Cenu města Český Krumlov převezme v pátek 18. května od 19 hodin v Prokyšově sále pracovník Regionálního muzea Ivan Slavík.

Jak jste se k historii dostal?
Měl jsem už na Základní škole v Havířově vynikající učitelku dějepisu, která uměla zaujmout, i když byla přísná jako řemen. Ta jiskra, která se tenkrát rozsvítila, už pak vlastně nikdy nepohasla. A také jsem se chtěl tak trochu alibisticky vyhnou hrozící oborové konkurenci ve vlastní rodině – otec byl profesorem přírodních věd, maminka jazykovým vševědem a bratr se až příliš roztahoval v matematice a jiných exaktních oborech. S mou historií se mi tedy doma dýchalo poněkud volněji.

Ví se o vás, že jste v mládí dost náruživě holdoval bigbítu. Proč jste s tím přestal?
S odstupem času mi připadá, že jsme do toho na počátku sedmdesátých let na Ostravsku mlátili úplně všichni. Dlouhé vlasy, úzké „roury“ a řízný rokenrol, to byly příznaky našeho generačního cukání. Vůbec nepochybuji, že už jen to šlo rodičům dost na nervy. A tak jsem raději na křižovatce, zda-li nadále bigbít či studium, vyhodil směrovku ke studiu na vysoké škole. Tím ovšem vůbec nechci říci, že jsem si v ten moment také pořídil oblek a kravatu.

Co vás přivedlo do Českého Krumlova?
Vyrůstal jsem ve městě, které je jen o pár let starší než já. Takže je dost logické, že mě po studiu dějin v Olomouci kouzlo historie jižních Čech a Českého Krumlova pozřelo úplně bezezbytku.

Jaký byl váš první kontakt na Horní Rakousy a Bavorsko? Co bylo prvním impulsem?
Prvním impulsem, i když to dnes může znít banálně, bylo určitě otevření hranice v roce 1989 a obyčejná zvědavost podívat se jen tak „za kopečky“. Po opakovaném zjištění, kolik zajímavého se toho nachází právě u našich nejbližších sousedů, mi připadalo nadále zbytečné hledat štěstí až za devatero horami a řekami. Již na podzim 1990 jsem měl v rámci svého stipendia možnost působit na kulturním oddělení Úřadu hornorakouské zemské vlády. Tam šlo hlavně o napojení kontaktů a nalezení zajímavých témat.

Čeho si na té spolupráci nejvíce ceníte?
Že přežila krátké období porevoluční euforie a zůstává i po letech, jako součást víceméně všední činnosti, hodně pestrá a zajímavá. Tím myslím nejen pro nás, kterým tvoří náplň práce a spousty volného času, ale také, jak doufám, i pro kulturní veřejnost, pro kterou je především určena. Určitě si také cením toho, že se nám daří uskutečňovat přeshraniční partnerské projekty s minimem byrokratické zátěže při jejich organizaci a minimem povrchních formalit při jejich realizaci. Tím nejcennějším jsou ale trvalá, obyčejná lidská přátelství.

Na čem aktuálně pracujete?
Před dvěma týdny zpřístupnilo naše Regionální muzeum v Mnichově výstavu o překladech děl Adalberta Stiftera do různých světových jazyků.
V těchto dnech jsme dokončili společný výstavní projekt s českokrumlovským Fotoateliérem Seidel o zcela zapomenuté historii jedné šumavské továrny u Kašperských Hor, která po desetiletí vyráběla krásné věci lidem pro radost a dnes jsou z ní jen ruiny. Se skupinou mladých fotografů z linecké Umělecké univerzity kujeme plány představit Český Krumlov z poněkud jiného úhlu pohledu a …no, myslím, že by to bylo ještě na delší povídání.

Co byste rád na poli kultury a historie ještě dokázal?
Víte, čím dál tím více jsem na pochybách, zdali v oboru mé činnosti vůbec existují nějaké vysněné mety.