Vlastníkem čísla popisného 397 je Vítězslav Veselý, poslední mlynář ze slavného táborského mlynářského rodu a majitel téměř protějšího mlýna Veselý. Část objektu však patří státu, ten ho získal od Veselého příbuzného Otto Fuchse. Donedávna v domě byli podnájemci, poslední odešel před rokem a půl.

„Trvalo to osmnáct let, než se objekt vyprázdnil. Někteří odešli do domovů pro seniory, jiní si našli bydlení jinde, protože objekt už neodpovídal požadavkům na současné bydlení. Je celý zchátralý a já předpokládal, že mi ho Otto prodá. Chtěl jsem ho mít volný, abych ho zrekonstruoval," říká Vítězslav Veselý.

Rekonstrukce mohutného domu s krásnou pavlačí a architekturou je nevyhnutelná. Odpady jsou staré, elektrické rozvody ještě hliníkové, objekt trpí vlhkostí.
„Teď mi nezbývá než čekat, zda to stát bude prodávat nebo co s tím zamýšlí. Netvrdím, že bych jeho část koupil, bude záležet na ceně. Každopádně už skoro rok čekám na vyjádření a zatím mi odpověď nepřišla. Do té doby nemohu bez jeho svolení ani nic na domě opravovat. V současnosti jsem objekt zabezpečil a sekám zahradu, aby to aspoň trochu vypadalo," poznamenal Veselý. Kdyby mu dům připadl, čekaly by budovu opravy. Následně by v ní opět vznikly byty k pronájmu.

Šidili na pivě

Objekt údajně stavěl Schwarzenberg. V jakém roce? To už asi nikde nezjistíme. Každopádně tehdejší příjezdová cesta do Tábora vedla kolem řeky, první občerstvovací zastávkou byl právě tento hostinec. Při příjezdu lidé okovali koně v protější kovárně a občerstvili se.

„Byl tam taneční sál, kulečník, restaurace. Děda to prý kupoval od Schwarzenberga a babička si stěžovala, že tam chodí se Šechtlem – tehdy ještě stárkem na mlýně u Pokorných, kde je dnešní sauna – a Setunským chlastat. Setunský měl hospodu dlouhou dobu v nájmu," vypráví Veselý nad květnatým rodokmenem.
Po sňatku Elizabethy Veselé s Bedřichem Koldou, asi někdy kolem roku 1860, byla letní restaurace Koldů, přičemž ji vedla Elizabeth (v dokumentech někde později uváděná jako Alžběta, jinde Eliška).

V sobotu 16. května 1891 slavnostně otevíral Bedřich Kolda letní restauraci, kdy na zahradě dokončil letní pavilón s velkou bezpečnou houpačkou a kuželníkem.
„To byla tehdy velice oblíbená zábava, měla ho snad každá zahrada. Velký koncert při slavnosti odehrála veteránská kapela," říká historik Husitského muzea v Táboře Stanislav Zita.

V roce 1892, kdy hostinec už osm let provozovala, byla Koldová churavá, a tak pronajala na letní sezonu restauraci Na Pajedlích Václavu Kirchhofovi za 400 zlatých na rok. Tím si pěkně zavařila. Nadsklepní Kirchhof se spřáhl se sklepmistrem Kellnerem a Koldovou šidili na pivě. Kirchhof dlužil hned zkraje na nájmu, proto ho z restaurace vyprovodila. Jenže už předtím s ním nesepsala žádnou nájemní smlouvu a toho využil. Udal ji na finančním úřadě v Praze s tím, že státu výnos z nájmu nepřiznala.

Případem se zabývala policie i soud. Koldová po dlouhém řízení boj prohrála a byla ji stanovena pokuta. Proti rozsudku se odvolala a prosila o odpuštění trestu. Tehdy se za ní postavil i vyšetřující policejní purkmistr Seik. Po Kirchhofovi bylo mezitím vyhlášeno pátrání. Odešel z Tábora s tím, že jde do Prahy, ale slehla se po něm zem. Důvod? Unikal před osmidenním vězením. Pátralo se po něm i v Rakousku, nakonec ho našli v Sedlčanech a Koldové byla v roce 1894 pokuta prominutá.

Budova se rozdělila mezi dva rody po dospění dcer Koldových – Boženy a Zdeny, které objekt zdědily.

Božena si vzala Josefa Podrackého a následně Jaroslava Přibyslavského. Od něj polovinu kupoval dnešní majitel Vítězslav Veselý.

Zdena Koldová se provdala za Adolfa Chyšku, její dcera pak za Rudolfa Fuchse. Po něm dědil Otto Fuchs, který dal svou polovinu státu.

„Za války jsem kolem chodila na most, ale jako děti jsme tam nesměly. Jen jsme pod okny poslouchaly, jak tam o sebe bouchají koule kulečníku. Pak jsem tam chodívala našim pro pivo. Vzpomínám si, že dřív hostinec fungoval dobře. Před ním byl také stojánek, kam chodili lidé pro vodu," vybavuje si osmdesátiletá rodačka Miloslava Marešová.

V roce 1948 byl táborský stavební úřad upozorněn, že se propadla pavlač domu. O deset let později byly na zahradě pokácené dvě vzrostlé lípy a postaveny garáže. V domě vznikaly byty.

„Byty tam budoval Okresní podnik bytového hospodářství. Zdeně Chyškové nechali na zahradě chatku, restaurace skončila. Pamatuji, že jako první se rozpadl kulečník. Na zahradě začaly vznikat kůlny, protože sklepy byly pro obyvatele příliš vlhké. Když majetek Přibyslavskému vrátili, byl na zahradě a na půdě domu neskutečný bordel. Budova byla ve špatném stavu," doplňuje Veselý.

V domě bydlelo spousty lidí – Děkanovští, Koukalovi, Vítkovi, Klejnovi, Slabovi, Matějkovi, Novákovi, Slámovi i Šafránkovi.

„Dříve tam byla kolem zahrady plná zeď, ne jako teď plot. Jako děti jsme si na dvoře hrály, bylo tam hřiště. Děda Vítků tam vyráběl pro celé Čelkovice lodě. Pajedláci mají dodnes srazy," dodal Pavel Šafránek, který v domě také vyrůstal.

David Peltán