Napohled prosťounký, přesto uvnitř doslova drásavý herecký projev Cate Blanchett lze samo o sobě nazvat koncertem, jenž by dokázal utáhnout celý film sám, avšak nejen Blanchett, jakkoliv je Tár královstvím jejího talentu, si zaslouží uznání. Desatero filmařských řemesel od kamery přes hudbu film bez menších pochyb naplňuje. Co ale nelze opomenout, je mistrovská režie Todda Fielda (rovněž autor scénáře a producent), která snímek posouvá od nenápadného klenotu mezinárodních festivalů k výsostné procedurální filmařině téměř "kubrickovského" charakteru. Režisér snímek exponuje sáhodlouhým, nicméně perfektně napsaným rozhovorem Tár pro americký magazín The New Yorker, záhy přestříhává na napínavou debatu se studentem - progresivistickým odpůrcem Bacha, kde naplno propuká vnitřní síla Blanchettové, jež pod jeho vedením přerůstá možná v nejsilnější výkon její kariéry; nutno dodat pohříchu neoceněný Oscarem. Jako by Field v prologu zažehl v očích slavné herečky jiskru, postupně se měnící v nesmlouvavý žár, jenž na konci vyhasne a promění se v popel.

Vytknout by se jistě daly některé maličkosti, detaily, které jinak precizní stavbu narušují. Tár ale nic nevyužívá samoúčelně a režisér načrtnuté motivy správně nedohrává tzv. až do mrtě a raději nechává pracovat představivost. Příjemný odér provokace z pohledu diváckých sympatií k leckdy amorálně až nepřípustně jednající hlavní hrdince pak vyvolává smělou diskusi, na níž ovšem správná odpověď neexistuje.

Přestože se Tár v poslední půlhodině začne dramaticky zadrhávat, přičemž "asijský epilog" jako by vypadl už z dočista jiného světa, než s jakým jsme se měli během dvou hodin dlouhé komplexní podívané možnost seznámit, je namístě smeknout. I kdyby zlaté sošky měly vyhrávat pouze filmy splňující současné společenské normy, nic to nemění na tom, že pravá podstata filmařského řemesla ve vztahu k divácké náklonnosti tkví v něčem docela jiném. A Tár to jiné znovuobjevil. Díky za to!

Právě v kinech

Hodnocení: 80%