Nejsem Král Šumavy, ale Pepík Hasilů ze Zábrdí

Stal se žijící legendou, o kterou se stále vedou  spory. Josef Hasil, obyčejný kluk ze Zábrdí, který nastoupil po válce k SNB, na hranicích pak po komunistickém převratu v roce 1948 převáděl lidi a zapojil se do odboje. Od komunistů si pro nepolapitelnost a odvahu vysloužil přezdívku Král Šumavy, jeho osudy byly inspirací pro Rudolfa Kalčíka i Karla Kachyňu. Před dvěma lety o něm vyšel román Návrat Krále Šumavy, který bude zfilmován, chystá se o něm i dokument. „Nejsem žádný Král Šumavy, ale Pepík Hasilů ze Zábrdí," směje se do telefonu Josef Hasil, který 
v sobotu v americkém Chicagu oslavil 90. narozeniny. Náš  Deník s ním přináší rozhovor, jehož část vznikala v létě 2012.

Blahopřejeme k devadesátinám. Jak je oslavujete a jak se cítíte?
Zatím je všechno v pořádku. Zrovna jsme se vrátili od dětí, kde jsme moje narozeniny oslavovali. Máme teď tady v Chicagu velkou zimu, tak jsme zmrzlí, musíme také od garáže odházet sníh. Slyšeli jsme, že u vás doma zato máte jaro. Kdyby to bylo možné, tak bychom vám nějaký sníh poslali. Už ve středu jsme přitom oslavovali v našem kostele, kde připravili i dorty a další speciality.

Na vašem zdraví se podepsaly 
i roky, které jste prožil v drsné šumavské přírodě, že?
To víte, jak léta přibývají, nohy mě bolí, mám cukrovku, někdy je to lepší, jindy horší, už ne tak, jak bych si přál. S manželkou si ale říkáme: zaplaťpánbůh za to, jak to je. Někdy si říkám: Bože, už tady asi dlouho nebudu. Vím, že odchod může přijít kdykoliv. Na velkou cestu jsem ale připraven. Vím, že tomu neuteču, že tam musíme přijít všichni, ale nevíme  kdy, a to je krásné. S manželkou Eliškou už zapomínáme, něco si řekneme a za chvíli už nevíme, že jsme něco řekli. Potkali jsme se spolu v Americe před více než čtyřiceti lety. Dnes už máme plno vnoučat a pravnoučat, další dvě se nám teď mají narodit.

Pocházíte ze Šumavy, kde lidé hodně chodili do kostela. Přitom jste se stal příslušníkem SNB.
Jsem věřící, víru mám po mamince Rosalii, která byla  věřící, a já její víru zdědil. Věřím, že Pánbůh má rád všechny dobré lidi, a člověk nemusí být katolík. Když děláte dobré skutky, máte to 
u Pánaboha připočtené, a až k němu přijdete, budete to mít k dobru. Chodili jsme do kostela do Lažiště. Když pak maminka umřela, pohřbíval ji pozdější kardinál Miloslav Vlk. Na pohřbu měla tři kněze. Komunisté ale řekli, že je to propaganda, a Miloslav Vlk se pak musel stěhovat 
z farnosti pryč.

Jak vám bylo, když jste nemohl přijet na pohřeb maminky? Komunisté tenkrát bedlivě hlídali, jestli se tam neobjevíte, aby vás mohli dopadnout.
To bylo hrozné, to se nedá popsat nebo vyjádřit. Maminka o mně přitom nevěděla vůbec nic. Nevěděla ani, jestli žiji, nebo ne. Jednou takhle jela vlakem na pouť na Lomeček a vedle sedí nějaké ženské, které mluvily o Hasilových.  Říkaly o mně, že jsem v Německu, ani nevím, odkud to vzaly. Když je maminka slyšela, hned se ptala: Vy víte, že můj syn žije a že je v Německu? Tak se teprve dozvěděla, že žiji, a to se jela za mě na Lomeček pomodlit, že jsem mrtvý.

Vaše osudy se nyní dostaly do povědomí lidí díky románu Davida Jana Žáka Návrat Krále Šumavy, který je úspěšný, točí se o vás dokument, chystá se seriál. Jak popularitu vnímáte?
To víte, že mě kniha potěšila. Můj syn Josef Vávra mi říkal, že díky ní se dozvěděl  různé věci, o kterých jsem 
s ním nikdy nemluvil. Kniha se někomu líbí a někomu nelíbí, stejně jako můj příběh. Tak je to vždycky. I když bydlíte doma na vesnici, tak vás má půlka vesnice ráda 
a půlka ne, ani nevíte, proč… Byly to tenkrát časy. Když jsem přijel po roce 1989 na návštěvu do Československa, říkal mi kluk: jak jsem tenkrát dostal od tebe, táto, koženou bundu, tak komunisti udělali schůzi, jestli ji smím nosit, nebo ne.

Sledujete českou politiku?
To víte, že se mi nelíbí, že jsou komunisti pořád v parlamentu a že se jich doma nezbavili. Jenže teď je těžké se jich zbavit, když to neudělali za Václava Havla. Měli je odstavit, zakázat, zabavit jim majetek a peníze, ale neudělali to. Teď už je těžké je zakazovat. Mají peníze, které jim nikdo nesebral a které si zachránili. Možná se ještě nějakou dobu takhle strana nechá, ale pak se to vyřeší. Já už v tom asi nepomůžu. Jsem rád, že stojím na nohou a že se můžu trošku hýbat a chodit. Zrovna jsem si dělal řidičské zkoušky, takže další rok můžu řídit. Když ale máte léta jako já, tak nevíte, jak dlouho tady budete.

Nechystáte se ještě jednou podívat do své vlasti?
Já bych hrozně rád, ale těžko už bych se domů dostal kvůli svému zdraví. Miluji Šumavu, je to nejlepší místo na světě a tady v Chicagu na svůj rodný kraj skoro každý den vzpomínám. Strašně rád bych ale znovu viděl Šumavu, můj rodný kraj.

Jak vzpomínáte na dětství?
Narodil jsem se v Zábrdí na Prachaticku, kde žila moje rodina, maminka a sourozenci. Měl jsem ve vesnici dobré kamarády, vzpomínám, jak jsme chytali v potocích a v řece ryby do ruky, jak jsme pytlačili. Vzpomínky na dětství mám nádherné. Měl jsem přitom tvrdší výchovu, byl to těžký život. Nás bylo doma osm dětí. Otec od nás odešel, když mi bylo pět let, a víc jsem ho už neviděl. Bylo to těžké, jeden po druhém jsme chodili sloužit 
k sedlákům, pást dobytek nebo pracovat na poli. Někde na hřbitově v Českých Žlebech je pohřbený můj starší bratr Bohumil, kterého na hranicích zastřelili. Má tam pamětní desku. Posílal jsem už své DNA odborníkovi do Prahy, doufejme, že nějakou jeho kost najdou a zjistí, že je to opravdu můj bratr.

Vzpomínáte si na ten osudový den, kdy bratra zastřelili?
Šli jsme tenkrát zpátky do Čech. Každý zvlášť, kousek za sebou. Tak jsme to dělali vždycky. Narazil na esenbáky. Střílelo se, také já jsem vystřelil asi pět ran z automatu, než se mi zasekl. Byla tam zeď z kamenů, u které jsem automat nechal. Měl jsem ještě pistoli a granát, ale ten jsem hodit nemohl, abych neublížil bratrovi. Tak jsem jen doufal, že se z toho bratr dostane a že se setkáme. Šel jsem zpátky do Německa 
a čekal jsem do druhého dne, že tam bratr přijde. Jenže už nepřišel a až pak jsem se dozvěděl, že byl zastřelen.

V uniformě příslušníka SNB jste převáděl lidi. Uvědomoval jste si riziko, že když na to přijdou, zle se vám povede?
To jsem věděl, ale na to já nedbal, jestli na mě přijdou. Sloužil jsem a počítal, že mě někdo může zradit. I když to víte, tak na to nedbáte. Převádíte, a hotovo. Když nás tenkrát chytli, nečekali jsme to. Největší chyba byla, že lidé, které jsme převáděli, měli kufry a my je museli nést až na hranice. Byla to dálka, byli jsme unavení a zničení, že se nám už šlo těžko zpátky. Když jsme přišli na německé území, potkali jsme nějakého německé finance v civilu, který řekl, ať s ním jdeme na stanici. Odmítl jsem, měl jsem tenkrát před svatbou. Zdeněk Vyleta, který už nemohl, tak s ním šel. Já se vydal na hranice, že se vrátím zpátky. Ale ten financ mi nějak nadběhl a čekal na mě na lesní cestě. Bylo šero a najednou vidím, jak stojí s flintou a míří na mě. Říká německy: ruce vzhůru! Ale já dělal, že nerozumím. Pak jsem po něm skočil a strhl flintu, kdyby zmáčkl spoušť, aby to šlo vedle. Párkrát jsem s ním škubl, přetahovali jsme se, on se pak neudržel, pušku pustil 
a letěl z cesty dolů do lesa.  Flintu jsem položil, vytáhl jsem pistoli a jednou z ní vystřelil před sebe, aby věděl, že kdyby měl chtěl pronásledovat, tak jsem ochotný střílet.

Co bylo dál?
Vedle zrovna pracovali nějací dělníci, kteří viděli, jak se s ním přetahuji. Běželi mu na pomoc, ale já na ně německy křikl, že jestli budou něco dělat, tak budu střílet. Zastavili se a šli zpátky, já jsem odhodil flintu a chvátal na hranice. Byl jsem strašně unavený, jako snad nikdy. Hlava se mi točila, nemohl jsem už dál a lehl si v lese mezi větve, abych si odpočinul. Když byla tma, přešel jsem hranice do Nového Údolí. V jednom baráku bylo světlo, tak jsem si řekl, že se zastavím. Potřeboval jsem se napít. Byla ale moje velká chyba, že jsem šel dovnitř. Sedl jsem si a v tom momentě usnul. Jenže ten muž odešel na stanici a přivedl esenbáky. To byl můj konec. Byl jsem zatčený a dostal devět let.

Tenkrát vám nebylo ani třicet. Byl pro vás mladý věk výhodou, že jste se do akcí pouštěl?
Tuhle činnost mohl tenkrát dělat každý, nezáleželo na věku. Věděl jsem, že komunismus není dobrý a že je to zlo pro národ. U SNB, kde jsem sloužil, nás bylo tenkrát několik, co jsme hned po převratu v roce 1948 hledali spojení se zahraničím. Rozhodli jsme se, že kdykoliv někoho uvidíme, budeme dělat, jako že ho nevidíme nebo ho pustíme. Když jsem utekl z vězení, už jsem věděl, kolik tam bylo nespravedlivě zavřených lidí, zažil jsem, jak dokáže být režim hrozný, jak dovede lidi bít a trápit.

Z lágru se vám podařilo  utéct 
a pak jste znovu několikrát převáděl přes hranice. Pro odvahu 
a nepolapitelnost jste získal přezdívku Král Šumavy.
Hranice jsem přešel asi patnáctkrát. Říkám ale stále, že nejsem žádným Králem Šumavy, já jsem se narodil 
v Zábrdí jako Pepík Hasilů. Tak mě pojmenovali sami komunisti, kteří mě pořád chtěli chytit a dávali si úkoly, že mě lapí třeba do Vánoc. Pořád se divím, proč komunistickou stranu hned po roce 1989 nezrušili. Neříkám, že je měli všechny zavírat, ale někteří si zavřít opravdu zasloužili. Bude asi dlouho trvat, než se dostanou pryč. Doufejme, že ji nakonec zruší. Je potřeba, aby se o té době učili mladí lidé ve škole nebo aby jim o tom aspoň říkali rodiče. Když jsem přijel počátkem 90. let na návštěvu do Čech, vyprávěly mi vnučky, co zažívaly ve škole. Učitelé říkali: byli tady diverzanti a zločinci jako Josef Hasil. Holky se v lavicích krčily a poslouchaly o tom, že jejich děda byl diverzant… Proto radím mladým lidem, aby se nebáli a hlavně aby zjišťovali, co je pravda a co je lež. Aby hledali pravdu a nenechali si všechno převracet, jako to dělali komunisti.

Kvůli vašemu odboji trpěla i rodina, sourozenci se dostali na mnoho vět do vězení. Vyčítali vám to pak někdy?
Tenkrát náš národ opravdu potřeboval, aby do toho někdo šel. Člověk na sebe bral ohromná rizika. Když dnes ale vidím, jak to pak všechno bylo, kolik lidí a na jak dlouho pozavírali, asi těžko bych se k tomu zase propůjčil. Když si vezmete, kolik lidí bylo kvůli mně zavřených… Sestry byly ale ohromné, nikdy mi nic nevyčetly, stály stoprocentně za mnou. Říkaly mi naopak, že jsem měl dělat proti komunistům ještě víc. Ve vězení ale hodně zkusily, i pak po propuštění.

Pouštěl jste se do rizikových akcí, při kterým vám hrozila smrt nebo doživotní kriminál, také proto, že jste vlastenec?
Byl jsem skutečně velký vlastenec. Nevím, co bych za to dal, abych pomohl národu. Byl jsem odhodlaný zemřít. Věděl jsem, že mě nesmí chytit. Buď se musím probít, nebo si vzít život. Nosil jsem s sebou vždycky pilulky, které bych spolkl, kdyby mě střelili nebo hrozilo, že ztratím vědomí a že mě chytnou.