Simona Peková, hvězda brněnské divadelní scény, předvádí stylizovanou hereckou kreaci v roli Valerie, tj. „Jiříčkovy matky,“ která po nezdařené dovolenkové avantýře zazvoní u synových dveří. Jenže v bytě není jen on, nýbrž i jeho partnerka. On se živí jako překladatel lotyšských humoresek, které ve finále připadají vtipné pouze jemu. Ona se snaží okolí mermomocí vysvětlit, že ergoterapeutka neznamená to samé, co masérka. Odstrašující dvojici troškařů, jejichž stav by šel bezmála označit za pseudoexistenci, vytáhne z komfortu až skvostná Peková, jež vnese do domácnosti nejen otrávený vzduch a všudypřítomné poznámky, ale i prazvláštní energii. Tím mladý pár nevědomky nasměruje k bilanci nad vlastním životem. Jsou vážně tak spokojeni, jak dělají před svými přáteli?

Nejděsivější postavou filmu není překvapivě vetřelec v podobě matky a tchýně v jedné osobě, pro niž divák sic stěží najde sympatie, ale zároveň ji díky Pekové dokáže porozumět a chvílemi s ní i soucítit (např. při půvabném rozplývání se nad mistry italské kinematografie). Skutečnými strašáky zůstávají mladí, kteří jako by vypadli z šablony pro prázdno. Takhle nechci skončit, probleskne hlavou nejednomu divákovi, zejména nám mladším, a to hned několikrát.

Pavlíček a Vejnar skvěle kombinují salvy smíchu s hororovým napínáním; v paměti utkví zejména scéna v koupelně. Od prvních minut rozehrají drásající honbu kočky s myší, která by hravě zapadla do cyklu reality-show Kdo přežije. Po hodině projekce se události jeví jako jasné, uzavřené a pomalu se chce vyhlížet konec. Jenže pak se vše rozplyne. Pavlíček s Vejnarem náhle vybočí, mechanicky se vymaní ze sevřeného prostředí bytu a zbytek filmu se záhy mění v sociologické melodrama, které neví kudy kam. Méně je zkrátka někdy více, ale i tak si Přišla v noci pozornost diváků zaslouží. Už pro svou poctivost a inteligenci. Kéž by jen šlo závěrečných dvacet minut vystřihnout a opustit hrdiny u sklenky červeného, v rozpravě nad svými, dojemně tragickými osudy.