Narodila se 5. května 1931v Brně, protože její matka uprchla z Ruska do Československa kvůli občanské válce už v roce 1922. Dětství snadné neměla. Se svou mladší sestrou Naďou byla často o hladu a jídlo si musela opatřovat sama. Když jí bylo devět, chodívala Věra uklízet do kina před brněnským hlavním nádražím. Právě tam poprvé potkala Hitlera…

„V kině jsme uklidili a honem ven. Byla tam silná stráž, německé vojsko, všechno silně obsazeno.A najednou jel Hitler. Vedle sebe měl černého vlčáka, na sobě žluto-hnědou uniformu a ruku nataženou před sebe. Projížděl okolo hlavního nádraží, viděla jsem ho tak, jak vidím tady vás. Hitlera jsem viděla, ale Stalina zažila. A zažila jsem ho škaredě,“ říká na úvod svého vyprávění.

O šest let později, v okamžiku, kdy vojska Wehrmachtu prohrávala na všech frontách a Sověti osvobozovali Brno, byla její matka společně s oběma dětmi zařazena mezi několik tisíc zajatců Rudé armády. Na sovětské komandatuře, kam je odvlekli, měla strávit jen dvě hodiny.

„Víte jak dlouho trvaly ty dvě hodiny? Devatenáct a půl roku. […] Odvedli nás do Černovic, na místo, kde kdysi byla jatka. Ohromné nádvoří. Přihnali nás tam k tisícům a tisícům zajatců – Maďarům, Rumunům, Bulharům a Ukrajincům,“ líčí Věra Sosnarová. Její rodinu zatkli pro vlastizradu. Po pár dnech strávených ve strachu a nejistotě nad vlastním osudem začal převoz nákladními vlaky. Na Sibiř do gulagu putovali dalších mnoho týdnů. Útrapná cesta byla však jen začátkem několikaletého hororu, který člověk nechce slyšet dvakrát.

Devatenáct let patnácti hodin tvrdé práce denně, devatenáct let týrání a znásilňování opilými sovětskými bachaři, devatenáct let bez matky, která po třech měsících zešílela a zemřela. Takový život osud přichystal pro obě sotva náctileté dívky. „Zůstaly jsme dvě jak siroty, ale Poláci se nás ujali. Všichni dokola nás přijali, ohřívali a utěšovali,“ vzpomíná na jednu z mála chvil, která ji dodnes hřeje u srdce.

Po roce 1958, poté, co vůdčí post v Sovětském svazu převzal Nikita Sergejevič Chruščov, začalo postupné propouštění prvních vězňů zpět do vlasti. Věra Sosnarová však na svou propustku do Československa čekala až do roku 1964. Domů se dostala na přímluvu jednoho z předsedů ruského kolchozu a mířila do JZD ve Znojmě. Pod pohrůžkou opětovného odvedení na Sibiř byla donucena podepsat slib mlčenlivosti, o svém osudu se tak odvážila promluvit až po Sametové revoluci.

„Sibiř až po Moskvu, tam je to samý lágr. Je velmi bohatá. Je tam nafta, plyn, zlato, drahokamy, azbest, měď, lesy, uhelné doly…, ale samotná sibiřská zem je prolitá lidskou krví a zalitá lidskými slzami. To je pravá Sibiř,“ vypovídá žena, která tamější podmínky zakusila na vlastní kůži.

Autentické vyprávění příběhu Věry Sosnarové zprostředkoval pro studenty posledních dvou ročníků Obchodní akademie ředitel školy Pavel Sekyrka ve spolupráci s majitelem Kartuziánského nakladatelství v Brně Jiřím Braunerem. Jeho vydavatelství uvedlo osudy ženy, která přežila 19 let v sibiřském gulagu, i do papírové podoby na stránkách knihy spisovatele Jiřího S. Kupky nazvané Krvavé jahody.

Kristýna Svobodová