Bohumil Bína s elektrickým invalidním vozíkem, Pavel Hrubý s manuálním invalidním vozíkem, Tomáš Bednařík s dcerou Leontýnkou v kočárku a nevidomý Karel Leskovec. Ti všichni se včera vydali do ulic Vodňan, aby v rámci projektu Vodňany bez bariér radním ukázali, které překážky musí denně překonávat. Třeba cestou na úřad.

Eva Marková, asistentka Karla Leskovce, vidí nedostatky především v chybějícím naváděcím systému. „Není se tu podle čeho orientovat. Puntíky na chodnících potkáte v různých městech, ne vždy jsou ale správně udělané. Pokud nejsou umístěné kolmo k překážce, jak mají, ztrácejí svůj smysl," vysvětluje.
Vozíčkáři se shodli na tom, že nejvíce bojují s obrubníky a nerovnostmi terénu. I když jsou někde na chodníky nájezdy, jsou příliš kolmé. Pavel Hrubý se tak bez pomoci neobejde. „Sám to nepřekonám. Nemám takovou sílu v rukách," hodnotí situaci po nezdařeném pokusu vyjet na chodník.

Místostarosta Vodňan Karel Burda si hrbolů všiml také. „Kdybyste měli metr a prkno, zjistíte, že rozdíly děr na chodníku jsou až sedm centimetrů," říká.

Pokud se do Vodňan vydáte s kočárkem, úskalím budou úzké chodníky. Na jeden takový ukázal Tomáš Bednařík. „Jen se podívejte. Sem se sotva vejdete a támhle už končíte, protože do něj zasahuje budova," říká.

Monitorování překážek bude ve Vodňanech pokračovat. Do konce roku by měla být zpracovaná studie a následně Vodňanští zažádají o peníze na opravy. Letos na ně mají z rozpočtu vyhrazené dva miliony korun. 

Na dvacet metrů slepá: Z města je bitevní pole

S bílou holí v ruce, zavřenýma očima a s rukou asistentky Evy Markové procházím vodňanské náměstí. Okamžitě se mě zmocňuje nejistota. Jindy pevný krok se změní na pomalé šoupání. Tu výmol, tu cedule. Jinak klidné město se pro mě mění v bitevní pole. „Teď půjdete sama," pouští mě Eva Marková. Můj krok je ještě pomalejší. Hůl, která mi má ukázat cestu, se mi neustále zasekává o nerovnosti v chodníku. „Držte se u baráku," radí mi asistentka. A tak se tisknu levým bokem k budově. První, do čeho narážím, je cedule s denní nabídkou restaurace. Věc, kterou bych normálně snad ani nezaznamenala.

Po chvilce tmy znovu otvírám oči. Cesta dlouhá asi dvacet metrů trvala celou věčnost. „Je to skvělé, když člověk zase může vidět, že jo?," mrká na mě Eva Marková. A má pravdu.

Dvanáctiletý Kája Leskovec, který mi hůl ochotně půjčil i se svou asistentkou, nevidí od narození. Chodit s hůlkou se teprve učí. „Jde mi to dobře," chválí se s úsměvem na rtu.

Do Vodňan přijel proto, aby v rámci projektu Vodňany bez bariér pomohl pojmenovat problémy a překážky, které mu brání být samostatný. S tím, že nevidí, je smířený. „Jsem pořád optimisticky naladěný," říká. „A až to tu projdeme, pojedeme do akvaparku," těší se na svou odměnu.

Karel Leskovec, Pavel Hrubý, Bohumil Bína a Tomáš Bednařík do ulic města vyrazí ještě několikrát.

Tentokrát si ale budou radní Vodňany procházet s každým zvlášť.

Nevidomý
Karel Leskovec, Újezd u Vodňan: „Chodit s hůlkou se teprve učím. Problém budu mít teď v šesté třídě, kam po prázdninách půjdu. V páté už jsem si zvykl, teď se budu muset učit zase novou cestu a to nebude zrovna jednoduché. Největší překážkou jsou pro mě asi schody."

Mechanický vozík
Pavel Hrubý, Vodňany: „Největším problémem jsou nerovnosti na chodnících. Nemám sílu, abych je překonal a ještě udržel stabilitu. To, jak jsou chodníky problematické, pozná nejlépe člověk o francouzských holích. Jsou to maličkosti, které se nasčítají."

Elektrický vozík
Bohumil Bína, Vodňany: „Abych byl doma něco platný, jezdím do obchodů nakupovat. Problém je, že abych se k nim dostal, musím jet asi třicet metrů po silnici v protisměru. Navíc nesmím do odbočovacích pruhů. Takže se dopouštím přestupků. A ke všemu je to nebezpečné."

S kočárkem
Tomáš Bednařík, Vodňany: „S manželkou hodně sportujeme, takže i kočárek k tomu mám přizpůsobený. Určitě bych ale rozšířil chodníky, protože ne všude se dá s kočárem projet. Obrubníky jsou místy příliš vysoké. Když maminka vede ještě jedno dítě za ruku, je to náročné."

Darina Vernerová