To jsou jedny z příjemných vzpomínek Václava Daňka z Křemže, kterému bylo 24 let, když do obce na konci války před sedmdesáti lety dorazili Američané.

Němci už byli pryč. Utekli 
po svých nebo ujeli na povozech tažených koňmi, na kterých měli naskládaný veškerý majetek, jaký stihli pobrat, 
a tísnilo se jich tenkrát na korbě tolik, že se tam ani vejít nemohli. Cesta útěku byla vyčerpávající a někteří byli tak utrmácení, že na vozech spali, a v podstatě nevěděli, co se 
s nimi děje. Na to, jaké to na konci války bylo, vzpomíná dnes 94letý Václav Daněk.

„Když přešli němečtí civilisti, objevilo se německé vojsko. Jezdecká divize se spoustou krásných koní. To byla podívaná. Po koních přijely tanky. Bylo jasné, že jim dříve nebo později dojde nafta a budou je muset nechat na místě. Aby tanky nepadly do rukou spojenců, radši se jich zbavovali. Zajeli někam do močálu, zavrtěli se tam, aby to hluboko zapadlo, a utekli. Dva tady byly zabořený," říká Václav Daněk.
Němci byli pryč a obyvatelé Křemže se začali chystat na to pravé osvobození. Všichni se nemohli dočkat příjezdu Američanů. Jen nikdo přesně nevěděl, kdy to bude. I tak se všichni oblékli do svátečního, a to i přes to, že byl normální všední den.

„Na poli jste neviděli živáčka. Všechno se to soustředilo sem a oslavovalo se, lidi se brali do náručí a měli obrovskou radost," zamýšlí se Václav Daněk a i po tolika letech je na něm vidět dojetí. Slavnostně oblečení obyvatelé Křemže, sokolové v krojích, skvělá nálada. Ale Američané nepřicházeli. K večeru se lidé postupně rozcházeli, ale i tak nechali za Křemží hlídky.

Hlídky měly dát avízo, pokud by Američany spatřily. Všichni se těšili, že přijede velká armáda, spousta divizí. Hlídka nakonec avízo opravdu dala.

„Zase to znovu obživlo a všechno se to k večeru hrnulo do Křemže. Před obecním úřadem až dolů k silnici byla hlava na hlavě a všichni čekali až přijede armáda. Nastalo ale obrovské zklamání," usmívá se Václav Daněk. „Přijela motorka a na ní tři vojáci. To bylo všechno." Místní byli i tak z jejich příjezdu nadšení, ale pak přišel hlavní kámen úrazu. „Starosta je zavedl do školy, to je dnešní obecní úřad. Do té místnosti, která má první dveře vlevo, tam vešli. A teď co? Oni na nás koukali, my na ně taky a žádnej nemohl nic. My jsme jim nerozuměli, oni nám taky ne. Oni uměli jenom anglicky a my jenom česky," líčí Václav Daněk.

Přes komunikaci nohama rukama se ovšem záhy zjistilo, že jeden z vojáků umí francouzsky. Starosta vyskočil a vykřikl, že mají vyhráno. Jeho syn totiž francouzsky uměl a tak pro něj nechal hned poslat. Potom se vše rozběhlo. Američané se rozpovídali o tom, odkud jsou, že do Křemže jedou zajišťovat ubikace a že sem opravdu přijedou velké divize, které místní tolik očekávali.

Za několik dní se jejich těšení naplnilo a spojenci obsadili veškeré restaurace, které v Křemži byly. I ty nejmenší hospůdky byly plné. Ti, kteří se do hospod už nevešli, se utábořili v lesích u Chmelné a na nádraží. A zůstali dlouho: „Já jsem musel jít na vojnu a když jsem se vrátil, tak tady pořád byli. Ale střídali se, víte? Odvolali je a předali sem jiné," vypráví a pokračuje, „Kouřili, žvýkali žvýkačky, ty cigarety voněly jako fíky. Měli Lucky Strike, Chesterfield, Camelky, a to byla vůně," zasní se Václav Daněk. „Najednou se v Křemži stal z každého kuřák a po Američanech chtěl cigarety. Někteří je potom prodávali dál," usmívá se.

Cigarety nebyly to jediné, co místním vonělo. Američané s sebou také přivezli báječnou zrnkovou kávu: „Z té si dělali černý kafe a potom ten logr vylévali do kanálu. A lidi se chytali za hlavu, nenechali je to vylít, museli jim to dát do jejich hrnců, nosili si to domu a ještě dvakrát to doma převařili, jak to bylo bohatě silný," pamatuje se Václav Daněk.

Američané se prý chovali velice slušně. Jediné, co od místních potřebovali, bylo, aby jim občas vyprali prádlo. Za to nabízeli peníze, které místní rezolutně odmítali, tak jim alespoň vojáci dávali část svého proviantu, který se do Křemže navážel každou sobotu.

Nejlepší ovšem byl společenský život. V místní sokolovně pořádali Američané zábavy. Lidé zvyklí na dechovku se nestačili divit. „Sokolovna byla vždycky plná. Oni hráli ten jejich jazz, boogie woogie, nikdo se na to neuměl hýbat, ale každý se nějak natřásal, jen když tam do té sokolovny mohl vlézt. Bylo to pěkný. Moc pěkný. Rád na to vzpomínám. Jako kdyby to bylo včera," vypráví Václav Daněk. Potom zvážní a pokračuje ve vyprávění: „Taky sem chodili ruský vojáci, z území, kde končili Američani a zabrali to Rusové. Ale spolu se moc nekamarádili. Nicméně jim se spíše rozumělo. Ne všechno, ale něco se dalo pochytit. Byli tady dva a povídali – vy se radujete, teď ještě jo, ale kdybyste věděli, co vás čeká. To budete koukat. A ono to skutečně přišlo," posmutní čtyřiadevadesátiletý Václav Daněk.