O fotogeničnosti historické budovy táborského Divadla Oskara Nedbala v Palackého ulici by se mohly psát romány. Anebo nemusely. Svědčí o tom filmy a pořady, které se tu natočily. Stačí připomenout televizní estrády 
z minulé éry Možná přijde 
i kouzelník, pozdější americký velkofilm Iluzionista s Edwardem Nortonem či novou operetní férii Donšajni od Jiřího Menzela. Kromě krásy divadelního sálu není pochyb o tom, že filmaře Tábor láká 
i svou blízkostí od Prahy.

Krátce před zlomovým Listopadem 1989 si zdejší divadelní stánek vyhlédl televizní štáb česko–německého seriálu Největší z Pierotů o osudech francouzského mima českého původu Jeana-Baptisty Gasparda (vlastním jménem Jan Kašpar Dvořák).

Režii měl „novovlný" režisér Ivan Balaďa. Seriál podle slavné knihy spisovatele Františka Kožíka nabídl pět dílů (Láska a beznaděje, Zrození pierota, Zlatý sen, Závrať, Šestadvacet Pierotových neštěstí) a v Táboře vznikla samozřejmě jen malá část pro závěr děje.

Současný ředitel táborského divadla Karel Daňhel u natáčení nebyl, ale jednu historku přesto přidal. Na stropě historického sálu 13 metrů vysoko na hlavami diváků je freska. Jsou na ni ztvárněny dcery Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Bdí tu nad eposy, zpěvy, nad milostnou poezií, tancem, tragédií. A nebýt natáčení o Gaspardovi, freska by se dodnes možná neobjevila.

Překrásná čelní fasáda táborského Divadla Oskara Nedbala a jeho historický sál lákají filmaře už desetiletí. Stropní fresku kolem lustru odkryli technici při seriálu Největší z Pierotů.

„Za německé okupace nebyly dovoleny nahé postavy, které jsou na freskách. Dílo bylo proto Němci zakryto deskami a tak to zůstalo přes čtyřicet let. Když přijel štáb tohoto seriálu, strop se mu nehodil. Při výměně elektrického osvětlení filmaři zjistili, že pod deskami jsou múzy. Barrandovští restaurátoři je opravili a máme je na stropě dodnes," směje se Karel Daňhel.

Do natáčení táborských scén se zapojili v komparzu studenti středních škol, například dnes dvaačtyřicetiletý Karel Nezveda. Bylo mu 16 nebo 17 let. „Chodil jsem na průmyslovku a tam fungoval dramatický soubor. Odtud jsem se dostal do komparzu, kde jsme v kostýmech představovali obyčejné lidi. Strávil jsem u toho asi týden. Ani si nepamatuji, jestli jsem dostal nějaký honorář. Seriál jsem v televizi viděl, ale v davu se nepoznám. To se nedá srovnat s filmem Iluzionista, kde jsem byl také v komparzu a je na mě záběr přes celé plátno," usmál se Karel Nezveda.

Do davových scén bylo zapotřebí mnoha komparzistů, v Táboře je do seriálu „dodaly“ mj. také místní střední školy. Jako studentka gymnázia se v seriálu objevila i Andrea Koblasová. „Doporučil nám to starší spolužák Pavel Němec, pozdější ministr. On měl v našem ročníku sestru. Přišli jsme do divadla. Dole ve vestibulu byl výběr do komparzu. Štáb hledal holky, co mají dlouhé vlasy bez trvalé a ty já tenkrát měla. Jako děvče z lidu jsem na sobě měla bílou košili, hrubou suknici a tkaný třícípý šátek," popsala Andrea Koblasová.

Vlasy jí maskérky spletly do copů a z copů nad ušima vytvořily „koláče". „A nesměly jsme mít ofiny, ty nám rozčísly na půlky a vlasy nalakovaly sprejem, aby trčely na všechny strany," vybavuje si komparzistka.

Ta se dopustila malého podvodu. Dozvěděla se, že členům divadelních spolků produkce vyplácela trojnásobný honorář. „Založili jsme s kamarády fiktivní spolek a měli jsme místo čtyřiceti sto dvacet korun na den. Točili jsme asi tři týdny v malém sále divadla a u vchodu, odkud jsme vycházeli a vcházeli dovnitř. Hráli jsme publikum, které bylo nespokojené s vystoupením mima. Drželi jsme koše se zeleninou a starými rohlíky, které jsme házeli na pódium. Zajímavé bylo, že když jsme natáčeli my, na pódiu nebyl žádný herec," vypráví Andrea Koblasová. Zážitkem kromě samotného filmování pro ni bylo, že tehdy prolezla objekt dvousálového divadla od sklepa po střechu.

V Táboře se nenatáčelo jen v divadle, ale také v Housově mlýně pod Holečkovými sady. Stavení tehdy patřilo městu, které zde mělo sklad pro odbor školství. Současný majitel domu Petr Nůsek slyšel vyprávět, že štáb prý mlýn málem zapálil a také tam jednou omylem zamkli jednoho herce. „Seriál ukazuje, že hlavní hrdina se ocitne ve vězení. Ten kriminál byl natočen v útrobách Housova mlýna," míní Petr Nůsek.

Režiséra Ivana Balaďu nejvíce „proslavila" Archa bláznůVšestranný tvůrce Ivan Balaďa.Slovenský režisér Ivan Balaďa zemřel loni v 78 letech. V roce 1960 natočil první (televizní) zpracování Mňačkova románu Smrť sa volá Engelchen. Řemeslu se učil v armádním filmu, kde režíroval dokumenty. Pracoval i pro televizi.

Patřil do nové vlny tvůrců 60. let. Z hraných filmů ho nejvíce vystihuje Archa bláznů. Ta byla před dokončením v roce 1970 zakázána a uvedena až po dvaceti letech. Její tvůrce zasvětil svůj talent divadlu. Ivan Balaďa působil jako šéf činohry v Olomouci 
i jako režisér Městského divadla ve Zlíně.