Jiří Havel,  známý autor 22 obrazových publikací zejména o horách, zavítal po více než dvaceti letech do Českého Krumlova. Přijal pozvání Fotoklubu Český Krumlov a v úterý v divadle  zahájil  výstavu Nazvanou Národní park Krkonoše. Dá se říci, že v Krumlově představil, jak vnímá krajinu svého domova.  „Nejvíc mě štve, co nálad a proměn přírody hor jsem prošvihl tím, že jsem tam zrovna nebyl," říká jedenaosmdesátiletý Jiří Havel z Podkrkonoší, který fotil horskou přírodu snad po celém světě. Kromě Alp, Kavkazu, Patagonských And a Himalájí ztvárnil i přírodu Národních parků v Africe, na západě USA a v Austrálii.

Procestoval jste s fotoaparáty řadu kontinentů. Je ještě nějaké místo, kam jste se nedostal a které byste rád  fotil?
Samozřejmě. Svět je tak veliký a hor je tolik, že by se jich ještě dost našlo. Ale bohužel fyzicky na to už nemám. A pro mě byl také vždycky dost velký problém sehnat dobrou partu, která by se mnou jela. Nebo dobrou cestovku, která by pro mě měla tak atraktivní zájezdy. To už je všecko pasé. Hor  bych mohl jmenovat spoustu, ale ty hlavní, to jest Himaláje, patagonské Andy, Kavkaz a samozřejmě Alpy, kde jsem si obzvlášť  oblíbil Dolomity, ty všecky jsem zvládl. I na Aljašce jsem byl, kde jsou také krásné hory. Podařilo se mi je nafotit  z vyhlídkového letu. Nepodívám se už třeba na takovou  Kamčatku, kde jsou nádherné sopky. A takových hor je po světě ještě hodně.

To jste se v horách něco našlapal…
No tak jo, dost jsem toho nachodil. Když jsem byl poprvé v Himalájích,  šli jsme do  základního tábora poblíž Everestu 14 dní. Pěšky přes kopečky. Zároveň jsme se aklimatizovali, jak jsme stoupali, což bylo dobrý, ale 14 dní na pochodu. Jenomže dělat turistický nebo chodecký rekordy   fotografování nepřeje. Já toho víc nafotím, když jdu pomalu a mohu se víc soustředit, než kdybych hltal sto jarních kilometrů. To není pro fotografy nic dobrého.

Musel jste mít velice dobrou fyzičku.
Chození mi šlo.  Teď skoro nechápu, jak je  možné, že jsem dřív předbíhal lidi a divil jsem se, jak jdou pomalu. A teď je to naopak. Už se mi špatně dýchá do kopce. Léta se prostě na člověku podepíšou. Už na to jenom vzpomínám.
Který z výjezdů za focením ve vás zanechal nejhlubší dojem?
Málo platný, asi ty Himaláje. To bylo  neskutečný. Už proto, že jsem se po tolika letech dostal do velehor, o kterých jsem celý život snil. Jel jsem tam s partou horolezců , pohybovali jsme se  v oblasti Mount Everestu, základní tábor jsme měli ve  4600 metrech  nad mořem. Tam jse m strávil  skoro měsíc. Bylo to dost drsný, ale když jsem vykoukl ze stanu, tak se kolem mne ježily nádherné stříbrné špice  jedna krásnější než druhá. A když jsem trochu poodešel, vyčuhoval tam  trojúhelníček –  Mount Everest. To byl zážitek obrovský. To do smrti člověk nezapomene. I když jsme tam někdy měli hlad, zima byla a tak dále.
Přinesl jste si někdy z výprav omrzliny?
To ne, já tolik neriskoval. Když jsem Krkonoších  fotíval se svou dávnou Linhofkou, byl její mechanismus tak jemný, že jsem při její obsluze nemohl mít rukavice. Tak jsem občas měl omrzlý prsty, ale jenom tak trošku. Někteří horolezci, co lezli nahoru, omrzliny měli, ale já je vlastně  jen tak pozoroval zespodu. Já se dostal nejvýš v mém životě  tam pod  Everestem, kde byl  kopeček Cala Patthar, který má 5550 metrů. Tak to byla moje nejvyšší výška. Zóna smrti je přes 6000 až 7000 metrů. Tam já se nedostal. Tam jsem neměl šanci vylézt a taky mě to ani nelákalo. Já jsem ty horolezce dost dobře nechápal – trpěli, dřeli, aby na kopec vylezli a pak se tam ani nerozhlédnou, tu krásu ani nevnímají. Jde jim jenom o to, aby ten kopec dobyli. Některým těm horolezcům je příroda úplně lhostejná. To mi na nich příliš sympatické nebylo.
Co obnáší focení hor? Pořád se tam mění počasí, tak to nemohlo být jednoduché?

To je právě na horách to úžasné, že se to neustále proměňuje. Počasí pořád  přináší nějaké nové zajímavé nálady. Jde o to, co nejvíc těch nálad polapit. To znamená být ve správný čas na správném místě. A to je celý ten problém. Čím víc času na horách strávíte, tím máte větší šanci , že tam uděláte nějakou slušnou fotku. Protože  tu  fotografii si nikdy nemůžete vymyslet, jako když někdo fotí v ateliéru. Tam prostě musíte čekat, až vám to  příroda přihraje. Takže to je otázka pravděpodobnosti. Když  tam půjdete dvacetkrát,  je pravděpodobnější, že  uděláte nějakou mimořádnou fotku. Protože zastihnete přírodu v nějaké mimořádně fotogenické náladě. Například tady na této fotografii, tam jsem tyto nálady zastihl jenom jednou a už se nikdy neopakovaly. Když máte štěstí, jste u toho, když ne, tak máte smůlu. A nejvíc mě právě štve, co nálad jsem prošvihl, protože jsem tam zrovna nebyl u toho.

S čím teď  fotíte?
S digitální zrcadlovkou,  jednoduchým Nikonem D 5000, má 12,5 Mega. To není nic moc, ale snímek z něho  mohu bez problémů zvětšit na metr, a to nemá chybu. A váží ani ne kilo, zatímco ta Linhofka měla s příslušenstvím tak 12 až 14 kilo. Takže digitál je opravdu úžasná věc a mám z něho docela radost. Já jsem digitálu dlouho odolával, až mě to dohnalo. Vývoj digitálu šel nahoru, až se vyrovnal  střednímu formátu, to znamená svitkovému filmu 6x6 až 6x9 cm. No, a pak jsem si ho tedy koupil.


Které hory máte nejradši?
Pochopitelně Krkonoše, protože tam jsem doma. Ale moc miluju Dolomity, to jsou překrásné hory. Pro mě poměrně snadno dostupné. Ohromnou výhodou pro starší lidi, jako jsem já, je, že jsou tam desítky vysokohorských průsmyků, do nichž vede perfektní asfaltka, takže se dostanu autem a lanovkami vysoko. Díky tomu už tam mám několik svých parket, kde jsem pořídil desítky krásných snímků.


A co Český Krumlov? Už jste někdy fotil Český Krumlov?
Ano. Byl jsem tu někdy v 60. letech. Do jakési  soutěže jsem si na zájezdu fotil  zámek s nějakou uličkou. Dostal jsem za to dokonce cenu za dokumentární fotografii. Tak jsem dál fotografoval, protože  jsem taky vydal knížku, tuším na Slovensku, která se jmenovala Príroda a umenie. Já se v ní snažil konfrontovat tvary přírody a soch, nebo vodopády se schodišti. Do toho jsem tenkrát  udělal také záběry v Č. Krumlově. Ale do knížky mi nějak nepasovaly. A od té doby jsem tu už nebyl,  to už bude víc než 20 let.  Je to krásné město a mile mě překvapilo, v jakém je krásném stavu. Chci tu být do soboty, tak doufám, že si ho prohlédnu. Podle počasí.