Už několikrát chtěl s muzikou praštit, přesto se k ní vždycky vrátil. Henrich Lendacký z Horního Dvořiště patří k jedněm z nejvýraznějších kytaristů na Českokrumlovsku. Dnes hraje ve své kapele Igelit, se kterou zažil koncerty už v době hluboké totality.

Jakými soubory jsi prošel? Která kapela ti vyhovovala nejvíce?
Začátek byl Igelit. To bylo kolem roku 1980. Pak jsem se na počátku roku 1988 vnutil do kapely Pedál a když se Pedál rozpadnul, přešel jsem i s basákem Jirkou Kejšarem do Extraxe. Tam jsem skončil odchodem na vojnu v roce 1990. Byl jsem ženatý a po vojně jsem vlastně nehrál až do roku 1994. To jsem se dal dohromady s kapelou Tři bratři – zkazil jsem jim počet a byli jsme čtyři. Praštili jsme s tím na konci roku 1998. Byl jsem rozhodnut, že už hrát nebudu. Nakonec jsem se v roce 2000 nechal ukecat zpátky do Igelit – souhlasil jsem pouze pod podmínkou, že bude v sestavě i spoluzakládající člen Martin Čížek. Všude se mi hrálo dobře.

Igelit byla tvá první kapela? Jak těžké bylo tehdy zakládat tvrdou hudební skupinu?
Igelit byla první. Mastili jsme společně už na základní škole. Založit fungující kapelu? Pro nás s našimi možnostmi to bylo nemožné. Igelit sice hrál, ale neměli jsme přehrávky, takže víceméně na černo. Hraní se zabalilo do „Pohovorů s mládeží“, a to muselo skončit do půlnoci. Jednou se to zvrhlo a pak jsme museli na chvíli „mlčet“. Naše „Pohovory“ se pak probírali jako odstrašující případ na školení kulturních referentů SSM. Vím to, protože jsem se jednoho školení zúčastnil (jako kulturní referent své třídy na gymplu).

V čem bylo tehdejší hraní jiné?
Hlavně po materiální stránce. Pokud jsi měl jinou kytaru než tuzemské výroby, byl jsi král. Aparáty se skládaly ze všeho možného, co bylo po ruce. Než mi kámoš přestavil celolampu Tesla Mono50, tak jsem u Pedálu mastil na upravené lampové rádio. Jinak hraní jako takové jiné nebylo. Vždycky jsi se musel něco naučit.

Je dnes daleko těžší prosadit se se svojí muzikou?
Je to těžší v tom, že je scéna velmi nasycena. Dobrých muzikantů je moře a kapel je někdy víc než posluchačů.

Jaká byla rivalita mezi kapelami? Existovala konkurence?
V tom asi byl ten důvod úspěchu. Konkurence moc nebylo a pokud byla rivalita, tak nebyla moc poznat.

Zažil jsi takzvané přehrávky?
Zažil, a to s Extraxí. Napsali jsme si seznam písní tak, abychom zbytečně neprovokovali. Přijela za námi komise do Vyššího Brodu, kde jsme si za tímto účelem půjčili kino. Setřeli nás na dvě doby, že naše muzika asi nebude přínosem pro společnost a pak nám ten nejnižší stupeň přehrávek udělili.

Jaká byla scéna na Českokrumlovsku?
Pokud myslíš 80. léta, tak si vybavuji hlavně Magmu. Pak se mi líbila kapela Wolf. Na Velešínsku si vzpomínám na kapelu Trifid a pak už jen Pedál a Extraxe, a to už bylo v té druhé polovině. Ale, abych se přiznal, neměl jsem moc přehled o ostatní scéně.

Vzpomínáš na dobu takzvané modré (džínové) armády? Obrážel jsi také každou zábavu v regionu?
Nedokážeš si představit, kolik dřiny stála taková údržba džísky. Propíchaný prsty od šití záplat a přišívání nášivek. Chodila nás vždycky banda. Od šestnácti jsem mohl vyrazit. Snažili jsme se nic nevynechat. Pak se mi moc líbilo, když taková horda lidí chodila na nás.

Potkáváš se občas s kluky, kteří byli tenkrát na stejné startovací čáře jako ty? Jsou ještě hudebně aktivní?
Potkávám jich dost. Většině z nich se hudebně podařilo docela slušně prosadit.

Určitě jsi hrál celou řadu převzatých klasických skladeb. Jak se k takové muzice člověk dostal? Z čeho jste čerpali?
Já jsem si, na tom úplném počátku, nahrával písničky na kazeťák od rakouských sousedů. Od narození jsem jim viděl do oken, tak se dal chytit velmi slušný signál. Později už se daly sehnat mezi známými nahrávky celých alb. Čerpali jsme opravdu ze široké škály – Accept, Scorpions, Kiss a dokonce i Visací zámek. (smích)

Měl jsi nějaké vzory? Proč jsi se rozhodl pro hru na kytaru?
Vzorů jsem měl hodně, ale časem jsem se na vzory vykašlal. Nějak jsem na ně nedosáhnul. Muzikantů však obdivuji mnoho. Proč jsem se rozhodl pro kytaru? Nic jiného jsem nechtěl a ani nezkoušel. Od malička jsem po ní toužil.

Máš ještě nějaké hudební ambice, nebo už se jedná jen o koníček?
Už opravdu jen o koníček. Ambice ustoupily do pozadí.

Co bylo vždycky tvým snem?
Co může být větším snem pro muzikanta našeho stylu, než hrát na nějakém monstr metal festu a pořádně ten kotel rozhýbat. A samozřejmě – živit se pouze muzikou. Tyto sny však začnou časem ustupovat jiným snům a pak ti z nich zůstane jen ten „koníček“.