Emocionálně nejvypjatější a pracovně nejnáročnější chvíle svého života zažila při povodních před deseti lety Eliška Hlaváčová z Českých Budějovic. Jako členka humanitární jednotky Českého červeného kříže pečovala o stovky lidí, kteří museli opustit domov. Navíc sama projížděla zatopeným městem a rozvodněná řeka ji dokonce odřízla od vlastních dětí.

V roce 2002 bylo Elišce Hlaváčové 27 let. Měla pětiletou dceru a tříletého syna a zrovna trávila čas na mateřské dovolené. „Začali jsme tušit, že se něco blíží, když jsme viděli zprávy v televizi. Pak už nám Červený kříž dal přes svolávací systém vědět, že nás bude potřebovat. Já jsem v tu chvíli samozřejmě řešila, jestli zůstat s dětmi, ale nabídla mi pomoc moje obětavá nevlastní sestra. Beze všeho si vzala děti k sobě," vzpomíná.

Do terénu vyrazila i se svým tehdejším manželem, který je také dlouholetým dobrovolníkem humanitární jednotky. Oba pracovali v evakuačním středisku na vysokoškolských kolejích. Sem v prvních dnech záplav mířili lidé z nejpostiženějších oblastí Českých Budějovic, byli mezi nimi například i obyvatelé domova pro seniory.

Eliška Hlaváčová měla coby zdravotní sestra za úkol zapisovat zdravotní stav všech příchozích, případně zjišťovat, jaké léky berou. Při tom však narážela na velké problémy. „Někteří to vůbec nevěděli. Říkali třeba jen: Víte, sestři, já beru ty léky na srdce, takový ty modrobílý. Takže to bylo docela problematické. Naštěstí nám pomohli lékaři, kteří byli ochotní evakuované vyšetřit a léky předepsat," vysvětluje.

Celkem našlo v roce 2002 na vysokoškolských kolejích azyl asi 600 lidí. Jeden z nich se sem však dostal poměrně zvláštním způsobem. „Připlaval k nám pán na sudu jen s občankou v puse. Byl chudák celý podřený a podchlazený," popisuje Eliška Hlaváčová.

Při práci v evakuačním středisku se setkala také s řadou dojemných příběhů. Dodnes jí v paměti utkvělo setkání matky s dcerou. „Měli jsme tam paní a podařilo se nám sehnat její dceru. Ta ale říkala, že se s maminkou nerozešly v dobrém, že spolu už pět let nemluví a měla strach, jak to dopadne. Nakonec to bylo velmi silné, obě začaly plakat, byly šťastné, že jsou zase pohromadě," vypráví.

Zdravotníci během dne sledovali aktuální informace 
o povodních díky vysílačkám. Na noc se Eliška Hlaváčová vracela k dětem a domů do Mokrého. Nejhorší den prožila v úterý 13. srpna 2002. Když se ráno chystala s manželem opět odvézt děti k sestře, všude už tekla voda. „Nebylo vidět silnici a my jsme s malými dětmi museli jet vodou, což bylo neuvěřitelně stresující. Pak jsme měli vyjet na most u Hardmuthky a tam byla uprostřed cesty utopená Škodovka a voda tekla proudem. Měla jsem šílenou hrůzu z toho, že nás to smete a auto se převrátí. To byla opravdu kritická chvíle," vzpomíná.

Nakonec manželé cestu zvládli. Svěřili potomky příbuzným a vydali se opět do evakuačního střediska. Najednou ale přišla zpráva, že voda zatopila poslední most a Budějovice se rozdělily na dvě poloviny. Děti Elišky Hlaváčové zůstaly na druhé straně řeky. „To bylo opravdu příšerné. Říkala jsem si, že pomáhám cizím lidem a nejsem u vlastních dětí. Navíc jsem vůbec netušila, jak dlouho to potrvá, a dozvěděla jsem se, že voda se dostala i na Staroměstskou, kde právě děti byly," popisuje.

Snažila se tedy získat nějaké informace, ale především se musela projít, nadýchat čerstvého vzduchu a soustředit se na něco jiného – péči o lidi na vysokoškolských kolejích. Až večer dostala Eliška Hlaváčová sms zprávu, že jsou její děti v bezpečí. „Sestra je včas sebrala a odjela k příteli. Byla jsem šťastná a do smrti jí za to budu vděčná," dodává.

Tím však pro ni dramatické události 13. srpna neskončily. Večer se s manželem dostala domů novou cestou přes Švábův Hrádek. I jejich obydlí pak poznamenala velká voda. „V té době jsme zrovna předělávali část střechy a měli tam jen plachtu. Najednou se v noci ozvala rána a sypání suti, plachta se protrhla a měli jsme povodeň přímo v baráku. Rychle jsme natahovali plachtu zpátky, ale stejně jsme měli všude spoustu bahna a vody," vypráví Eliška Hlaváčová.

Asi za dva dny se dostala opět k dětem. Ty si podle jejích slov na povodně před deseti lety nejspíš ani nepamatují. „Doma se o tom vůbec nebavíme, nechci na to vzpomínat. Bylo to pracovně i emocionálně to nejdramatičtější, co jsem zažila. Na druhou stranu jsem ale měla i pozitivní pocit z toho, že jsme pomohli hodně lidem," doplňuje.

To, co voda dokáže, ji tehdy velmi překvapilo. Neměla však moc času sledovat, jak zaplavené město vypadá. „V tu chvíli člověk řeší něco jiného. Snažila jsem se být v kontaktu s lidmi, dělat svoji práci. Až když jsem potom viděla fotky, divila jsem se, kam se voda dostala," říká.

Nyní po deseti letech si Eliška Hlaváčová myslí, že ji povodeň naštěstí příliš nepoznamenala. Nechodí s obavou sledovat řeku pokaždé, když zaprší. Má však připravený krizový plán. „Nyní působím v pečovatelské službě Alice, kde se staráme o seniory. Vymyslela jsem tedy, jak bychom mohli fungovat dál, kdyby se něco takového zase stalo. A samozřejmě mám i záložní plán pro svou rodinu," uzavírá.