U Sudoměře filmaři vytahovali koně z bláta

Slavný český velkofilm Jan Žižka mj. o husitském vojevůdci z Trocnova natočil režisér Otakar Vávra ve spoustě filmových staveb a ateliérů. Nemohl se ale vyhnout práci v přírodě, protože v ději ukázal bitvu u Sudoměře. Od jejího konání uplyne 25. března 587 let.

Do míst u obce Čejetice na pomezí okresů Strakonice a Písek mezi rybníky Markovec, Škaredý a Prostřední se bojovníci ve filmových kostýmech dostali před osmapadesáti lety. V dějinách i v samotném filmu Žižka využil rybničního terénu a katolické pány vlákal do bahenní pasti.

Ač film vznikl deset let po 
II. světové válce, stále má pamětníky, kteří hráli v husitském davu nebo se na dílo filmařů chodili koukat. Jaroslavu Štérovi bylo asi devět let, když si místní kluky vybrali filmaři do komparzu ve škole 
v Heřmani. Pro důchodce je účast na filmu životním zážitkem. „Pro nás kluky to bylo něco! Hráli jsme práčata, 
i když musím přiznat, že jsem byl na jednom natáčecím dni, když jsem za někoho zaskakoval. Škaredý rybník byl vypuštěný asi rok a byl plný bahna. Filmaři tam pustili koně, ten popošel asi padesát metrů, zapadl po břicho do bláta, až ho ven museli tahat," vzpomíná Jaroslav Štér.

Stále umí popsat, jak práče ovládalo prak. Ten tvořila kůže, z níž vedly dva šlahouny. Do kůže se vložila pogumovaná koule. „Prak jsem roztočil rukou, oba šlahouny jsem držel a pak jsem palcem pustil jeden šlahoun a koule letěla. Práčata házela koule do volného prostoru. Režisér nechtěl riskovat zranění žádného herce. Ve filmu nejsem vidět, stojím někde vzadu. To práče vepředu hrál syn herečky Marie Vášové," řekl muž ze Smrkovic u Písku.

Jako kostým vyfasoval „hadr", slabý filc v hnědé barvě, který si přepásal provazem. „Kostým byl potrhaný, abychom vypadali hodnověrně," usmál se Jaroslav Štér.

V davu dostali příležitost lidé z nedalekých Ražic. Jaroslav Štér při sledování filmu poznává Blaženu Justýnovou, která kolem sebe mlátí cepem.  Důležitou roličku dostala Marie Budínová ze Sudoměře, která v záběru pokládá na zem plachetku, na níž přinesou zraněnou bojovnici Johanku. Marie Budínová už ale nežije.

Ve filmu účinkuje spousta koní, z nichž mnozí patřili sedlákům z okolních obcí. Koně půjčili mj. sudoměřští Josef Landa z čp.3 a František Hauser z čp.1 a v době natáčení je v kostýmech obsluhovali. „Výzbroj filmaři skladovali 
v bývalém družstvu v Ražicích u nádraží. Kde tolik lidí od filmu jedlo, to nevím, asi v píseckých kasárnách, ale někteří technici bydleli ve statcích v Ražicích," popsal Štér.

A přidává další vzpomínky. Boj, kdy jezdci dobývají husitskou vozovou hradbu, filmaři posunuli o kus dál od známé Žižkovy mohyly. Jaroslav Štér ví, že pyrotechnici na loďkách vytvářeli kouřovou clonu, aby nebyly vidět stopy civilizace, např. železnice či mohyla od Emanuela Kodeta. „Místo, kde se točilo, se moc změnilo. Dřív tam byly holé pláně a louky, dnes nálety osik a bříz.  Rostl tam Žižkův dub, který byl dlouho suchý, památkáři ho dokonce svazovali ocelovými lany," dodal Jaroslav Štér.

Natáčení zná z vlastní zkušenosti i Jiřina Hávová ze Sudoměře, které v té době bylo 23 let. Vzpomíná na natáčení takto: „Na dřevěném voze stáli husitští bojovníci, proti kterým najížděli ozbrojenci a režisér Vávra křičel: jeďte, jeďte, nic se vám nestane. Po akci štáb naskládal k vozové hradbě a všude kolem vycpané koně a bojovníky jako mrtvé," uvedla Jiřina Hávová.

Vzpomíná si také na chvíle, kdy herečka Marie Tomášová v době volna relaxovala a opalovala se na louce na dece. Místní lidé ji jako filmovou hvězdu zvědavě okukovali.

Vznik filmu Jan Žižka si živě vybavuje Jaroslav Němec, bratr Jiřiny Hávové, kterému bylo tenkrát 11 let. Po škole vždy zamířil do míst natáčení. V té době se už zajímal o fotografování a nějaké snímky si pořídil.

Sudoměř vnímá i po desetiletí natáčení stále velmi intenzivně.  „Když se v Sudoměři film natáčel, bylo to pro mnohé z nás zpestření a něco neobvyklého. Pořád bylo možné něco a někoho sledovat," říkají žijící pamětníci.

Dětem štáb naléval dobrou limonádu

Když se zeptáte v Lenoře na Prachaticku starších pamětníků, kde v obci vznikl legendární snímek Jan Žižka, každý to ví. Štáb Otakara Vávry si pro davové scény vybral lokalitu za železničním přejezdem směrem na Volary. Přímým účastníkem byl tehdy šestiletý Josef Bajčík, který si pamatuje, že komparzisty štáb odvedl do sokolovny, kde je oblékl do „příšerných hadrů".

„Bylo horké léto, stále cítím, jak mi v neprodyšném kostýmu bylo horko. Od sokolovny nás na plac vozili nebo jsme šli pěšky. Je to asi kilometr. Natáčelo se na louce vedoucí k lesu. Pamatuji si scénu, v níž nás vezli na vozech s koňmi, pak přišel povel, abychom vyskočili a běželi se schovat do lesa," řekl Josef Bajčík. Film je podle něho i dokumentem, krajina se za desetiletí rapidně proměnila. „Ve filmu je krásně vidět tok Vltavy, v pozadí se klikatí. Vidět je proto, že okolní lesík ještě nebyl rozrostlý nebo byl nízký," dodal.

Kromě něj v komparzu účinkovala i jeho maminka, která od štábu vyinkasovala i nějaké peníze. „O svém působení v Janu Žižkovi vyprávím dětem a vnoučatům. Pamatuji si na dobrou limonádu, kterou nám dávali pít," řekl Josef Bajčík.

Jednu ženu v husitském davu ztělesnila také Regina Šmrhová, které tehdy bylo 23 let a pracovala v lenorských sklárnách. „Mě a moje další kolegyně uvolnili filmaři z práce, což bylo fajn. Byly jsme mladé holky a příjemně jsme se ulily ze sklárny. Hrály jsme takzvané křoví, takže ve filmu vůbec nejsem vidět," vzpomíná Regina Šmrhová z Lenory.

Někteří Lenorští vzpomínají na herce Vojtu, jenž v historickém kostýmu chodil na pivo do místní hospody U Grobiána. Existuje dodnes. V obci herci ubytováni nebyli, ale někteří bydleli v blízké Horní Vltavici.  Tam měl v tu dobu pronajatou faru představitel hlavního hrdiny Zdeněk Štěpánek. Je tedy velmi pravděpodobné, že na natáčení odjížděl přímo z fary, kterou jeho rodina užívala až do 80. let. Dnes tam bydlí publicista a skaut Jaroslav Pulkrábek.

Rekvizity na Žižku  zachránil „z plamenů"

Renomovaný jihočeský šermíř, majitel agentury A.R.G.O. a zakladatel školy šermu A.K.A. Petr Nůsek, který se ve své kariéře podílel jako „swordsman" na několika filmech či divadlech (Rytíři ze Šanghaje, Letopisy Narnie, Hellboy, Mlhy Avalonu), má k filmu Jan Žižka silný vztah. Je majitelem několika desítek rekvizit použitých přímo při  natáčení.

Asi před deseti lety se dozvěděl, že na Barrandově likvidují sklad, kde ležela i výprava „ze Žižky". „Neušlo to mé pozornosti. Doslova a do písmene jsem ty rekvizity zachránil z plamenů. Všechno se mělo spálit. Musím říct, že ty halapartny, sudlice, štíty, meče a kůsy byly ve špatném stavu a nejdou opravit. A nebo jdou opravit, ale bylo by to drahé. Přesto je chovám jako velkou vzácnost a chtěl bych z nich udělat napodobeniny, které hodlám vystavil v našem areálu Housův mlýn v Táboře," plánuje Petr Nůsek.

Rekvizity jsou ve zbrojnici mlýna k vidění už teď: v sezoně při Husitských dnech 
a při slavnostech. V porovnání s dnešní dobou jsou rekvizity naprosto primitivní. Filmaři je totiž vyráběli z překližky, látky či papíru.

K filmu Nůska váže i fakt, že osobně ještě poznal vojensko-historického poradce Eduarda Wágnera, který vydal obsáhlou publikaci  Zbraně, zbroj a kroje doby husitské a předhusitské. Film Jan Žižka Petr Nůsek dokonale zná. Místo natáčení bitvy u Sudoměře se snaží každý rok navštívit. „Výročí připadá na březen, kdy bývá mokro. Prohlídka místa je pro mě vždy velmi silná. Doporučuji to jako tip na rodinný výlet," řekl.

Debatám o tom, zda byl Jan Žižka pouze hrdlořez a lapka, se Nůsek vyhýbá nebo je nesdílí. „S nadsázkou řečeno je pro mě Žižka slepý strejček na komunistické dvacetikoruně. Je to zneužitá osobnost minulým režimem. Zneužívat osobnosti uměli nacisté i komunisté, to je osud všech jedinců, kteří něco dokázali. 
A že byl Žižka krvavý? Však 
i protistrana pouštěla svým soupeřům žilou. Taková byla doba. Žižku vnímám jako romantickou osobnost, politika, válečníka, byť měl loupežnické kořeny. On sám se jako lapka nevnímal, sebe a své soukmenovce nazýval rytíři Boží," řekl Petr Nůsek, který v Táboře s roční přestávkou na podzim pořádá Festival husitských bojovníků. Ten před lety vznikl jako připomínka úmrtí Jana Žižky.