Koupou se v tůni, často za celý den nepotkají žádného dalšího člověka a v noci se na ně dobývá jezevec. Taková dobrodružství prožívají jihočeský spisovatel David Jan Žák a jeho žena Lenka, kteří tráví léto 
v maringotce uprostřed Novohradských hor. Výdobytky moderní civilizace jim tu nechybí a když je třeba, mohou díky solárnímu panelu klidně používat i počítače.

Manželé Žákovi mají maringotku dva roky, ještě předtím si ale pořídili týpí. „Jedno léto jsme v něm tady na kamarádově louce tábořili, ale tenkrát hodně pršelo, takže to bylo dost dobrodružné. V tom vlhku se nedalo nic dělat, nemohl jsem psát ani kreslit, navíc se nám tam nastěhovala rodinka myší a všechno ohlodala. Začali jsme tedy přemýšlet o nějakém jiném příbytku," vysvětluje David Jan Žák.

Nejprve chtěl v Novohradských horách postavit jurtu, ale to mu známý rozmluvil 
s tím, že toto tradiční mongolské obydlí není do jihočeského vlhkého prostředí vhodné. Potom manželé zavrhli i nápad na mobilní domek, protože ten by v krajině působil nepatřičně. Nakonec se rozhodli pro dřevěnou maringotku. „Sehnali jsme v ji Budějovicích na inzerát. Nějaký chlapík ji nabízel za 55 tisíc na internetu, tak jsme se hned jeli podívat a bylo hotovo," popisuje Žák.

Kuchyň i s dřezem

Kuchyňský kout je poměrně jednoduchý. Lenka Žák tu ale může bez problémů péct chleba i vymýšlet recepty do své kuchařky. Maringotka ale potřebovala mnoho úprav. „Byla v hrozném stavu, truhlář tu například objevil hnízdo myší. Nechali jsme ji tedy celou zateplit, obložit dřevem a změnili vybavení," dodává Žák.

To navrhovala především jeho žena. Pro ní bylo nejdůležitější, aby v maringotce nechyběla kuchyňka. Lenka Žák se totiž zabývá výživou, vymýšlí recepty a v současné době píše už svou druhou kuchařskou knihu. „Chtěla jsem tu mít například dřez, který by se dal rovnou vypouštět ven. Pak také poličky na ukládání věcí, ale ty měly být co nejjednodušší, žádné skříňky se zavíráním," říká.

V současné době tak  mají manželé v maringotce praktický kuchyňský kout, kde se dají bez problémů uvařit i náročnější jídla. Slouží jim tu malá kamna a plynový vařič, nechybí ani nejrůznější nástroje. „Mám tu kamenný ruční mlýnek na obilí, mlýnek na maso i na mák, to všechno po babičce. Nezdá se to, ale opravdu tu můžu uvařit leccos, peču chleba a zkouším recepty. Jediné, co trochu postrádám, je ruční mixér," komentuje Lenka Žák.

Před každým delším pobytem si manželé do maringotky přivezou zásoby surovin. 
I když v přírodě samozřejmě nemají ledničku, potraviny se jim nezkazí. Postará se o to ledový potok. „Vše, co by nevydrželo, dáme do zavírací nádoby a ponoříme do potoka. Voda z něj se dá také po převaření bez problémů pít," doplňuje Lenka Žák.

Druhou stranu maringotky naproti kuchyňskému koutu proměnili manželé v pracovnu a ložnici. Pod velkou postel ukládají krabice s oblečením, nechybí malý stolek s židlemi a celou zadní stěnu zabírá knihovna. „Ta byla zase důležitá pro mě. Hodně čtu a sem jsem si navezl takové tématické knihy – různé tábornické příručky, indiánky a podobně," vysvětluje David Jan Žák.

Po večerech přitom rozhodně nemusí číst jenom při svíčkách. K maringotce totiž pořídil malý solární panel, díky němuž vyrábí elektřinu. „Stačí to na svícení, nabití notebooků i mobilů. Jenom jednou se nám stalo, že baterie klekla, protože jsem ji tu nechal přes zimu a mráz ji vyšťavil," dodává David Jan Žák.

Jeden výdobytek moderní doby ale v maringotce chybí. Nedosahuje sem signál mobilních operátorů a manželům se tak nikdo nedovolá. Ti přesto vědí, kam v případě nutnosti zajít. „Tady uprostřed louky je šutr, a to je jediné místo, kde se dá chytit slabý signál," popisuje David Jan Žák.

V zimě na sněžnicích

Na louce u maringotky mají Žákovi věšák na prádlo.On i jeho žena tráví v maringotce každou volnou chvíli. Jezdí sem o víkendech i prázdninách ve všech ročních obdobích. V zimě je to ale samozřejmě náročnější, protože musí neustále topit v kamnech a většinou potřebují sněžnice, aby se ke svému příbytku vůbec dostali. Naopak letní bouřky jim vůbec nevadí. „Ty jsou tady v horách úžasné. Je to krásná podívaná," říkají.

V maringotce nejen odpočívají, ale i pracují. Lenka tu právě píše novou kuchařku, David dokončuje knihu o králi Šumavy. „Je to sice trochu zvláštní psát o králi Šumavy v Novohradských horách, ale mě se tady dobře pracuje. Je tu prostě klid," komentuje.

Na louce si manželé navíc ještě založili malou zahrádku s dýněmi, salátem, pažitkou 
i mátou. Nechybí ani kompost a stylová dřevěná kadibudka. Nedaleko je také přírodní koupelna. „Myjeme se u potoka v tůni. Tam se vždycky ponořím, namydlím, opláchnu a vyčistím si zuby," popisuje David Jan Žák. Teplá voda mu podle jeho slov nechybí. Ranní koupel v tůni ho totiž alespoň spolehlivě probere.

Nedílnou součástí života 
v maringotce jsou setkání se zvířaty. Žákovi v Novohradských horách už na vlastní oči spatřili lišáka, srny i divočáky. Nejvíc je ale překvapil jezevec. „Jednou v noci se na nás dobýval, protože cítil jídlo v plastové bedně. Měli jsme tam uzené tofu, a to mu prostě vonělo. Dělal hrozný hluk, shodil bednu ze schodů a když jsem vykoukl ven, krčil se v trávě a bylo vidět, že je naštvaný, že si to nemůže sníst. Nakonec pomalinku v klidu odkráčel," vypráví David Jan Žák.

Nejzajímavější podle něj je, že se zvířata obyvatelů maringotky vůbec nebojí. Berou je již jako součást přírody a neutíkají před nimi. To Žákovi potvrdil i místní hajný. „Říkal, že jsme měli obrovské štěstí, protože jezevec se normálně lidem vyhýbá, jak jen může. Už nás asi vnímá jako součást svého teritoria, a proto se také neostýchal vzít si to, co mu vonělo," dodává Žák.

Některá zvířata pak klidně zavítají i dovnitř maringotky. „Teď se nám sem dostaly myši. Jednu jsme měli v noci pod postelí a dělala šílený randálů. Svoje cestičky tu mají 
i mravenci. Člověk holt musí počítat s tím, že tu není sám," směje se Žák.

Naopak spíše výjimkou je potkat na louce uprostřed Novohradských hor další lidi. Málokdo o maringotce ví a jen zřídka k ní někdo zabloudí. Za Žákovými ale především v létě jezdí kamarádi a známí. Také proto stojí hned vedle maringotky týpí, které poslouží jako nocoviště pro návštěvy.

Vedle maringotky stojí týpí pro návštěvy.Až když lidé přijedou, dokáží navíc podle Lenky Žák skutečně ocenit kouzlo pobytu v přírodě. „Ono to zní zvláštně, když se řekne, že tu bydlíme v maringotce. Málokdo si to umí představit, ale když známí přijedou, jsou z toho úplně paf a pochopí," říká.

Samotná maringotka nevyžaduje mnoho péče. Teprve nyní se David Jan Žák rozhodl obnovit nátěr na střeše, ale ani to zatím není úplně nutné. „Spíš postupně zjišťujeme, co si ještě musíme pořídit. Teď třeba potřebujeme dovnitř zavírací bednu na  jídlo kvůli myším a něco většího do potoka, aby nám to neodnesl proud, když je víc vody," popisuje .

Každý z manželů má v přírodě poblíž maringotky oblíbené místo. Lenka ráda chodí k břízám, kde větve vytvářejí sedátko a nabízejí tak příjemné místo  k relaxaci. Davida to zase nejčastěji táhne k dvěma bukům u potoka. „Pak je také hezky na Kraví hoře, ale my tady vlastně na velké výlety nebo túry moc nechodíme. Stačí nám být na louce a většinou tu i pracujeme, takže na to nezbývá čas," shodují se.

Čas ubíhá jinak

Právě čas podle nich uprostřed Novohradských hor ubíhá zcela jinak než ve městě. Při pobytu v maringotce nesledují hodiny ani dny, všechny činnosti nechávají volně plynout podle přirozeného denního rytmu. Úplně odříznutí od civilizace ale obyvatelé maringotky také nejsou. „Když potřebujeme, do města si zajedeme. Klidně občas vyrazíme i do kina a 
v noci se vrátíme zase sem," uzavírá David Jan Žák.