Kliknutím zvětšíte„Když se kopalo metro někdy v 70. letech, tak nám vyváželi haldy břidlice v podstatě za dům. Já každý den přišel ze školy, hodil tašku a šel na hromadu kamení. Roztloukal jsem ho a hledal.
Byly to ordovické břidlice s trilobity, ramenonožci a dalšími fosiliemi. Domů jsem se vracel úplně černý, to měla máma radost,“ vzpomíná s úsměvem pražský rodák.
Zkameněliny hledáte dodnes?
Samozřejmě. Hlavní důvod, proč jsem do toho šel, je, abych mohl jezdit na kameny. Systematická paleontologie, čistá preparační práce na zkamenělinách, to vás samozřejmě neuživí, to je naivní představa. Čím dál více se do našeho oboru vkrádá komerční paleontologie, která vždy nemusí být špatná. Může být kvalitní, dobře udělaná, i od komerčních paleontologů mohou vycházet kvalitní vzorky, které se dále distribuují do muzeí, soukromých sbírek…
Ještě než se dostaneme k obchodování se zkamenělinami, prozraďte, kde všude jste vy osobně po nich pátral a jaký nejhezčí kus jste našel?
Všude. Všude, kam přijedu, v Čechách i po světě. I tam, odkud se nesmí nic dovážet, třeba v Kostarice, jsem šel aspoň na haldu a „čutnul“ si. Ale pochopitelně s tím, že to zůstane v té zemi. Ona je spousta krásných lokalit, třeba ve Francii, kde jsou celé stěny plné nádherných amonitů. Samozřejmě tam nejde jít a rozbrušovačkou vyříznout toho nejhezčího, ale ten zážitek z toho, když máte stěnu o rozměrech 20 x 30 metrů plnou fosilních živočichů, ten je nepopsatelný. Za dobrého světla se dají pořídit fantastické snímky. Mezi nálezy, kterých si nejvíce cením, je kompletní kostra sladkovodního žraloka rodu Xenacanthus, kterou jsem před mnoha léty nalezl v břidlicích na dně řeky Jizery. Preparace této paryby, s chrupavčitou kostrou, byla pak velmi složitá a zabrala dva měsíce každodenní práce.
Když si teď čtenář řekne: Já chci taky najít nějakou zkamenělinu, samozřejmě legálně. Kam ho pošlete?
Pokud to není v chráněné lokalitě, jdou zkameněliny legálně sbírat téměř všude. Naopak, zákon říká, že pokud rozeznáte zkamenělinu, jste povinen ji sebrat, opatřit nálezovými okolnostmi, tedy kdy a kde jste to našel, uložit a na vyzvání příslušného orgánu byste ji měl předvést.
A je tedy moje, či není?
To je trochu složité, protože zde se tluče mezi sebou hned několik zákonů. Ale pokud najdete zkamenělinu na povrchu, je vaše, chápu-li zákon dobře. Jiné to je, když ji vykopete z hloubky několika metrů.
Vy se zkamenělinami už roky obchodujete. Jak je získáváte?
To je celá řada zdrojů. Budeme-li se bavit o českých zkamenělinách, tak je tu tradice už od Barrandovy éry. Sběratelů tu bylo hodně a se zkamenělinami se tu obchoduje už dávno. Jeden ze základních zdrojů jsou tedy staré sbírky. Některé byly roky schované a vynoří se třeba za 50 let. Když se objeví něco opravdu vzácného, kontaktuji Národní muzeum, přírodovědeckou fakultu… Muzeum ode mne koupilo např. jednu opravdu nádhernou sbírku českých silurských ostnokožců, byly mezi nimi i nepopsané druhy.
Od vás tedy nakupují nejen soukromí sběratelé, ale i muzea? Spolupracujete s nimi?
No rozhodně. Dealerů, nebo jak to říct, zkamenělin je hodně. Muzea ale spolupracují s těmi, kdo rozpoznají originál od repliky a podobně, protože i muzea shánějí pro sebe potřebné kusy. Jejich kustodi nemohou lítat po světě po výstavách a burzách a shánět jednotlivé věci, které jim chybějí do mozaiky. A od toho jsou tu celosvětově lidé, jako jsem já. Byť samozřejmě nedosahuji úrovně některých specializovaných firem, které jsou schopné sehnat celého dinosaura.
Co od vás muzeum např. koupilo naposledy?
Je to zkamenělé pleistocenní dřevo, které se Národnímu muzeu v Praze hodí pro nově otevírané prostory.
Zmínili jsme české exempláře, ale vy sháníte zkameněliny po celém světě. Ve kterých zemích je jejich získání snazší a kde naopak není šance je pořídit?
Ono je to v každé zemi jinak, platí vždy lokální nařízení o vývozu. Co se týče dovozu zkamenělin ze světa do Evropské unie, tak to je v podstatě volná záležitost. Ale když to třeba vezete z Ameriky a je to z chráněné nebo soukromé lokality, musíte mít účtenku. Pak už je to normální komodita jako každá jiná. Z některých zemí, třeba zmíněné Kostariky, nesmíte ale vyvézt nic. A naopak, největším producentem zkamenělin na světě je Maroko, kde mají fantastické věci. Na vývozu není nic špatného. I turisté tam mohou najít na povrchu pěkné kousky a dovézt si je domů, samozřejmě omezené množství.
Řekněme, že chci do sbírky pozůstatky mamuta. Kde je shánět?
Na mamuta je to nejblíž do Maďarska, do tamních štěrkoven, byť domluva je někdy trochu složitá. Vůbec nejkvalitnější mamutovina je v Jakutsku. Je třeba poznamenat, že péče o mamutovinu není nijak snadná. Musí schnout, třeba rok či rok a půl, ve vlhkém sklepě, stažená páskami, které se utahují, až pak se to může pomalinku konzervovat, je to hrozná práce.
Jak složitá je vůbec péče o zkameněliny?
Je to individuální u každé zkameněliny. Když budu mluvit třeba o fosiliích, které jsou z náplav Dunaje nebo z permafrostu, tak se to preparuje a konzervuje úplně jiným způsobem, než třeba naši trilobiti. U těch jednoznačně platí, že je nesmíte vystavit mrazu. Nechat břidlici přes zimu venku, tak se rozpadne.
Co se týče právě trilobitů, viděl jsem kusy, které měly vypreparované i ostny, byly tedy „3D“, to musela být neskutečná mnohahodinová piplačka…
Když preparujete trilobita, uděláte si tzv. marker a pomalu ho mechanicky preparujete. Až když jste těsně nad ním, začne se to preparovat tzv. foukačkami, tedy nějakou abrazivní metodou. Tyto ostnité věci děláte tak, že velké trny se většinou ulomí, vypreparují zvlášť, dají do sádry, otočí a dolepí na původní místo. Ty malinké trny se dělají přímo na trilobitovi velmi jemným brusivem, kdy trn trilobita je pevnější než mateční hornina okolo a ta tak odchází dřív. Vypreparovat to trvá týden, ty nejsložitější i měsíc. Je strašná spousta falzifikátů.
Sám, říkáte, že se objevují falzifikáty zkamenělin. Kde má sběratel jistotu, že když koupí zub dinosaura či pěstní klín našeho předchůdce Homo erectus, že jde skutečně o dinosauří zub či o 200 tisíc let starou originální zbraň a nikoli padělek, který vytvořil nějaký domorodec před pár dny?
Co se týče pěstních klínů Homo erectus, tak když je vezmete do ruky, tak vidíte, že je skutečně předevčírem nikdo neudělal. Jsou tam typické věci, např. pouštní abraze, to uměle neuděláte. Navíc to má typické, neopakovatelné tvary, a každý kámen má nenapodobitelný stupeň navětrání. U mladších nástrojů, neolitických, je to trošku složitější, ale když si nejsem jistý, jdu za odborníkem.
Vyberu náhodně ještě jednu věc – žebra jeskynního medvěda. Jak zjistíte, že jde skutečně o pozůstatek této legendární šelmy a že jsou skutečně staré desítky tisíc let?
Každé zvíře má svoji stavbu, v tomto případě si podvrh vůbec neumím představit. Jediné, u čeho je riziko falzifikátu, jsou maročtí trilobiti. Každý sběratel si musí samozřejmě zvážit, kde a od koho nakupuje.
O jaké fosilie je mezi zákazníky největší zájem?
O zuby megalodonů, obřích prehistorických žraloků. Velmi dobře se prodává i jantar, mám i krásné kousky se zachovalým hmyzem.
Kolik stojí špičkové sběratelské kusy?
Jsou drahé. (smích) Mohou stát pár stovek, ale i několik set tisíc korun. To samozřejmě hovořím o našich podmínkách, nikoli o světě, tam se pohybují v jiných částkách.
Kolik jsou zákazníci schopni utratit?
Jsou lidé, kteří dokáží utratit jednorázově desetitisíce. Někteří berou zkamenělinu jako investici, jiní ji vystaví v kanceláří, ale já mám nejradši sběratele, kteří si každý měsíc koupí něco třeba za patnáct stovek a s nimiž si popovídám o společném koníčku, když si to přijdou vyzvednout. Ti jsou pro mě úplně nej.
Stoličky mamuta, kosti jeskynního medvěda, zub dinosaura, pěstní klín Homo erectus… To vše se dá koupit. Je ale něco, s čím je vyloženě zakázáno obchodovat, např. lidské ostatky? Nebo si jako sběratel koupím třeba i lebku předchůdce člověka, např. Homo erectus?
Já bych s ničím takovým neobchodoval. Lebka Homo erectus jednoznačně nepatří do soukromé sbírky, ale do muzea, které z ní dokáže vytáhnout informace, jež potěší statisíce lidí.
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
