Je to skoro jako zázrak. Bílé skvrny na starých fotografiích, které překrývají nejen obličeje příbuzných, ale také naše vzpomínky, rázem zmizí. Anebo se černobílý snímek zničehonic promění v barevný.
Na zázraky však nevěřme. Oné magii se říká retušování a jednou z těch, které práci s kouzelnickou hůlkou v podobě zvláštního nožíku, štětce či speciální tužky bezchybně ovládají, je Eva Štěpánková z Českého Krumlova.
Aby také ne, když kolegou, s nímž měla v českokrumlovských komunálních službách od roku 1959 až do rozdělení republiky tu čest pracovat, jí byla legenda českokrumlovské fotografie František Seidel.
Jiskřivé vzpomínky
Ač ke svému okolí promlouvá jen znakovou řečí, když přijde řeč na Seidela, její oči doslova zazáří: „Byl skvělý nejen jako kolega, ale také jako člověk. Vzpomínky na něj mám pouze příjemné. Poznala jsem ho už jako malá, když naši rodinu chodil pravidelně fotografovat. Navíc se dobře znal s mojí maminkou, takže jsem Františka Seidela vídala až do jeho posledních let.“
Práce to nebyla kdovíjak zábavná a pestrá, o to více však žádaná. „Retušování byla v podstatě rutinní ruční práce. Nikdo jiný ji tehdy v komunálu neovládal, snad se to ani nikdo naučit nechtěl,“ krčí rameny Eva Štěpánková.
Bylo to stále stejné – negativ zespodu podsvítit, kazy pak speciálními nástroji opravit tak, aby se snímek „na papíře“ líbil. A pak přišel na řadu štětec a barvy. „To zejména u svatebních fotografií,“ podotýká Eva Štěpánková.
Legendární českokrumlovský fotograf se narodil 21. května 1908. V roce 1935 převzal po smrti svého otce rodinný fotoateliér. Ten vedl až do roku 1949, kdy mu živnost zrušili komunisté.
Jako fotograf pak František Seidel pracoval v komunálním podniku. Zažil mnoho útrap – byl vězněn nacisty, po válce byl svědkem odsunu svého bratra a snoubenky do Německa. Zemřel 7. ledna 1997. Mimořádný význam má jeho dílo zachycující celou jihovýchodní část Šumavy.
Seidelova pouť tmou
Ruce se jí třásly hlavně tehdy, když do nich brala negativy na skleněných destičkách. Tehdy musela být hodně opatrná.
„Stačil nešikovný pohyb a neštěstí bylo na světě. Rozbité sklíčko už se nikdy zachránit nedalo, jediným řešením bylo pořídit fotografii znovu. Když pak začala éra negativů na fotografických filmech, bylo to veliké usnadnění práce,“ srovnává Krumlovanka.
Přestože Eva Štěpánková si s Františkem Seidelem nebyla v pracovní době stále na očích – on pracoval v reportážní skupině, jejíž členové byli téměř pořád v terénu, ona zase většinou seděla v ateliéru – čas od času je profesní povinnosti svedly na společnou cestu.
„Vzpomínám si, jak jsme například spolu za tmy obcházeli Český Krumlov a fotili některé obchody,“ pátrá v paměti vitální dáma, jež se k fotografii dostala víceméně náhodou.
„Žádné vzdělání v oboru nemám. Vyučila jsem se v podstatě praxí. Maminka sice chtěla, abych šla na fotografickou školu do Děčína, tam mě však bohužel nepřijali,“ vysvětluje Eva Štěpánková.
Podala si tedy žádost do někdejších komunálních služeb, kde záhy na její zručnost vsadili. K získání výučního listu, na němž se v rubrice Obor dodnes skví Retušování, pak už nebyla daleká cesta.
Jednou z těch, kteří strastem i radostem Českého Krumlova a jeho obyvatel dávali podobu němých, přesto výmluvných fotografií, byla Eva Štěpánková třiatřicet let. Tečku za vším udělala v roce 1992, kdy jí s nástupem éry barevné fotografie ubylo práce.
„Dostala jsem sice nabídku, abych přestoupila do stále hodně vytížené reportážní skupiny, ale odradily mě víkendové služby. Každou sobotu jsem se totiž scházela se svými přáteli v českobudějovickém klubu neslyšících, což pro mě tehdy bylo velmi důležité,“ objasňuje.
Moderna už neláká
Dveře Eva Štěpánková sice zabouchla, avšak nezamkla. Nabídky na příležitostnou výpomoc v oboru, jemuž zasvětila celý svůj profesní život, registrovala i poté, co odešla z práce. A s fotografií koketuje v podstatě dodnes.
„Ráda bych se ještě naučila přehrávat snímky z digitálního fotoaparátu do počítače, to snad zvládnu za pomoci svého syna. Ale dnešní retušování, to už není nic pro mě. Byla jsem se podívat u své někdejší kolegyně, která dodnes provozuje fotoateliér, a nestačila jsem se divit. Tím, co vše se dá s fotografií v počítači dělat, jsem byla doslova unesená,“ směje se paní Eva.
Rukama jí prošly stovky, možná tisíce tváří zvěčněných na fotografiích. Dnes jí uplynulé roky připomíná už jen dům Seidelových, v němž vzniklo muzeum zasvěcené dílu těchto místních legend.
„Muzeum jsem navštívila se svými bývalými spolupracovnicemi a musím uznat, že rekonstrukce se opravdu povedla. Jen některé pokoje jsou tam jinak, než jak si je pamatuji já. Vystavené exponáty mě ale uchvátily. Našla jsem mezi nimi i přístroje, s nimiž jsem pracovala já,“ znovu Evě Štěpánkové jiskří oči.
