Sportovního ducha zdědila nejspíš po dědečkovi Karlu Hafnerovi, který působil jako starosta Sokola v Mladém u Českých Budějovic v roce 1910. „Děda se narodil zřejmě roku 1883 a když mi bylo 14, tak zemřel. Tatínek mi vykládal, že při atentátu na Heydricha šla německá vojska po sokolech. Můj děda měl doma kartotéku sokolů z Mladého a měl strach, aby mu ji nesebrali. A tak ji zakopalna zahradě i s psacím strojem,“ líčí Jindřiška Chrtová.

„Když skončila 2. světová válka, vzal dědeček tatínka na zahradu a vykopali kartotéku i psací stroj. Jenže kartotéka byla rozpadlá, prý se karty lidí nedali ani spočítat. A psací stroj byl zrezivělý. Stroj byl uchován v Jihočeském muzeu,“ vzpomíná žena, která poukáže i na dávný doklad dědečka Karla Hafnera. „Bratr právě našel fotku dědy a legitimaci, která ukazuje, že byl starostou Sokola. Chtěla bych, aby jeho průkaz byl uložený a aby lidé věděli, že něco takového po válce existovalo,“ vysvětlila Jindřiška Chrtová.

Sama začínala cvičit jako žačka ve spolku v Mladém pod vedením její maminky. „Když předcvičovala maminka, tak se dělaly cviky jako prostná, na bradlech, na kruzích a další. Dneska tady v Rudolfově už to tak není. Ale ráda bych si tyto cviky někdy zkusila. Na chatě si občas zkusím hvězdu nebo stojku. Ale mám strach, abych si nezvrtla ruku,“ směje se vitální žena.

V jejím životě nastaly momenty, kdy si dala od cvičení pauzu. Právě když se učila v Praze ruční sazečkou. Při návratu domů chodila raději tancovat než cvičit. Nešlo však o žádné dlouhé prodlevy. „Cvičila jsem pořád. Pamatuji na spartakiádu v Rudolfově v roce 1985. Po mateřské jsem cvičila v Českých Budějovicích. V roce 1994 byl první sokolský slet a to už jsem začala cvičit v Rudolfově,“ řekla žena, jejíž kroky následovaly v roce 2002 do Sokola v krajském městě. „Strhly mě kamarádky, bylo nás tam pár,“ přiblížila Jindřiška Chrtová.

Pět let na to se mohla pyšnit tím, že založila oficiálně spolek Sokola v Rudolfově.