RECENZE: Hlas sopranistky Sumi Jo je technicky brilantní

O tom, že žijeme ve vrcholném věku vědy a techniky, nalezneme bezpočet dokladů, kam oko pohlédne. Jenom rozhovor dnešních dětí o „přenosech dat“, „sítích“ a „signálech“ by ještě před pár lety zněl jako ryzí sci-fi. Akademický titul jako potvrzení systematické průpravy v oboru aby měl dnes pomalu i zelinář, a běda, kdyby některý z jeho produktů nebyl certifikován fiktivní vědeckou komorou. Vědecko-technický element se dotýká 
i vnímání moderního umění 
a hudby, kdy původní smysl 
v podobě iracionálního „vytržení nad neuchopitelnou krásou“ do značné míry nahradilo racionální „pochopení tvůrčího záměru“. Jak dokázala při pátečním zahajovacím koncertu 24. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov jihokorejská koloraturní sopranistka Sumi Jo, vědecké systematice podléhá i hudební interpretace; bez ní by se fyziologické i mentální předpoklady lidského těla jen stěží podařilo přetvořit v hudební nástroj takových technických možností. Korejčina technická brilance sice ne vždy sloužila uměleckému výrazu, po většinu koncertu ale udivovala 
a bavila, což bylo ostatně smyslem žánru koloraturní árie odjakživa. Druhý host večera, italský tenor Danilo Formaggia zůstal vedle „nadpřirozeného“ projevu své kolegyně poněkud ve stínu.

Repertoár zahajovacího koncertu před plným hledištěm Pivovarské zahrady odpovídal festivalové tradici zakotvené ve francouzské a italské opeře 19. století; výjimkou byla pouze árie I Dreamt 
I Dwelt in Marble Halls z opery Cikánka irského skladatele Michaela Williama Balfeho. Pod taktovkou Petra Vronského se začínalo předehrou 
k Bizetově Carmen, pokračovalo Gounodem, Meyerbeerem, nemohl chybět ani Verdi a Puccini. Formaggia sklidil potlesk zejména jako Cavaradossi ve slavné árii E lucevan le stelle z Pucciniho Toscy, 
i když jeho hlas nebyl zdaleka tak rozměrný (ať už šlo o sílu, rozsah, zajímavou barvu nebo emocionální vklad), jak jsou posluchači zvyklí například 
z nahrávek hvězdy minulého ročníku Jonase Kaufmanna.

close zoom_in

Sumi Jo předvedla svůj technický um mimo jiné ve variacích Ah! Vous dirais-je, maman z opery Toreador aneb Dokonalý souzvuk Adolpha Charlese Adama. Hlasová ekvilibristika s intonačně přesnými skoky do závratných výšek při maximálním ztišení a následném rozeznívání hlasu byla obdivuhodná a ve variační hříčce žádoucí. Jiné to bylo, když Korejka podobným způsobem přistoupila k O mio babbino caro. Technické finesy rozbíjely pucciniovskou melodii, jíž by nejlépe slušelo důstojné plynutí a přirozenost bez dramatičtějších výkyvů.

Obligátní přídavky byly doslova palbou na city konzumenta středoproudé vážné hudby a tradiční opery. Z Pucciniho dílny zazněla vedle 
O mio babbino caro ještě Nessun dorma, potom Verdiho Libiamo ne' lieti calici 
a nakonec píseň Time to Say Goodbye. Jejich provedení se líbilo, ale ze sedadel nezvedalo, ačkoliv část publika v závěru ze zvyku skutečně povstala. Možná to byla až příliš silná hitová nálož, možná situaci trochu sráželo rozpačité loučení Sumi Jo, která se omlouvala, že další píseň už nebude, neboť opravdu končí. Závěr koncertu každopádně nevyzněl tak majestátně, jak by asi návštěvník minulých ročníků očekával.

I přesto platí, že operní galakoncert byl hudebně i společensky důstojným úvodem prestižní krumlovské přehlídky, jejíž věhlas snad nenaruší ani takové lapsy (recese?) jako letošní angažmá skupiny Maxim Turbulenc. Nejenom pro operní publikum, ale i pro děti je třeba hudbu vybírat s vkusem.

JAN BLÜML
Autor je muzikolog