Asi je úplně zbytečné ptát se Michaela Janíka, zda k stáru zmoudřel. „Někdy pochybuju, jestli mám v té hlavě ještě mozek,“ vítá mě s typicky suchým humorem.

Pojďme začít tím, že bych do vás vůbec neřekl, že jste Moravan.
No, já byl Moravákem jen tři neděle. Moje máma mě v pětačtyřicátém roce, když už byl dávno všude klid, odvezla porodit do Zábřehu na Moravě. Tehdy tam prý ještě pořád trčely cedule s nápisem Hohenstadt. Máma se bála, kdovíco bude, a tohle byl takový její kapric: když už musela mít druhého syna… Se Zábřehem jsme nějak spojeni přes její rodiče. Nicméně za tři neděle se mnou šupajdila zpátky do Prahy na Pankrác, kde jsme bydleli.

Ve světle této informace je bizarní, že heslo Zábřeh na Wikipedii zmiňuje dva nejslavnější rodáky: vás a polárníka Jana Eskyma Welzla. Ale dobrá, takže Pankrác. Předpokládám, že ještě ta stará čtvrť.
Doudlebská ulice. To bylo neuvěřitelné místo. Pokaždé když tudy jedu na dálnici, znovu si to uvědomím. Pohled na statek Reichnetka, pšeničné pole, které sahalo až k baráku. Kolem toho pole jsme jezdili na koloběžkách a později na kole. Bylo to skvělé dětství. Tam jsem chodil do školky i do školy. Jezdil jsem tramvají na konečnou na Kačerov a odtud pokračoval na Zelenou lišku.

V okolí fungovalo pár slavných klubů.
Chodívalo se hlavně do Amfory, kousek od sídliště Antala Staška. Když si uvědomíte, že to bylo první sídliště v republice, je s podivem, že pořád stojí.

Hrával jste zamlada bigbít?
V době, kdy jsem se chystal na střední školu, jsem dostal elektrickou kytaru značky Jolana. Na gymplu jsme založili kapelu a já v ní hrál jako sólista. Pojmenovali jsme se Black Horses, ale to nemohlo projít. Velká věc byla, když jsem si koupil magneťák, bé čtyřku tuším. Karel Kahovec mi v roce 1962 nosil na páscích Beatles a já na jejich hudbu zkusil napsat čtyři pět českých textů. Tyhle rané pokusy mi potom posloužily, když jsme s Palcem – pardon, s Mirkem Palečkem – nacvičovali první doprovody.

Hrávali jste v Nuslích na klandru. Scéna jako z filmu Černý Petr.
Ano, vidím to jako dneska. Vzadu byla pekárna a u ní takové nižší kovové trubky, které ohrazovaly nějaký trávníček. Na nich jsme sedávali.

To se ale bavíme o letech 1967, 1968, kdy vám bylo třiadvacet. Co se dělo předtím?
Předtím bylo školení mé matky, která strašně ráda zpívala lidové písně a chtěla, abych jí zpíval druhý hlas. Teď jí za to děkuju, ale tenkrát mě to velice brzy přestalo bavit. Co se týká rocku či folku, v tom jsem byl úplný ignorant. Mně se hrozně líbila vážná muzika. V poměrně útlém věku jsem si dokázal poshánět všechny Beethovenovy symfonie. Přehrával jsem si je na svém prvním slušném gramofonu, naplňovaly mě úžasem. Pak přišel Mahler a Dvořák, ty si můžu pouštět pořád dokola.

Otec a matka měli vztah k umění? Čím vlastně byli páni rodičové?
Táta vystudoval dálkově vysokou a byl docela velká šajba na ministerstvu zemědělství. Máma pracovala na ministerstvu dopravy. Ale jak se tam dostali, proč a co přesně tam dělali, nevím. To jsem si do hlavy nenacpal, zkrátka mi to nepřipadalo zajímavé. Proto se dneska nedivím, že má dcera neomdlívá nad mými úspěchy, ačkoliv přiznává, že jsem snad kdysi byl nějak známý. V pořádku, tak to má být.

Vyrůstal jste zkraje šedesátých let. Co by z vás bylo, kdybyste se nestal písničkářem?
Chirurg. K tomu mě vedla má bezvadná teta, která pracovala jako vrchní sestra v Šumperku. Říkala mi: „Z tebe by mohl být dobrý právník, anebo doktor. Co myslíš?“ Mně to vrtalo hlavou, a tak jsem se přihlásil na medicínu. Představoval jsem si, že založím jeden z těch rodinných klanů, kde otec, syn i děd operují mozky. Jenže se hlásilo asi osm tisíc lidí a brali jen osm set.

Musel jsem si napsat další školu, tak jsem zkusil práva, a to byl konec. Sice jsem na ně nastoupil, ale do roka jsem byl venku. Jediný předmět tam měl úroveň: logika podle Oty Weinbergera. Jinak to byly samé dějiny státu a práva SSSR, dějiny mezinárodního dělnického hnutí… Tehdy už jsem měl dost rozumu, abych poznal, zač to všechno stojí.

A co dál? Musel jste se někde nechat zaměstnat, jinak byste byl příživník.
Po odchodu z vejšky jsem hodně rychle dostal povolávací rozkaz. Vojna trvala 26 měsíců. V závěru jsem jako pétépák stavěl letiště v Ruzyni. Budovali jsme pravé křídlo pro VIP a stranické delegace. Vykopala se díra, do ní se nalil beton a na to se pokládaly žulové dlaždice. Makala tam s námi parta šesti šumavských zedníků, kteří do té díry chodili s prominutím sr…, aby to měli soudruzi pěkně uleželé. No a my jsme se pochopitelně připojovali. To všechno v neskutečné zimě, dvacet pod nulou.

Vojna byla krutá, celkem jsem sloužil na třinácti místech: Chodová Planá, taky Záhorská Ves u Malacek… Když jsem se vrátil do civilu, vzali mě díky mámě, která měla ještě pořád nějaké známé, na železniční stavitelství. S kamarádem, co byl stejný magor jako já, jsme vytvořili pracovní jednotku, která zásadně nepracovala. Například jsem měl na starosti spotřebu nafty – a psal jsem do těch výkazů taková hausnumera, že mě prosili, ať s tím přestanu. Mě samozřejmě ani nenapadlo, abych se šel zeptat, kolik žere nějaké auto.

U práce tohoto typu kreativní bytost asi dlouho nevydrží.
To rozhodně ne. První příležitost uniknout nastala poté, co jsem se v roce 1967 seznámil s Mirkem Palečkem. Jednoho dne jsme zašli do suterénu v pražské Bolzanově ulici, kde pracoval v Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Domluvili jsme se, že s ním pojedu vyměřovat staré domy do Českého Krumlova. On tam jako průmyslovák dělal asistenta.

V té době jsme se víc poznali a začali spolu muzicírovat. Nejdřív soukromě, pak veřejně – a jakmile to bylo jen trochu možné, v podstatě jsme se tím začali živit. Což nebyl zase takový problém, protože nám poměrně rychle nabídli smlouvu v divadle Semafor. Já jsem se nikdy za profesionála nepovažoval. Proto jsem se taky nikdy pořádně nenaučil noty. Vůbec mě nezajímalo, jestli dostanu 200, nebo 400 korun za večer. Ale dělalo mi strašně dobře, když jsme někde zahráli a lidi se smáli smíchem, který teď už málo slyším. Takový ten úžasný, opravdový smích, jakým se dovedl chechtat Jan Werich.

Paleček a Janík se poprvé viděli na soutěži Talent. Velká událost, ne náhodou v jednom z dalších ročníků zvítězila Jitka Molavcová. Jak jste se tam ocitli, když jste nebyli žádný mainstream?
Mě tam přivedla zpupná touha nandat to členům početné komise. Připravil jsem si pro ně písničku Šel Frantík kolem zahrádky, kterou jsem přepsal na dost tvrdou satiru. Myslím, že se tam o mně dokonce někdo vyjádřil v jádru pozitivně, ale mně to bylo jedno, já tam nešel, abych vyhrál. Chtěl jsem předvést, co umím na kytaru, znal jsem pár akordů, měl jsem docela obratnou pravou ruku.

Užil jsem si ty své parodie a spokojeně odešel. Předtím jsem ale půjčil kytaru Mirkovi, který se ke mně přitočil se slovy, že by jim chtěl zahrát Sbohem, lásko. Tak jsme se potkali. A pak jsme na sebe po nějakém čase náhodou zase narazili na Václavském náměstí.

Měl jste nějakého hudebního parťáka už před Miroslavem Palečkem?
Kousek ode mě bydlel Petr Kalandra. S ním jsem se skamarádil tak, že si ode mě půjčil vzduchovku, kterou mi samozřejmě nevrátil. Právě on mě tahal na koncerty nahoru na kopec do klubu Amfora. Něco mě i naučil. Já ho zase o mnoho let později ukecal, aby se mnou, Mirkem, baskytaristou Pavlem Fořtem a zvukařem Petrem Kocfeldou natočil na chalupě ve Skalici album Kukátko. Když si Kalandra tohle elpíčko poprvé poslechl, prohlásil: „To bude deska roku!“ No, nebyla. Ale jinak to byl týden plný radosti, kdy se ráno snídaly rumové řezy, zalité pro jistotu ještě flaškou rumu.

Kukátko z roku 1983, kde vaše duo doplňuje semaforská herečka a zpěvačka Zuzana Burianová, je vpravdě kultovní záležitost. Proč jste během své kariéry vydali tak málo alb?
Přípravy první desky z roku 1971 trvaly nekonečně dlouho, museli jsme změnit názvy tří písniček. Supraphon se k nám nikdy nechoval moc přátelsky, tudíž jsme vydávali i u Pantonu, u Primuse a tak. Na můj vkus jsme toho vydali docela dost. A ne všechno bylo super, v tomhle myslím dokážu být sebekritický.

Jak jste přišel k dvanáctistrunné kytaře? Za vašich časů na ni tady hrálo jen málo frajerů.
Pořídil jsem si ji, protože se mi hrozně líbilo, jak na ni George Harrison hraje Ticket To Ride. V Československu se, jak už jsem říkal, dala sehnat červená elektrická Jolana, která byla kupodivu velmi dobrá. Aby ne, když to byl opajcnutý Gibson! S tou mou dvanáctkou byl ale vždycky problém, že nešla naladit. Až když si ty struny, které stejně stály za prd, trochu sedly. Já jsem ji chudinku úplně otřískal, tahal jsem ji na Karlův most, kde jsme s Mirkem hráli v mrazu v rukavicích s ustřiženými prsty. Vydržela leccos, už ani nevím, proč jsem ji dal pryč.

Vybavuju si, jak jste na ni hrál u ohně v nějakém filmu.
Myslíte Schůzku se stíny režiséra Jiřího Svobody. To bylo zajímavé natáčení. Seznámili jsme se při něm s Janou Brejchovou a Radkem Brzobohatým, představiteli hlavních rolí. Radek tam slavil padesátiny, a to byla síla.

Paleček vyznával klasický kytarový styl, vy jste byl výborný folkbluesový kytarista. Kdo vás to naučil?
Trošku Vladimír Merta… Ale u mě byla taky na prvním místě klasika, nejen u Mirka Palečka. Virtuos Štěpán Rak mě představil Štěpánu Urbanovi, profesorovi hry na kytaru na pražské konzervatoři. K němu jsem pak docházel. Nejdřív mi vynadal, že držím nástroj špatně, a potom mi oba Štěpánové napůjčovali učebnice všech zásadních kytarových škol. Ferdinando Carulli, Fernando Sor, Isaac Albéniz. To jsem si odnesl domů a dal se do práce.

Co literární vlivy? Jste přece výtečný textař.
Kdybyste zavítal k nám domů, zjistil byste, že máme ne jednu, ne dvě, ale tři knihovny! Měl jsem rád všechno možné – od Hemingwayovy knížky Stařec a moře po Salingerův román Kdo chytá v životě. Zápasil jsem i s takovými kládami, jako je Odysseus od Jamese Joyce. Myslím si, že to, co by měl člověk za svůj život přečíst, jsem přečetl. Připouštím však, že jsem si často hrál na intelektuála. Takže možná nemluvím pravdu.

Asi bych se měl na stará kolena zamyslet, kolikrát jsem dával najevo, že mám kamarády-odborníky přes literaturu, přes klasickou hudbu, doktory, kteří chodili na naše vystoupení… Říkám to proto, že člověk strašně rád předstírá, i sám před sebou. Dělá ze sebe něco, co není, čím by chtěl být. Například jsem se nikdy nedonutil přečíst si celého Bohumila Hrabala.

Když jsme u těch povídek a románů: v jednom rozhovoru se mnou jste vzpomínal, jak jste se nutil do smíchu, když Miloslav Šimek a Jiří Grossmann četli v semaforských Návštěvních dnech, kde jste účinkovali, své povídky. Jenže je četli vždycky stejně, až už to nebylo vtipné.
To je čistě můj problém. Já se nedokážu při sto padesáté repríze tvářit, že se mi to líbí. Nejsem schopen. Když si vzpomenu, jak Slávek Šimek nosil režisérovi Jánu Roháčovi potrhané papíry, na kterých měl být scénář, a jak dlouho mu trvalo, než se dokopal k tomu, aby napsal něco nového…

Ale Jiří Grossmann, to byla jiná káva, ne?
No jistě. Jirka byl typem člověka, kterého prostě musíte mít rád. Skvělý zpěvák, dobře mu to psalo, když už něco začal psát, tak to dodělal… Zkrátka profík. A přitom se za něj nepovažoval.

Vraťme se k vašim textům. Dá se z nich vysledovat kus životopisu? Co třeba píseň Hájovna z roku 1974? „Ještě pár kroků, a tam za tou strání hájovna mýho dědy střechu svou sklání. Jen svazek klíčů mě v kapse studí, cinká a nohy mý popohání.“
To je hájovna mého dědy, který ovšem žádnou hájovnu neměl. To bych býval chtěl já, aby v ní bydlel. Ale můj děda ze Zábřehu byl senzační. Celý život pracoval – aspoň tak mi to říkala matka – v továrně na břehu kouzelného rybníka, kterému se říká Brasák. Já jsem se tam často vyskytoval, dokonce jsem tam měl velmi blízký kontakt s jednou krásnou holkou. Seděli jsme na lavičce, koukali se na ten rybník, a vtom za námi projela lokálka. Taková romantika!

Paleček a Janík měli svoje fanynky. Oba jste působili zvláštním, až hypnotickým dojmem. Hlavně vy s tou divokou hřívou a plnovousem jste si musel za bývalého režimu užít.
Ano, to byla čistě schválnost, že jsme si v reakci na srpnovou invazi v roce 1968 nechali narůst vousy. Co já vím, tak se tehdy takových lidí našlo hodně. Zpívali jsme: „Ptám se vás, jestli se vyplatí v životě rovně stát?“ Nebo Píseň uběžence: „Zdá se, že až sem ty louky voní…“ To je teď už zase aktuální. A fandové za námi chodili a ptali se nás: „Vy se nebojíte?“

Nebáli jste se. Když to shrnu, co vám život v muzice dal a vzal?
Vždycky jsem poslouchal lidi, o kterých jsem byl přesvědčený, že jim to pálí. A muziku mi velmi dobře zprostředkovalo mé padesátileté kamarádství s dirigentem Liborem Peškem. Ten k ní přistupoval způsobem, který podvědomě přebírám. Hudba? Co má být? Umím ji, tak ji dělám. Někdo ji umí nastudovat, jiný ji dokáže zahrát. Když se to líbí, něco si vydělám. Ale to je všechno. Sebevětší úspěch nebo prachy nezmění nic na tom, že mi jednoho dne řekne doktorka: „Máte blbý vysledky, tak bacha.“

MICHAEL JANÍK

Kytarista, zpěvák, textař, básník. Narozen 24. července 1945 v Zábřehu na Moravě. Vyrůstal v Praze na Pankráci. Mezi lety 1968 a 2011 tvořil populární duo s písničkářem Miroslavem Palečkem. S ním roku 1971 vydal eponymní album Paleček a Janík, následované v roce 1983 kultovním elpíčkem Kukátko a po revoluci alby Na československém rozvodu 1 a 2, Czech made a Písničky jako z prdu kuličky. Od roku 1969 dvojice vystupovala na jevišti pražského divadla Semafor ve skupině Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. Janík je rovněž autorem řady písňových textů pro jiné interprety, z nichž nejznámější zůstává česká verze skladby Lucille (Lásko, mě ubývá sil) v podání Pavla Bobka. V roce 2022 vydalo nakladatelství Galén sbírku Janíkových básní Poezie starého písničkáře.