Pane profesore, v čem vidíte důležitost pořádat Husův rok?
Mistr Jan Hus je jednou 
z nejvýznamnějších postav českých a bez nadsázky také evropských dějin, což 17. prosince 1999 uznala ústy papeže Jana Pavla II. i katolická církev. Ovšem větší význam než pro katolíky má nepochybně pro příslušníky evangelických a protestantských denominací, které v něm spatřují svého ideového předchůdce. Hus žádnou novou církev nezaložil a na rozštěpení katolické církve nikdy ani v koutku duše nepomyslel. Fakt, že je vnímán jako mimořádná osobnost českých dějin, doložila před deseti lety slavná televizní anketa o největšího Čecha. Hus se v ní umístil na sedmém místě, kupodivu až za Janem Žižkou a Janem Werichem. Jižní Čechy, ačkoliv daly českému státu mnoho velkých osobností, nemají podle mého názoru žádného většího rodáka. Vždyť jen málokterý člověk dokáže na sebe vztáhnout absolutní nároky a přinést jim absolutní oběť. Proto si letos jihočeský region Jana Husa plným právem připomíná.

Je Husův rok čistě českou záležitostí, nebo si tohoto reformátora z přelomu čtrnáctého a patnáctého století připomene 
i Evropa. A jak ho starý kontinent vnímá? Jaký je evropský význam Jana Husa?
Tvrzení, že Hus a husitství mají pouze český, tedy lokální význam, patří k běžně rozšířeným omylům. Podívejme se do jihoněmecké Kostnice, která si po čtyři roky připomíná šestisté výročí obecného koncilu, který tam v letech 1414 – 1418 zasedal. Rok 2015 dokonce Kostnice vyhlásila rokem Husovým, chystá četné akce a již v předstihu vydala několik publikací věnovaných Husovi. Ve Spolkové republice Německo vycházejí knížky o Husovi, mimo jiné i vědecké, naprosto běžně. A Husův světový ohlas dokládají turisté navštěvující Betlémskou kapli. Převažují mezi nimi lidé z protestantských oblastí Německa, ze skandinávských států, z anglikánské Velké Británie, z Nizozemí i z USA, kde jsou různé evangelické odnože podstatně radikálnější než evropské nekatolické křesťanské církve.

Má veřejnost o Janu Husovi nezkreslené představy? Jinými slovy, ví obyčejný Čech dobře, kdo to byl Jan Hus? Neučí se ve školách až moc ikonicky, nekriticky?
Dnešní člověk, pokud není hluboce věřící či se nezabývá filozofickými a teologickými problémy pozdního středověku, Husovi v plné míře sotva porozumí. Tehdejší myšlenkové souřadnice byly podstatně jiné než v současnosti, kdy postmoderna odmítá absolutní pravdy a lidi, kteří je vyznávají, mnohdy zesměšňuje. Co a jak se ve škole učí o Husovi, posoudit nedovedu. Už dávno nechodím sledovat do škol praktikující studenty, na základních a středních školách již žádné osnovy neexistují. Závisí čistě na rozhodnutí ředitele, jak velkou hodinovou dotaci výuce dějepisu poskytne. Konkrétní učitel si pak Husa 
i husitství může vykládat, jak chce. Učebnice se vlastně vůbec držet nemusí. Na jedné straně tak máme svobodu 
v liberálním pojetí, na straně druhé rozval a úpadek školního vzdělávání.

Napsal jste učebnice dějepisu pro gymnázia a střední školy. Jaké je v nich vaše pojetí Husa a husitství. Co zdůrazňujete ve své koncepci, co naopak popíráte?

Zdůrazňuji demokratizační charakter husitství, které vnímám jako součást tehdejších evropských demokratizačních procesů. Husitství spojilo náboženskou a církevní reformu s úsilím o konstituování státu stavovského typu. Byl to dramatický a bolestný proces, který se nezdařil v úplnosti, nicméně v základních rysech byl úspěšný. U Husa akcentuji jeho mravní opravdovost, nesporné charisma a důsledné, vpravdě imponující postoje. Nevidím v něm však sociálního revolucionáře, jímž nikdy nebyl, ačkoliv měl hluboké sociální cítění.

V jaké oblasti Husovy vzdělanosti vy vidíte největší přínos pro českou kulturu, jazyk, duchovní život?
Hus byl pozdně středověký vzdělanec, intelektuál, rektor a učitel na pražském vysokém učení, nebyl však, a to podtrhuji, žádný snob. Měl vyhraněně české národní vědomí, které mnohokrát projevil. Úroveň českého jazyka, v němž kázal davům Boží slovo jako bezpečné vodítko na úzké cestě ke spasení, mu nepochybně ležela na srdci. Česky psal své osvětové práce, určené širší veřejnosti. Zda byl skutečně autorem spisu De ortographia Bohemica, bezpečně nevíme. V každém případě patřil k propagátorům a stoupencům diakritického pravopisu. Učené texty pochopitelně formuloval v latině.

Všichni povrchně znají heslo prvního československého prezidenta T. G. Masaryka Tábor je náš program, ale málokdo zná jeho přesný obsah. Prosím vás 
o vysvětlení.
Masarykův slavný výrok doslova zní „Tábor je náš program a tomu programu zůstaneme věrni". Zakladatel Československa ho pronesl cestou do Prahy při zastávce na nádraží v Táboře 21. prosince 1918. I když vyhlíží jako momentální improvizace, byl výsledkem Masarykova přesvědčení, že husitství, a především jeho radikální táborská varianta, mohou sloužit české společnosti jako mravní vzor pro aktivity svobodných občanů ve svobodném státě. Neznamenalo to husitský Tábor kopírovat, nýbrž inspirovat se jeho mravní opravdovostí, sociálními ohledy i jeho zřízením, jež 
T. G. M. považoval za předstupeň moderních demokratických systémů.

Proč v historii tak často docházelo ke zneužití postavy Jana Husa a husitství jako takového?
To je myslím jasný důkaz jeho dějinného významu. Kdyby jej husitství postrádalo, sotva by na ně existovaly tak protikladné názory. Ke zneužití Husa a husitství 
k aktuálním ideologickým a politickým cílům docházelo vždy a právě z tohoto důvodu. Od šedesátých let 19. století spatřovala většina jazykově českého národa, kromě vyhraněných katolíků, v husitství slavnou, ne-li vůbec nejslavnější epochu českých dějin, předobraz moderních národních a demokratických snah. Tento pohled, jenž se prosadil po roce 1860 zásluhou Františka Palackého 
i celé plejády novinářů a umělců, byl natolik dominující, že se husitství snažily využít ve svůj prospěch všechny české politické směry i strany, pochopitelně s výjimkou lidovců. Po roce 1945 tak učinili i komunisté, kteří husitství účelově interpretovali jako třídní boj proti vykořisťovatelům a husity jako protoplazma budoucího proletariátu. Náboženský rozměr husitského hnutí přitom cíleně potlačovali. Bohužel se jim podařilo znechutit husitské období následujícím generacím.

Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc., 
se narodil roku 1951 a absolvoval historii a češtinu na Filozofické fakultě UK. Šestnáct let let pracoval jako odborný asistent a vědecký pracovník v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1991 zahájil pedagogickou dráhu, nejprve na Filozofické fakultě, později také na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde vykonával funkci vedoucího katedry historie. Od roku 2002 působil jako profesor na Literární akademii – soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého, jejímž rektorem byl v letech 2006–2010.

Ve svém vědeckém díle se zaměřuje zejména na otázky spojené s husitstvím, je autorem stovek odborných studií, desítek monografií, z nichž některé znamenaly průlom v uvažování 
o této historické epoše.

Za své práce obdržel ocenění: 1992 cena ministra školství, mládeže a tělovýchovy za nejlepší učebnici, 1998 pamětní medaile Univerzity Karlovy, 2000 Zlatá stuha české sekce IBBA, 2001 cena Josefa Hlávky za nejlepší společenskovědní knihu roku 2000 – Velké dějiny zemí Koruny české V (tato práce zvítězila i v anketě časopisu Dějiny a současnost o nejlepší historickou knihu roku 2000), 2005 cena nakladatelství Fragment za dlouhodobě nejúspěšnější titul. / Jeho manželkou je historička Ivana Čornejová.
(zdroj: rozhlas.cz)


Kterou ze svých knih či pojednání byste doporučil zájemci 
o dobu pozdního středověku. Je to například kniha Světla a stíny husitství?
Rozhodně druhé a přepracované vydání pátého dílu Velkých dějin zemí Koruny české. Kniha Světla a stíny husitství obsahuje vědecké studie primárně adresované poučenému publiku. Za čtení snad pořád stojí i druhé vydání Tajemství českých kronik.

Máte rád Vávrovu neustále televizně reprízovanou filmovou trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem?
Promiňte, to je vůbec nejčastější otázka, kterou dostávám. Odpověď by zabrala celou tiskovou stranu. Zájemce proto odkazuji na příslušné pojednání v mé knize Světla a stíny husitství.

Na závěr ahistorická otázka: tři velké postavy této doby – Jan Hus, Jan Žižka a Petr Chelčický – pocházely z jižních Čech. Lze proto v tomto kraji spatřovat něco více duchovního?

Vypovídá to jistě o hluboké religiozitě jihočeského prostředí na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Jinak je to spekulace. Podstatně silnější životnost prokázalo husitství ve východních Čechách, s nimiž byl úzce spjat „husitský král" Jiří Poděbradský a kde bychom kolem roku 1470 nalezli jen několik katolických far.