Dnes naposledy můžete navštívit operní představení na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Nenechte si ujít tuto příležitost; Verdiho opera Síla osudu je krásná na poslech a její scénické ztvárnění v zámecké zahradě je velmi impozantní.

Na přírodním jevišti se pohybuje na 150 účinkujících, nejen hlavní protagonisté příběhu jezdí na koních, nechybí živé ohně, svíce a další scénické efekty. Silný dojem zanechá snad v každém divákovi střídající se intimní prostředí s velkými davovými velkoobrazy. Právě posíleným sborem zpívané scény františkánských mnichů v klášteře či verbování k vojsku vyznívají velmi emotivně. Dle dosavadních ohlasů se projekt, coby první koprodukce Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov a Jihočeského divadla, rozhodně setkal s úspěchem.

Ve třech představeních účinkovaly hvězdy Metropolitní opery v New Yorku, dirigent John Keenan a tenorista Raúl Melo a jihokorejská sopranistka Khyunghye La. Dnes uvidíte naše špičkové pěvce společně se sólisty a sborem Jihočeského divadla. Orchestr bude dirigovat Martin Peschík.

Plenérová verze Verdiho operního představení je dílem režiséra Josefa Průdka, jehož jméno stojí také za divácky velmi oblíbenou romantickou Rusalkou. Ta byla také první operou, která se hrála v zámecké zahradě v roce 1959, pak roku 1963 a další inscenaci Rusalky vidělo krumlovské publikum v polovině 90. let. Orchestr tehdy seděl pod Bellárií a točna se nehýbala. Přesto se tato opera hrála i příští rok a úspěch byl obrovský. S „otáčením“ se opera vrátila do parku v 60.letech a velký návrat zaznamenala ruku v ruce s novými technickými možnostmi v letech devadesátých.

O několik zajímavostí z režisérského zákulisí příprav dvouhodinové zpívané a hrané inscenace v plenéru se s námi podělil Josef Průdek.

Jaké technické změny představovalo přivést na Krumlov operu?
V roce 1994 jsem režíroval v Národním divadle Jakobína a šel jsem se podívat na představení muzikálu Jesus Christ Superstar. Celé představení jsem spekuloval, jestli je hudba z orchestrálního playbacku.

Až když se na konci děkoval orchestr včetně dirigenta, pochopil jsem, že orchestr sedí dole pod pódiem a zvuk se přenáší; přes televizní obrazovku je přenášen dirigent a představení je naživo. Řekl jsem si: když to jde tady, proč by to nešlo na Krumlově. Šéfovi zvukové techniky jsme vysvětlovali, jak by to bylo, kdybychom orchestr posadili do Bellárie, čímž by byl chráněn, přenášeli do parku jeho zvuk a pěvci do toho naživo zpívali.

Točna se tedy točila, muzika hrála,orchestr o dešti nic nevěděl a zpěváci vydrží vždy. Když vidí plnou točnu, svědomí jim nedá lidi poslat domů. Tím se zranitelnost představení snížila. Museli jsme také přenášet obraz z parku pro dirigenta do Bellárie, plus zvuk z Bellárie do parku takzvaným kruhovým systémem reprodukce.

Povedlo se a my mohli dát první operu na Krumlově, kterou byl Rigoletto. Osvědčila se a letošní 14. sezona je důkazem, že jako v jiných přírodních divadlech má opera i tady velkou perspektivu.

Divák ocení přednosti točny, která však skrývá i určité záludnosti…
Když se opera hrála jen kukátkově, tak nebylo možné zjistit záludnosti točny. Vedle příběhu, který naaranžujete pro diváka, aby viděl hlavní scénu, musíte dost promyslet druhé aranžmá - zákulisí. Zpěvák musí vědět, zdali má dost času, aby se tmou zadem dostal, kam potřebuje. Oni totiž nachodí stovky metrů, protože se musí nepozorovaně dostat na své místo.

A na mně je, abych vše změřil a načasoval. Vše musí klapnout, protože muzika v opeře dává všemu formu. Tu určuje partitura opery, do které se musím vejít. Nemohu moc čarovat, ale důmyslně vymyslet, aby vše do sebe zapadalo. Navíc jsme zkoušeli většinou ve dne, aby nebyly ztrátové večery.

V opeře Cikánský baron jste poznal hlediště z jiné perspektivy – coby pěvec. Jak vnímáte akustiku otevřeného prostoru z této pozice?
Akustika je v zahradě zajímavá věc, protože je moc závislá na atmosféře a ovzduší. Jde o to, zda je po dešti, jaký je tlak, zdali je jasno – akustika je vším ovlivněna a proměňuje se. Někdy je to úžasné, hlas tam zní jak v kostele, jindy cítím, že je to takové „tupé“. Je zkrátka rozhodující, jestli jsou listy na stromech mokré, zdali je ve vzduchu vlhkost, mlha, jasno , měsíc, průzračná noc… Protože i ticho je relativní.

Přinese Síla osudu osudové potíže nebo také nové možnosti?
Osud je samo o sobě veliké nadčasové téma. Je osud náhoda nebo ne, je vše, co se nám stane osud? Samozřejmě i tím závažným způsobem je zpracována i verdiovská partitura. Verdi byl velký operní dramatik a uměl cítit závažnost tématu. Podle toho dával úlohu sboru, orchestru a pěvcům. Ve smyslu: dílo něco vyžaduje, anebo ho nedělejte!

Pulty dechových nástrojů jsou obsazeny maximálním počtem hráčů, a proto jsme pro plnost zvuku orchestru posílili smyčcové nástroje. Poprvé v historii opery JD se dostáváme na počet 65 hudebníků, což je velký romantický orchestr. Opera má v každém druhém z deseti obrazů velkou sborovou scénu, jedna je zpívána pouze mužským sborem. Víte, zpěv 45 mužů je nádherný a jeho zvuk je něco posvátného. A na Krumlově zní sedmdesátičlenný sbor.
Opera je drahá věc, ale teprve v té co nejdokonalejší formě má rezonanci. U sólistů vyžaduje navíc širokou paletu talentů. Orchestr, sbor, balet, technika, světlo, rekvizity, vše musí pracovat do středu. Parodie se dělají pouze z nedokonalého provedení opery, dokonalé je udivující a ohromující. Je to holt, jak říkal Richard Wagner, Gesamtkunstwerk.

Máme za sebou už čtyři představení velkého díla. Divák vnímá krásné hlasy ve španělském šlechtickém sídle, na italském bojišti i ve františkánském klášteře v horách. Naplnila se vaše představa inscenování?
Dokud jsem to celé nepostavil, byla to nehmatatelná chiméra… A tu jsem musel realizovat nejen prostřednictvím sebe, ale prostřednictvím dalších sta lidí a přesvědčit je o správnosti.

Oni mají pouze subjektivní pocity, já byl prvním divákem, kterému se to muselo líbit… Myslím, že tvar opery se povedl, výkony všech těles jsou na úrovni a opera tak vyznívá ve své plné síle.