Na filmech Aronofského mám obzvláště rád, že se pokaždé snaží ponořit a nahlédnout do nejhlubšího nitra postav, pouze s obměnou témat, prostředí a konkrétních hrdinů (viz. Requiem za sen = drogová závislost, Černá labuť = destrukce osobnosti v důsledku velkých ambicí). Velryba je z jeho tvorby rozhodně nejosobitějším a také nejodvážnějším projektem. Když jsem se o filmu v polovině minulého roku dozvěděl poprvé (v kontextu probíhajícího festivalu v Benátkách), neměl jsem zrovna velkou touhu po tom jej zhlédnout. Důvod, proč jsem na film přeci jen vyrazil, tkvěl ve famózním návratu Brendana Frasera (skoro po 20 letech) a nejnověji i ve spojení s jeho ziskem hereckého Oscara.

Velryba je komorně napsaná i natočená. Někteří skalní fanoušci režiséra mohou být na úvod lehce zklamáni. Žádná závratná filmařina či ohňostroj expresivních nápadů, jak tomu bývá v jiných filmech, se zde neodehrává. Velrybu táhne Fraser, jenž ji posouvá od hranice pomyslného kýče k náruživé psychologické sondě do duše člověka; člověka odporného i krásného, milujícího i chybujícího. Na půdorysu jednoho domu, respektive jednoho obývacího pokoje, s partičkou tří přihrávajících, předvádí Fraser v roli třísetkilového učitele Charlieho hereckou renesanci bez špetky strojenosti či vyumělkovanosti. Když vede hovory se studenty, předstíraje poruchu kamery, když hovoří s dcerou, jež mu neodpustila, že ji kdysi opustil, když pronáší dlouhé citace z eseje o velrybě, to vše tvoří emocionální jádro jednoho z nejsilnějších filmů loňského roku.

V závěru to sice Aronofski kadencí tryskajících emocí a stylizace už trochu přehání (jak je u něj ostatně zvykem), avšak dojem ze zážitku to paradoxně spíše umocňuje nežli naopak. Jaké jsou tedy důvody k tomu Velrybu navštívit v kině?
1) Dokonalá maska hlavního hrdiny (rovněž zasloužený Oscar)
2) Emocionální vyzrálost filmu
3) Výjimečný Brendan Fraser v roli Charlieho.

Právě v kinech

Hodnocení: 75%