„Před 30 lety bylo nemyslitelné tady se toulat,“ pokračuje deník z návštěvy místa kousek za Hinterfirmiansreutem. Protože podél česko-německé hranice vedlo pásmo smrti… Železná opona rozdělila Evropu na západní a východní, a přímo na dělicí linii byl okres Freyung-Grafenau. „Bylo to jen pár metrů do Československa, ale ten kousek byl nepřekonatelný. Na území druhého státu se nesmělo vkročit, jinak hrozilo vězení,“ připomíná list. Na hranici stáli tváří v tvář němečtí a českoslovenští pohraničníci. Na české straně se dva drátěné ploty staraly o to, aby do blízkosti hranice nepřišel žádný občan. Dvojité oplocení bylo od čáry vzdáleno asi půldruhého kilometru – to byla signální stěna. Druhý plot byl daleko nebezpečnější, nabitý až osmi tisíci volty. Projít jím bylo prakticky nemožné, uvádí PNP.

„Kromě vojáků se tu nikdo nezdržoval,“ vzpomíná Siegfried Weber, dnes druhý starosta Philippsreutu a před 30 lety celník na hranici. O tom, co se na české straně stalo, se dozvídali jen málo nebo vůbec nic. Měli sotva nějaké kontakty k vojákům sousední země, a když, tak byly většinou nehezké, třeba při hraničním poplachu. Pak během minuty stály strany na čáře proti sobě…

Minimum osobních setkání bylo o to pohnutějších. Weber vzpomíná, jak se jeho skupina na hranici u Finsterau jednou „ohlásila“ světelným znamením. Na ně přišli z druhé strany dva čeští vojáci. „Bavili jsme se rukama a nohama. Přinesli jsme jim cigarety a pivo, o které požádali. Byli za to vděční a chtěli to taky vyjádřit, proto otevřeli patrotašky svých zbraní a dali nám pár nábojů. Ke střílení prý jich mají dost,“ říká Weber. Pro něho a jeho kolegu bylo setkání zábavné, pro Čechy ale krajně nepříjemné, jak se později dozvěděl, byli vyslýcháni a potrestáni…

Srovnali se s tím, že nemají kontakt se sousedy, rozdělení bylo zkrátka normální. Pak se hranice přece otevřely - „neuvěřitelný, neskutečný moment“, popisuje Weber. Vůbec se prý nedal očekávat – bylo zkrátka dáno, že tady je hranice a přes ni se nesmí… Když se otevřela, putoval skoro denně kolem hranice, stejně jako jeho starý kolega z celnice Hubert Gibis. „Byli jsme zvědaví a chtěli jsme poznat druhou stranu,“ vzpomíná v deníku.

Zvědaví jsou dodnes. Organizují putování kolem obce. „Překračují při tom německo-českou hranici, jako by to bylo samozřejmé,“ uvádí list. Malá tabulka a haniční kámen jsou jediné, co upozorňuje, že jsou už na území jiného státu. „Ze starého hraničního oplocení už nic není vidět, jen malá lesní pěšinka připomíná, kde stál smrticí drát. A šotolinová cestička podél hranice, která sloužila československým pohraničníkům k co nejrychlejším přesunům techniky k místům narušení. Dnes je pěší a cyklistickou stezkou, kterou by si oba bývalí celníci přáli dál budovat – jako dobré znamení sjednocené Evropy,“ píše PNP.

Na společné projekty v roce 1989 ještě nikdo nepomýšlel, tehdy šlo na české straně nejprve o odstranění stop rozdělení. Strážní věže byly hned po pádu železné opony sneseny, kasárny pár kilometrů za hranicí zmizely rovněž během měsíců. Weber s Gibisem si je ještě pamatují z putování hned po otevření hranic. „Vojáci tam byli ubytováni většinou v nedůstojných podmínkách. Všude se drolila omítka, všude byla špína,“ popisuje v PNP Weber vnitřek strážní věže.

List uzavírá, že temnou rozdělující minulost už dnes v tomto kousku lesa nic nepřipomíná, místo toho je rájem ptactva, divokých zvířat a rostlin. „Příroda se tu mohla po desetiletí rozvíjet, proto je tu tak krásně,“ říká Weber. Právě proto chodí s Gibisem několikrát za měsíc přes hranici. „Přes hranici, která už vlastně žádnou hranicí není,“ končí reportáž.

Na snímku ukazují místo, kudy vedl hraniční plot, bývalí celníci Siegfried Weber (vlevo) a Hubert Gibis.

Baroko, které spojuje

Z podepisování společného záměru.

„Pádem železné opony před skoro 30 lety byly znovu spojeny dva regiony, jejichž společné dějiny sahají staletí dozadu,“ píše PNP. Dlouhou společnou cestu chce připomenout přeshraniční zemská výstava s centrem při Domu bavorských dějin v Řeznu. Základ pro ni položili podpisem společného záměru bavorský ministr školství a vědy Bernd Sibler a český ministr kultury Antonín Staněk v Řeznu.
Společná výstava plánovaná na rok 2023 má téma Baroko. Antonín Staněk ji označil za milník česko-bavorské kulturní spolupráce, připomíná list. Vztahy k bavorskému sousedovi označil český ministr za mimořádné. Je rád, že „po létech stagnace dostávají nyní zcela novou dynamiku“. Také Bernda Siblera naplňuje plánovaná výstava hrdostí. „Pro něho je dobrý vztah k českému sousedovi zvlášť důležitý, protože sám pochází z dolnobavorského příhraničí, takže železnou oponu a její účinek sám zažil.“

Má za důležité, že bavorsko-české partnerství tímto projektem chce oslovit srdce lidí. „Mimořádně dobře je k tomu vhodné zvolené téma – epocha baroka, zhruba 1600 až 1770, kdy byla čilá výměna mezi oběma zeměmi především v oblastech hudby a umění. K tomu je podle Siblera plánovaná kombinace centrálních míst výstavy s dalšími expozicemi a scénami regionu šancí pro bilaterální spolupráci, protože bavorsko-české přátelství se neomezuje výlučně na metropole. S regionální koncepcí ,zpřístupňujeme naše dějiny a krásu barokní kultury širokému okruhu návštěvníků´,“ cituje PNP ministra.

Dodává, že při podpisu prohlášení Sibler pateticky poznamenal: „V tomto Muzeu bavorských dějin píšeme dnes také malý kousek historie…“

Na snímku z podpisu záměru v řezenském muzeu jsou vlevo ministr Antonín Staněk, ředitel muzea Richard Loibl (druhý zprava) a bavorský ministr Bernd Sibler.