Stalo se tak v rámci 2. ročníku Festivalu barokních umění.

Díky tomu nahlédli do světa dávného barokního umění, poodkryli taje a zákulisí zámeckého barokního divadla a především zjistili, jakou spoustu mravenčí a vysoce odborné práce odvádějí lidé, díky nimž je barokní umění nejenom zachováno do dnešních dob, ale také věrně prezentováno veřejnosti.

Ba co víc, díky nimž jsou na světlo světa vytahovány a objevovány již dávno kdesi zasunutá nádherná díla. To právě vloni dokázal umělecký vedoucí souboru Hofmusici Ondřej Macek, který našel Vivaldiho operu Agrippo. A právě o něm a jeho hledání i světu barokního divadla je film Agrippo znovuzrozený. Natáčení rád přiblížil jeho režisér Dan Krameš.

Jak jste se k natočení filmu dostal? Proč vlastně vznikl?
Točili jsme tu cosi pro sponzora Nadace barokního divadla a přitom jsme se potkali s panem Slavkem, což je závratný člověk. Cítil, že si spolu máme co říci a tak jsme si to řekli a nadchli se pro to, že zkusíme zaznamenat jednotlivá představení, která tady vznikají už léta. Do té doby se nenašel nikdo, kdo by o to měl zájem. Dost možná proto, že by takový film měl potencionálně malé publikum, což zřejmě odradilo velké dravce. Tím se pro nás otevřel nesmírně zajímavý svět, svět barokního divadla, který je ozářen svíčkami, kde muzikanti hrají na dobové nástroje, jež mají struny ze střev a barokní ladění. Zpěváci se musí naučit určitý projev a výraz, který je nezvyklý a koresponduje s celou tou závratnou mašinérií barokního divadla.

Jak dlouho dokument vznikal?
Pět let. Pět let jsme jezdili, abychom posbírali materiál. A je zajímavé, že nám osud zřejmě přál. Během té doby totiž Ondřej Macek našel ztracenou Vivaldiho operu. Je to světový unikát a mě překvapuje, že svět na to nezareagoval dost razantně. Ten objev je opravdu unikátní a snový. A ve spojení s ním i prostor barokního divadla, které, jak víme, je jedno ze dvou divadel na světě, které se dochovaly v tak komplexní sestavě, že je možné s nimi tvořit celé představení, se všemi dekoracemi, jež jsou k tomu potřeba.

Objevilo se během natáčení něco, s čím jste nepočítali?
Jednak to byl ten Ondrův objev, protože to se nestává každý den. K takovému objevu jsou ale potřeba i další lidé, protože je tu spousta souvislostí. Například to, že Ondřej Macek je velice vzdělaný ve svém oboru, je velice cílevědomý, zná cesty k archivům po celé Evropě a zároveň je aktivní hudebník, což je klíč k tomu, že si dovede pospojovat melodie a texty a najít tu nitku souvislostí, po níž se dostal k objevu.

Jak se natáčí film při svíčkách?
Neměli jsme možnost do představení nějak zasahovat, podmínky byly dost tvrdé. Sám kastelán i soubory pracují v barokním divadle ve velice zkrácené době, aby divadlo nebylo namáhané vstupem člověka. Jsou to křehoučké věci, které byly určeny původně pouze pro malou šlechtu a několik hostů. Čili tam není možné pustit masy turistů, kterými drtíme ostatní památky. A náš film pomáhá podělit se o to s lidmi, kteří se do divadla na představení nemohou dostat.

Při natáčení jste nevynechali Benátky…
Museli jsme se s Ondrou potulovat po Evropě a samozřejmě kromě Krumlova, Prahy a Řezna jsme navštívili také Benátky. Těšili jsme se z toho navzájem, protože Vivaldi a Benátky jsou zrcadlením sebe sama.

Humorné bylo, jak do záběru zpívající herečky v historickém kostýmu s mořem a panoramatem chrámů a kostelů za zády vjela obrovská moderní loď s mohutnou internetovou adresou na boku.
Jsem rád, že jste se pro to také nadchla, protože to je zkušenost z Benátek. Benátky jsou sužované tím, čím jsme sužováni všichni. Jejich krása, ta dobová ryzost, určitý vzkaz, který jsme dostali od předešlých generací, jsou dneska válcované tím všesvětovým www.com. Věděl jsem, že tam tyhle lodi jezdí a tajně jsem si přál, že by bylo fantastické, kdyby se nám podařilo, až bude zpěvačka zpívat v tom čistém prostoru, že tam vjede obrovská loď. To se povedlo. Loď tam vplula a jako by utrhla věž kostela naproti, který zakryla svým mohutným trupem jako princip toho, že nám pod rukama mizí něco, co je strašně krásné a čisté a my si to válcujeme sami svou nedbalostí a neschopností vcítit se do důležitějších věcí.