Není nic překvapivého na tom, že špičkoví hudební umělci často bedlivě zvažují, které koncertní pozvání přijmout, které nikoliv, které akce se zúčastnit, a které ne. Pokud jde o pozvání na pravidelně se opakující událost typu každoročně pořádaného festivalu, kritériem výběru bývá mimo jiné historie předešlých účinkujících – zdali jsou dostatečně významní, zdali jde o srovnatelnou uměleckou „váhovou" kategorii.
Tímto způsobem si muzikanti, zpěváci a další kumštýři potvrzují svůj umělecký status. Zároveň se ale vystavují srovnání, které nemusí být vždy lichotivé. V případě ruského barytonisty Dmitrije Hvorostovského však lichotivé je. Jeho páteční vystoupení na úvod Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov patřilo k tomu nejlepšímu, co hudební přehlídka v daném žánru za poslední roky nabídla. A to se zde v minulosti vystřídaly takové hvězdy jako Cura, Vargas nebo Domingo.
Slavnostní koncert v Pivovarské zahradě, jehož publikum tradičně tvořila také celá řada významných osobností českého veřejného života, začal před jednadvacátou hodinou. Prvním kusem zamračeného, byť povětšinou nedeštivého hudebního večera, byla Verdiho předehra k Nabuccovi. Úspěšně se v ní představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Constantina Orbeliana.
Kazem na kráse byla pouze chvilková invaze vznášejícího se monitorovacího zařízení, které jako obří hmyz kroužilo nad hlavami diváků a svým hlasitým bzukotem doplňovalo dynamicky slabší pasáže skladby o nový prodlevový hlas. Poté, co předehra dozněla, se na pódiu objevil Hvorostovsky – interesantní persona, svým vzhledem i nepřehlédnutelnou dávkou exhibicionismu, na první pohled připomínající spíše glamrockovou star nežli operního pěvce.
Publikum na úvod jeho vystoupení s nadšením vyslechlo árie Or dove fuggo io mai! z Belliniho Puritánů a O du, mein holder Abendstern z Wagnerova Tannhäusera. Následovala superpopulární Bizetova Carmen: orchestrální předehra pěkně odsýpala, měla patřičný švih, tempo, nechyběla ani vášeň.
Dobrý výkon rozhlasových symfoniků navíc od počátku podporovalo kvalitní ozvučení a pěkný, plastický zvuk – drobné technické problémy probleskly v druhé polovině koncertu.
Následně se osvědčil také Hvorostovsky jako toreador v árii Votre toast, je peux vous le rendre. Nejenom pěvcův silný a hutný baryton s přirozeným nasazováním vyšších tónů, jež se následně rozezní do takové šířky, že si člověk s trochou fantazie dokáže představit praskající okenní tabulky, ale i samotný Hvorostovského vzhled přispěl k působivému vyznění nejslavnějšího čísla Bizetovy opery. Bělovlasý zpěvák aristokratického vzezření měl totiž k hrdému a vznešenému toreadorovi velmi blízko.
V prostřední části koncertu se Hvorostovsky na chvíli vrátil do své domoviny, když zazpíval árii Na vozdušnom okeaně z opery Démon Antona Rubinštejna. Ruské intermezzo vyplnila ještě Glinkova předehra k opeře Ruslan a Ludmila a Čajkovského Tanec trpaslíků.
Poté již dostal slovo zpěvákův favorit a král italské opery Giuseppe Verdi. Ačkoliv Hvorostovsky přirozeně tíhne spíše k lyričtějšímu výrazu, dramatická árie Cortigiani vil razza dannata z opery Rigoletto vyzněla v jeho podání také naprosto přesvědčivě. Pěkná byla i Tutto e deserto…Il balen del suo sorriso z Trubadúra.
Závěr koncertu patřil lehčím, ale neméně pěkným neapolským písním. Po nich si nadšené publikum, tleskající ve stoje, vyžádalo ještě dva přídavky. Tím prvním byla slavná 'O Sole Mio, po ní následovala ruská píseň ve skvělém Hvorostovského podání Oči čornyje. Vzhledem k sílícímu dešti potlesk brzy utichl a dirigent Orbelian povedený koncert ukončil moudrou radou: go home!
JAN BLÜML
Autor je muzikolog
