Černá komedie asi není pro ukrajinskou kinematografii obvyklý žánr?
Není. Stěží si na nějakou vzpomenu. I když pár jich myslím vzniklo. Před dvěma lety třeba satira Vladimira Tichého. Právě proto mě scénář Pavla Bielanskiho, který napsal podle své stejnojmenné knihy, zaujal. Některé momenty jsme dolaďovali společně. Film vypráví příběh Saši, který se po smrti syna usadí na hřbitově, protože mu dal kdysi slovo, že bude pořád s ním. Je to zčásti smutné, ale i groteskní, protože se dostává do různých bizarních situací. Především jsme ale chtěli dát divákům zprávu, že život je krásný.

Kolik času jste na hřbitově při práci strávili?
Celkem dost. Zejména hledání lokací bylo výživné – sjezdil jsem řadu hřbitovů. Nakonec jsme točili na třech kyjevských, včetně Lesního, Bajkovova a Lukjanovského. Hledali jsme určitou vizuální rovnováhu. První dva jsou starší, typicky ukrajinské, Bajkovovův má navíc nádherné architektonické krematorium, Lesní je hezky zádumčivý, Lukjanovský má zase zajímavý evropský šmrnc.

Pěkně o těch posledních místech člověka rozprávíte. Není to teď v kontextu vaší válečné situace humor až příliš černý?
Já vím, že to působí trochu morbidně se takhle vybavovat o hřbitovech, zejména v daném kontextu, jak říkáte, ale pro film to bylo důležité. Navíc my jsme natáčeli ještě před válkou, v roce 2019. Lidé mají obecně tendenci se hřbitovům vyhýbat, bojí se jich, mají pocit, že se tam má chodit jen na pohřby. Podle mě je to religiozní předsudek, já tahle místa vnímám jako krásný, tichý prostor, kde se dá procházet a úžasně relaxovat.

Sdíleli herci i štáb váš názor a výběr lokace?
Všichni věděli, že příběh se odehrává na hřbitově. Ale je fakt, že zkraje byli trochu nervózní. Hlavně když se jich doma nebo u přátel ptali: „Kde teď pracuješ?“ a oni museli říct: „Na hřbitově“. Nedělalo jim to dobře. Točili jsme ale i ve městě, chtěl jsem Kyjev ukázat jako místo rozličných nálad a příběhů. Snad jsem uspěl.

V jakém stavu jsou hřbitovy dnes? Byl jste se tam podívat?
Asi před třemi dny. Ostřelování města zničilo některé hroby a borovice, nebyl to hezký pohled. A chystaly se jámy pro hroby nové – lidé pořád umírají, bohužel jsou mezi nimi i válečné oběti.

Jak na váš film reagovalo ukrajinské publikum?
Podle dřívějších ohlasů dobře. Přijali i bizarní humor. A překvapivě rezonuje film i dnes, během války. Promítali ho v červnu na menší přehlídce v jednom ukrajinském městě, kam se mi nechtělo jet, protože se mi zdálo, že festival je za války nepatřičná věc. Padají bomby, lítají rakety, střílí se a lidé umírají. Ale ukázalo se, že je možná ještě důležitější než v době svého vzniku. Po projekci mě vyhledala jedna dívka a řekla mi: Na začátku války mi bylo strašně. Měla jsem deprese a plakala, viděla jsem v televizi umírat lidi, chodila jsem jak tělo bez duše. Nevěděla jsem, jak mám žít dál. Váš film mi dnes moc pomohl. Protože je vtipný. A je o tom, že život je krásný a žít se musí, i když je válka. Děkuju. Vehnalo mi to slzy do očí. Krásnější reakci jsem jako filmař nemohl zažít.

| Video: Youtube

Kde teď právě jste?
Běžně v Kyjevě, ale teď jsem v Dnipru - žijí tu moje děti, tak za nimi občas jezdím. Máme krásný teplý podzim, 18 stupňů a sluníčko.

To má asi člověk pocit, jako by válka skoro ani nebyla, že?
Ano. V takové náladě se dobře zapomíná. Ale válka je. Bohužel.

Někteří vaši vrstevníci a lidé z kumštu se vydali přímo na frontu. Řešil jste také tuhle výzvu?
Některé z těch, kteří odešli na frontu, dobře znám. Režiséři, producenti, herci. Mí přátelé jsou zatím v pořádku, chválabohu. O jiných se ale nic neví, co se s nimi stalo, kde skončili, nekomunikují… Já nejsem v takové zdravotní kondici, abych mohl jet. A přátelé mi na začátku bojů důrazně vyložili, že nemám blbnout, protože válka potřebuje profesionály. Seď a dělej, co umíš, řekli mi. Vím, že měli pravdu. Nebyl jsem ale schopen v prvních měsících jen tak sedět a čekat, co bude.

Co jste dělal?
Nejdřív jsem se rozhodl natočit alespoň neobvyklý hudební klip – něco jako poctu Kyjevu. Jeden herec, který mi hrál v „hrobaři“, namluvil vybrané verše, dlouho jsem ale hledal obrazový materiál. Kyjev byl v tu dobu napůl obklíčený, nedalo se moc pohybovat po ulicích. Nakonec se nám to povedlo. Chtěl jsem to udělat pro svoje město a lidi, kteří byli velmi sklíčení. 

Co dělají během války ukrajinští filmaři?
Je to složité. Někteří se snaží točit. Já v létě také rozpracoval svůj druhý film, na který jsme dostali státní grant. Ale tak jako u většiny jiných oborů – peníze jdou prioritně na frontu a zbraně. Takže mnohé projekty stojí. Mnozí kolegové točí podobné věcí jako já – různé klipy nebo dokumentární záznamy toho, co se v naší zemi děje. Ale vzniká i několik hraných filmů, pokud vím. Je válka, ale nemůžeme opustit své profese, lidi prostě dál pracují. My také s kameramanem točili další videoklipy, z různých měst, mimo jiné z Charkova. Ironií osudu bylo, že jsme pak tyhle klipy našli na webu Vanity Fair nebo Rolling Stone. Dělali jsme je pro naše lidi, ale prohlíželi si je čtenáři na Západě.

To je ale také důležité - informovat vnější svět.
Určitě! Mně to jen v prvních chvílích přišlo bizarní. Je to samozřejmě důležitá forma boje, protože ruská propaganda je někdy neuvěřitelná. Spousta ruských, často i chytrých lidí jí podléhá.  

Jaká je teď nálada mezi běžnými lidmi?
Jsou unavení. Ale máme na rozdíl od Rusů motivaci to nevzdat. Bojujeme za svou zem, za svobodu, za vítězství. Nevím, jak dlouho válka ještě potrvá, myslím, že tak rok určitě. Protože Ukrajinci mají tuhý kořínek. Nejvíc teď potřebují zbraně. Ale obrovskou motivací jsou často i děti.

V jakém smyslu?
Známý mého kamaráda se chystal na frontu. Jeho tři děti mu před odchodem řekly: tati, musíš brzo vyhrát a přijít. Jinak nás adoptují. Znáte lepší motivaci?