OBRAZEM: Synagoga, kdysi němá ruina, zase žije

Moc toho nenaspala, od pěti ráno přemýšlela o proslovu. Popsala několik stránek, nakonec ale mluvila spatra. Jindře Bromové se v neděli zhmotnilo 20 let života, jež věnovala záchraně synagogy ve Čkyni na Prachaticku: památka, v níž se dochovala i původní tóra z roku 1828, otevřela. Vedle modlitebny nabízí sál pro společenské akce, historickou expozici, infocentrum, knihovnu, kinosál a galerii. Obnova stála asi 12 milionů korun.

„Je to čistá krása,“ glosoval jeden z návštěvníků v neděli dopoledne, když vešel dovnitř. Podobné pocity měl Michal Foršt, kantor Židovské obce Liberec, člen Pražského filharmonického sboru a šéf kapely Tateloshn, hrající jeworld music. „Jsem nadšený. Když jsem tady byl před mnoha lety, byla to naprostá ruina. To, co vidím dnes, je klenot. Fascinuje mě, že to není jen opravená historická budova, nezůstává jen memento, ale že synagoga žije. To je nejpodstatnější,“ řekl Michal Foršt.

Obnova začala v roce 1992. Rok předtím obec koupila synagogu od Jednoty. Pro Jindru Bromovou, která žije ve Čkyni 28 let, začal příběh ale již před rokem 1989, když ji historik Jan Podlešák požádal o pomoc při opravě židovského hřbitova. „Za komunistů jsme ho opravovali jako členové ochránců přírody. V roce 1995 jsme vydrhli náhrobky, a když už jsme měli hřbitov…,“ říká Jindra Bromová.

Že založila Společnost pro obnovu synagogy ve Čkyni, je nasnadě. Méně už to, že vydržela dvaadvacet let. „Jsem člověk, kterému je jedno, že něčemu věří jako jediný na světě, " usmívá se.

„Dům už se propadá a okna slepě hledí“

Jak asi chátrající synagoga vypadala, přibližuje báseň Svatostánek od Pavla Nozara: Dům už se propadá/ a okna slepě hledí/ do tmavé ulice./ Pochmurná nálada/ v podvečerní šedi./ Ta pustá zahrada/ a okna vytlučená/ a pobořená stěna/ a od půdy až ke sklepu/ ti pod nohama skřípá/ na každém téměř schodu/ hromádka střepů…

Tyto časy pamatuje Josef Lávička, kronikář, jenž žije ve Čkyni 51 let. „Kdybyste to tady znal… Stačí tahle kamenná zeď, to byla rozvalina,“ ukazuje a líčí, jak synagoga sloužila jako sklad, jak jedna čkyňská Židovka přežila Osvětim a po válce odešla do Izraele. Znal i manžele Španingerovy, poslední majitele synagogy. „On byl truhlář, neměl nohu… Když zemřel, chodil jsem k jeho paní,“ říká 73letý kronikář.

Jako symbol vnímá, že ve Společnosti pro obnovu synagogy je i kněz kdysi spolu totiž kamarádili čkyňský rabín a katolický farář. „Nejdůležitější je, že lidé, kteří o záchranu usilovali, to těch 20 let vydrželi, že se na to nevykašlali. Výsledek je nádherný, jsem šťastný, že se jim to povedlo,“ shrnuje kronikář.

V domě za zmíněnou zídkou bydlí 31letý Ondřej Šmíd, jehož žena se na záchraně také podílela. Na otevření šel se synem. „Odmalička jsem synagogu sledoval, znám ji, když byla hodně špatná…“ glosuje.

K synagoze se váže mnoho zajímavostí. Třeba příběh modlitebního pláště, který si jeden z Židů nechal před odchodem do koncentračního tábora u sousedky, že si ho po válce vyzvedne… Dnes je plášť aspoň vystaven v expozici. Ta začíná panelem Oněmělé synagogy, o osudech těch jihočeských. Zvláštní prostor je věnován budějovické, strakonické, táborské a vimperské. Poslední dvě uvedené zachycují modely. „Jsou to odlitky z kovu, aby je už nikdo nikdy nezničil,“ podotkla Jindra Bromová.

Svícen, šál i kořenky

V expozici je za sklem řada předmětů. Chanukija, devítiramenný svícen zapalovaný během svátku Chanuka, mezuza, což je malá schránka obsahující svinutý pergamen s pasážemi z tóry, modlitební šál talit, pokrývka hlavy kipa, sáček na modlitební řemínky, kovová kasička z volyňské synagogy či židovské kořenky.

Unikátem je tóra. „Našla se v truhle na půdě, objevili ji obkladači. Je důkladně zrestaurovaná a domníváme se, že je původní z roku 1828,“ říká Vladimír Silovský z Regionální rozvojové agentury Šumava.

Zatímco on provází návštěvníky, Jindra Bromová spočine očima na mohutné vinné révě, vinoucí se kolem zdi. Je přesvědčena, že rostlina pamatuje stavbu synagogy. Dojetí je na ní však patrné jen lehce. „Prožila jsem si to při zasvěcení, sjelo se sem přes padesát potomků těch, kteří tady kdysi žili, bylo to neuvěřitelné,“ říká.

Podobně to cítili Jaromír a Richard Woltovi z Banské Bystrice a Zvolena. Otevření synagogy, kterou znali jejich předkové, pro ně byl úžasný zážitek. Stvrzují tak slova Michala Foršta, že pro judaismus je typická snaha předávat tradice z generace na generaci, a i když zde byla tradice přerušena, něco zůstalo.

Synagoga ve Čkyni je v krátkém čase druhá, která se na jihu Čech probouzí; loni otevřela synagoga v Českém Krumlově. Podle Patrika Červáka, šéfa krajského odboru kultury a památkové péče, se napravuje dluh po komunistech a nacistech.

„Že zmizely táborská a budějovická, nejvýznamnější, největší a nejkrásnější synagogy Jihočeského kraje, je fakt, který už se nedá odčinit. Tak se to snažíme napravit u těch, které zbyly. Židovské etnikum na Šumavě bylo součástí kulturního milieu a jsem rád, že se to zde připomíná,“ řekl Patrik Červák, kterého na gymnáziu učil Jan Podlešák, díky němuž pak studoval historii a archeologii.

Pro Jindru Bromovou je Jan Podlešák živou kronikou, tak na závěr jeho slova: „Tragický osud židovské komunity ve Čkyni již nelze zvrátit (…). Synagoga však vedle důstojného pietního odkazu přináší i naději k povzbuzení duchovního a kulturního života obce a jejího okolí. Stejně tak, jako tomu bylo v dobách její funkční, téměř dvousetleté existence. Synagoga přestává být němá.“