se dostali doslova na dohled hlavních japonských ostrovů.
Rudá armáda dosáhla ohromujícího vítězství, díky kterému získala pro Sovětský svaz zpět všechna území, které na dálném východě kdysi ztratilo carské Rusko. A přestože i Kuantungská armáda 20. srpna 1945 definitivně kapitulovala, postupovali Sověti v postupu až do 1. září, což jim umožnilo situaci v jihovýchodní Asii ovlivnit i politicky (později toho využili čínští a korejští komunisté).
Epilog
Americké jaderné bombardování z větší části zničilo města Hirošima a Nagasaki, ve východní Evropě je však méně známo, že už předtím byla masivním spojeneckým konvenčním bombardováním z podstatné části srovnána se zemí další bezmála šedesátka japonských měst, z nichž některá byla i větší, než Hirošima a Nagasaki. Šlo například o Jokohamu, Ósaku, Kóbe nebo Nagoju. Jakkoli si tedy japonské velení záhy uvědomilo sílu atomové bomby, samotné zničení dvou dalších měst zásadní důsledek na konkrétní vojenské aktivity císařství nemělo.
Z výzkumů posledních let vyplývá, že po svržení první atomové bomby byla ještě většina z vojenských a politických sil ve vedení Japonska pro pokračování boje. Když však v Mandžusku zaútočil jeden a půl milionu sovětských vojáků, bylo všem jasné, že je konec. Toto zjištění umocnilo svržení druhé atomové bomby 9. srpna.
Zatímco ve Spojených státech je jen velmi málo známo o tom, že proti Japoncům bojovali i Sověti, v zemích východního bloku byla režimními historiky operace Srpnová bouře glorifikována jako hlavní důvod japonské kapitulace. Pravda je však zřejmě někde uprostřed, k ukončení války v Tichomoří vedly jak americké jaderné útoky, tak zničující sovětská ofenzíva v Mandžusku.
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
