Opakuje se něco podobného, co pod disneyovským vedením postihlo novou trilogii Star Wars, avšak v tomto případě to bolí o poznání více. Namísto důstojné rozlučky legendárního archeologa s kloboukem a bičem totiž vznikla pompézní šílenost bez špetky úcty a respektu k předešlým dílům.

Problémů je hned několik. Především novinku nerežíroval Steven Spielberg. To mu však nelze mít za zlé. Byl-li mu k realizaci předložen takto špatný scénář, nedivím se, že s díky odmítl a spolu s Georgem Lucasem za filmem stojí pouze jako autor původních postav a producentská supervize. Režii převzal James Mangold, jindy ostřílený vyznavač poctivého filmařského řemesla. Zde zjevně podlehl tlakům studia a film natočil až neuvěřitelně tendenčně a nestylově. Co scéna, to zásah digitální technologie, úvodní sekvence z druhé světové války působí jako z počítačové hry, neberou se žádné ohledy na logiku, fyzikální zákony či vývoj postav; o retrospektivních vodítkách či zcela umělém navrácení starých hrdinů nemluvě.

Harrison Ford se v osmdesáti letech snaží ze všech sil, ale je bohužel vidět, že natáčení snímku přišlo hodně pozdě. Digitální omlazení Indyho je nepřirozené, v reálu zase hrdina vypadá jako by měl každou chvílí zemřít. Leč je to ovšem právě Ford a další herci (výtečná Phoebe Waller-Bridge i dojemně směšný záporák Madse Mikkelsena), kvůli nimž se vyplatí Nástroj osudu vidět. Za snahu! Indiana Jones už nemá jiskřivost ani zápal k honbě za hledáním ztracených artefaktů napříč věky, ke všemu se připlete jakoby nezúčastněně, náhodou. Přepálená stopáž je rovněž úplně mimo, což se tvůrci rozhodli řešit mechanickým podsouváním jedné akční scény za druhou (dohromady jich je asi šest), přičemž sotva jedna stojí opravdu za to a film by se bez nich klidně obešel. Kouzlo Spielbergovy a Lucasovy série tkvělo zejména v nádherné kombinaci tajemna, starosvětskosti, humoru a akce. Jenže akce bez efektů a laciných vsuvek (viz. jízda na koni v metru / kluk pilotující letadlo).

Vizuálně je nový Indiana Jones doslova odporný, ošizený ve všech složkách včetně výpravy a kostýmů. Dokonce ani hudba Johna Williamse (jakkoliv je tradičně bravurní) tentokrát neutváří dramatickou oporu rozvláčnému a přeplácanému scénáři, jenž si za svou historickou kuriozitu zvolil jakýsi Archimédův mechanismus, který dokáže prolomit trhliny v čase. Alespoň tak jsem to tedy pochopil. Nechybí samozřejmě náckové coby hlavní záporáci, pátrání v hlubinách, jeskyně plné hmyzu a další trademarky spjaté s „jonesovským“ kultem. Celé to pak dohromady vyznívá jako řízená parodie. Tento pocit nejvíce eskaluje při závěrečné akci v návratu časem. Každého fanouška zaručeně potěší nosná dávka nostalgie. Její vložení je ale vždy buďto tlačené silou či naopak až bizarně primitivní, že se divák skoro zastydí, byť jen pousmát se nad zmínkou o starých dobrých časech. Kdepak kvalitní podívaná, kterou Hollywood vždy ctil a uměl, zato status nejdražšího béčkového filmu v dějinách by Nástroj osudu mohl z fleku atakovat. Jako zarytý milovník Indiana Jonese se musím se značně neuspokojivým výsledkem jeho závěrečného dobrodružství vyrovnat. Věřím, že ho časem přijmu jako oddechovou, nostalgií provoněnou akční podívanou, která zkrátka přišla později, než měla (respektive neměla přijít vůbec) a ještě se dosti utrhla ze řetězu. Za plnohodnotného zástupce legendární a pro mě v mnoha ohledech formativní série ho nicméně nejspíš nikdy považovat nebudu.