Výzvy k pravdě a revoluci

Tak naše čtenáře vyzval k 28. říjnu 1990 k odvaze k pravdě, kterou čtyřicetiletá minulost nahradila ideologií zapřaženou do zájmů určité skupiny lidí. Nesmíme dopustit, aby si ji kdokoliv monopolizoval, aby ji znovu pro své zájmy zotročoval, psal. Nová společnost, kterou budujeme, musí být svobodná, ale ne pouze od tanků a armád a nadvlády jedné strany. Každý jedinec musí být svobodný sám od sebe! Většina lidí je zotročena svými vlastními chybami, sklony, pudy, sobectvím, které je omezují a strhávají pod lidskou úroveň. Mění svobodu v bezuzdnost a nevázanost, omezují druhé lidi. Takto zkarikovaná svoboda ničí mravní řád… Mějme odvahu k pravdě! Pravda nás povede ke skutečné svobodě a plná svoboda vytvoří prostor pro lásku. Tak se kladou základy nové společnosti! (JP 1. 11. 1990)

Výslovně k revoluci vyzval biskup Vlk 17. listopadu 1990. Mluví o brzkém „drobení revoluce“ roku 1989, o vznikajících trhlinách ve státě i v mezilidských vztazích, o šířících se pocitech hořkosti z „ukradené revoluce“, o hledání zakuklených starých struktur. „Vyměnit lidi na vedoucích místech silou vůle národa není až tak těžké. Ale vyměnit – jasněji řečeno proměnit – člověka, to je proces, to trvá generace! Čtyřicet let jsme žili dvojím životem, ,nacvičovali´ přetvářky a dělali ,jakoby´, a nyní chceme hned zázrak. Nehledejme na nepravých místech! Staré struktury jsou v nás, v našich srdcích a v našich hlavách. Nová fáze revoluce, revoluce v nás, ta je nenahraditelně důležitá! Není příliš sametová. Je tvrdá, ale je třeba dovést ji do konce! Vyzývám proto k této revoluci, k odstranění těchto starých struktur!“

O pasivitě a sebekritice

K jednomu problému aktuálně předestřenému v převratové diskusi z kašny u Samsona - k situaci v justici - na naši výzvu Miloslav Vlk uvedl: „Jako biskup nemohu zaujímat politický postoj ve smyslu stranit jedné straně proti druhé. Biskup má být pro všechny a nikomu nemůže svým postojem uzavírat cestu k hledání dobra, Boha, naopak musí mu pomáhat. To mě vede k tomu, abych zaujal postoj náboženský, postoj víry. A ten mi nepřikazuje, abych mlčel a do nikoho se nemíchal. Písmo naopak říká: Zhřeší-li tvůj bratr, napomeň ho! Jsem přesvědčen, že největší hřích komunistické strany na tomto národě, na jeho posledních dvou generacích, je morální devastace společnosti. Její důsledky nosí v sobě každý člověk: důsledky skryté ve způsobu deformovaného myšlení, ve způsobu nesprávného uvažování, posunutého vědomí, špatné stupnice hodnot, nízkého stylu života.

S tím lidé žijí a chodí, aniž si to uvědomují. Skoro nikdo o tom nemluví, většinou se o tom mlčí. A přitom se to bytostně týká nás všech. Ono to není tolik vidět, jako ty materiální hodnoty a rozkradené miliony, o nichž se naopak tolik křičí. A pro tento hřích já nesmím mlčet! Je pravda, že svou pasivitou máme každý svou část viny. Komunistická strana však byla jejich nositelkou. Měla by si to uvědomit a tiše, bez hluku, pracovat a zasazovat se za nápravu těchto nesmírných a nevyčíslitelných škod. Tím si může získat nový kredit a morální oprávnění na prostor svobody. Když si ale na ni dělá samozřejmý nárok bez opravdové ochoty napravit škody, budí to rozhořčení a jistě právem… (12. 10. 1990)

Výchovně

I z „výše svého úřadu“ se Miloslav Vlk pustil 5. prosince do článku Inspirace ve stránce Mladá Jihočeská pravda, v níž studentka píše o návštěvě v Linci. Pan biskup parafrázuje její zkušenost, že víra mladých Rakušanů je jen povrchní. Důkazem toho je prý celibát, který není zachováván, církev se s tím smiřuje a ještě platí alimenty… Českobudějovický biskup pak navštívil lineckého kolegu, „bodrého, bezprostředního člověka“ Aicherna. Ten si dobře vzpomínal na milou návštěvu mladých Jihočechů, ale jimi popisovaný stav rozhodně popřel. Miloslav Vlk resumoval: Snadno přijmeme bez ověření sdělení, utvrzující nás v nenáročně vytvořeném názoru, nemáme vypěstovanou schopnost přinést kvůli pravdě i osobní oběť jeho ztráty. Připomněl, co už předtím v JP napsal: Každý, kdo vědomě deformuje pravdu, šíří lež a nedůěvru, páchá násilí. Prosím proto čtenáře, zvláště mladé, aby nepoctivým, povrchním nebo nekriticky důvěřivým zacházením s informacemi neubližovali druhým…

Loučení.

S rokem 1990 se „náš V.I.P. dopisovatel“ rozloučil vánočním otevíracím článkem a dopisem redakci, který přikládáme. Svůj vztah k Jihočeské pravdě ale vyjádřil i v článku ze 13. března 1991 s tématem Církev a sdělovací prostředky o zasedání Rady evropských biskupů pro spolupráci s médii v Praze. „Vyzdvihl jsem na plénu komise dobrý kontakt s deníkem Jihočeská pravda. Jsem vděčen za službu, kterou pro věřící v jižních Čechách dělá uveřejňováním Duchovního slova,“ uvedl a závěrem shrnul: Jsem vděčen hromadným sdělovacím prostředkům za vše, co dobrého pro společnost konají. (…) A ještě něco. České označení hromadné sdělovací prostředky nevyjadřuje plně a dobře jejich úkol. Člověk v tom trochu cítí tu masovou umrtvující indoktrinaci. Ono „communio“ v tomto názvu znamená nejen sdělení, ale víc – společenství. Sdělovací prostředky mají vytvářet mezi lidmi společenství, mají spojovat dvojsměrně, uskutečňovat vzájemnou výměnu – nejen shora dolů, ale i zdola nahorou. Tato dojsměrnost chyběla minulé době, proto nastalo roztržení společnosti, izolace, atomizace. Té se musíme vyvarovat, a v tomto mohou komunikační prostředky sehrát nezastupitelnou roli. Přeji jim všem právě v tom mnoho úspěchů…“

Pan biskup už mezi námi není, ale jeho vzkazy, i ty výše citované, žijí dál už skoro třicet let. A nad řadou z nich by se i teď dalo říci i ono Slyšeli jsme slovo Boží, uváděné po skončení evangelia…