Z ženy jsme udělali pojízdný inkubátor, říká Ivana Königsmarková

Za to byla Ivana Königsmarková odsouzena na pět let podmíněně a byla jí zakázána činnost porodní asistentky. Svou vinu odmítá a říká, že celý porodnický systém v Čechách je špatně nastavený. Prezidentka Unie porodních asistentek navštívila jihočeskou metropoli v rámci Světového týdne respektu k porodu.

Porodnictví se věnujete celý život. Jak se  za tu dobu podle vás změnilo?
Změnilo se podstatně. Když jsem začínala jako porodní asistentka v 70. letech, vždycky byla na prvním místě žena. Potom přišla technika a my, fascinováni technikou, jsme na ženu zapomněli a na piedestal jsme postavili dítě. Z ženy jsme udělali takový pojízdný inkubátor a nevnímáme, že může mít u porodu nějaké újmy, že má pocity, že potřebuje podporu. Z porodnictví jsme udělali olympiádu – kde se narodí víc dětí a kolik jich víc přežije. Ale zdraví není jen fyzické. Podle definice Světové zdravotnické organizace je zdraví otázka bio-, psycho- a sociální pohody. Vůbec nebereme v potaz ostatní věci, než je fyzické zdraví.

Myslíte si, že dřív bylo české porodnictví lepší?
Ano. Sice jsme na ženu neměli moc času, protože nás na porodním sále bylo míň, ale v konečném důsledku to bylo přátelštější prostředí, lepší pro ženy.

Kde jsou podle vás u porodů v nemocnici největší problémy?
Dovolím si říct, že hlavním problémem je to, že jen velmi málo porodníků a porodních asistentek vidělo opravdu normální porod.

A co je tedy normální porod?
Aby probíhal tak, jak by měl probíhat – přirozeně, podle ženy. Nezasahovat do něj, nechat to na ženě a jenom u ní být a být ostražitý, abychom v čas dovedli odhalit problémy. A to není potřeba dělat tak, že ji neustále měříme. Hrozící komplikace můžeme odhalit i jen tím, že ženu vidíme a nasloucháme jí.

Jak by měl tedy podle vás vypadat ideální porod v porodnici?
Ideálně? Celý systém porodnictví je u nás špatně, protože je anonymní. Žena potřebuje v prvé řadě pocit bezpečí. A bezpečí cítíme ve známých situacích, mezi známými lidmi a ve známém prostředí. Ani jedno z toho žena v porodnici nemá. Neustále ženu něčím strašíme, je v neintimním prostředí, k porodu přijde několik lidí. A to všechno jsou detaily, které mají vliv na ne-pohodu ženy a mohou u porodu hodně pokazit. Ideální by to bylo tak jako  v zahraničí.  Žena jde k lékaři, který jí potvrdí, že je těhotná. Pak jde k porodní asistentce, která jí provází celým těhotenstvím. K doktorovi nejde žena v těhotenství vůbec, nebo třeba jen jednou dvakrát. Pak ji stejná porodní asistentka provází porodem. A není podstatné kde. Může to být doma, v porodním domě nebo v porodnici. Důležité je jak. Poskytovatelkou péče je právě porodní asistentka a teprve, když se objeví problém, přivolá nemocniční personál. Když je všechno v pořádku, několik hodin po porodu odcházejí matka i dítě domů a péče porodní asistentky pokračuje dál doma.

Proč to podle vás nefunguje tak i v České republice?
Myslím, že velká chyba je v nás samotných. Dříve se rodilo doma a za ženami chodily porodní báby. Když se pak porody přesunuly do porodnice, z terénních porodních asistentek se staly ženské sestry v porodnici. Některé z nich pak třeba celou dobu pracovaly na gynekologii, což je úplně jiná profese. Porodní asistentky mnohdy ani samy nevědí, co jsou, a možná také nechtějí převzít odpovědnost. V porodnici ji beztak mají, jenom to netuší, nebo si to nechtějí vědomě přiznat.

Vy jste působila jako soukromá porodní asistentka. Co dělá?
Je to zdravotnický pracovník speciálně školený pro péči o ženu a dítě. Měla by obsáhnout celý život ženy, ale hlavní díl spočívá v péči okolo porodu. Pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná mimo porodnici. Poskytuje péči před porodem,  přípravu k porodu, nabízí poradenství a také péči po porodu, rady ohledně kojení a péči o dítě. .Bohužel to u nás nehradí pojišťovna a ženy si to musejí zaplatit.

Také chodí k porodům doma? Podle současné legislativy hrozí porodním asistentkám u porodů mimo porodnici pokuta až do výše milionu korun.
Jenom velmi málo z nich chodí k porodům doma. Když ale jde s klientkou do porodnice, nefunguje už jako porodní asistentka, ale jako dula, protože v porodnici ji nenechají dělat její práci. Také může mít často jinou filosofii vedení porodu a když se to střetne s filosofií nemocnice, tak na to může nakonec doplatit rodící žena.

Kolik jste vedla porodů doma?
Ve své péči jsem měla asi pět set žen, které chtěly rodit doma. Některé z nich doma neporodily, některé jsem odmítla předem, protože nebyly vhodnými kandidátkami na porod doma kvůli možným komplikacím a podobně. Některé si to nakonec i samy rozmyslely, protože je třeba přepadl strach a obavy.

S kolika ženami jste pak museli v průběhu domácího porodu přejet do nemocnice?
Bylo to asi dvacet procent žen u kterých se vyskytlo něco, kdy by se nemusel porod vyvíjet optimálně. Většinou pak porodily normálně a všechno bylo v pořádku.

Jeden porod ale dobře nedopadl a dítě následně v nemocnici zemřelo. Za to jste byla  odsouzena. Bráníte se rozhodnutí soudu?
Teď jsem ve stádiu ústavní stížnosti. Právoplatně jsem odsouzená, ale dále pokračuji. Dostala jsem podmínku dva roky s podmínečným odložením na pět let, což mi zrušila amnestie. Zároveň jsem dostala zákaz činnosti na pět let a musím uhradit veškerou zdravotní péči o dítě za celých dvacet měsíců, kdy žilo. Takže když deset dní po porodu onemocnělo infekcí v nemocnici, já mám zaplatit léčbu.

Jak se na to díváte, vnímáte to jako nespravedlnost?
Kdybych to nebrala jako nespravedlnost, určitě nepodávám ústavní stížnost.

Jak se díváte teď s odstupem času na samotný porod, který takhle skončil? Postupovala byste jinak?
Určitě bych nepostupovala jinak. U porodu bych udělala všechno stejně.

Mluvila jste pak ještě s rodinou?
Ano. Byla jsem u nich i na návštěvě, ženu jsem kontrolovala po porodu. Dohodli jsme se, že když budou něco potřebovat, ozvou se. Ale už se neozvali, řekli mi, že si to chtějí prožít sami.

Tím, že vás odsoudili, se z vás stal odstrašující případ pro domácí porody. Vnímáte to tak?
Určitě to měl být precedens. Ale to se nedá nic dělat. Já to tak nevnímám. Na mě bylo ještě předtím dvakrát podáno trestní oznámení ze strany lékařů a ministerstva pro podezření z nedovoleného podnikání. A když se jim nepodařilo mě umlčet, čekali, co se přihodí. A vzhledem k tomu, že jsme lidi a ne roboti, tak se někdy něco stane. Jak jsme z porodnictví udělali olympiádu a všude vykládáme, jaké máme úžasné výsledky, lidi si myslí, že je porod stoprocentní. Ale je to jen příroda, a ta nám občas ukáže. Pak se divíme a nejsme schopni to přijmout. A hledá se viník.

Jste známá jako propagátorka domácích porodů. V České republice je ale většina odborné i laické veřejnosti odmítá.
Podle mě není důležité,  jestli je porod doma nebo někde jinde. Důležité je, jak je veden. V zahraničí vůbec nerozlišují, kde porod je. Tam vede porod  porodní asistentka a tečka. Má samozřejmě určitá pravidla, kterými se řídí.

Podle vás je tedy problém v tom, že hlavní úlohu u porodu nemají porodní asistentky, ale lékaři?
Ano. I pojišťovny stojí za lékaři. V porodnictví je velká lobby, která o všem rozhoduje a manipuluje s tím. Když jako porodní asistentky propagujeme doporučení Světové zdravotnické organizace, která platí celosvětově, lobby tvrdí, že jsou to doporučení pro Afriku.

Myslíte si, že mezi ženami roste zájem o přirozený porod, nebo naopak vyžadují moderní výdobytky zdravotnictví?
Žijeme v technické, konzumní společnosti, v době globalizace,  internetu. To všechno vede k zjednodušování, hledání rychlých řešení a předávání kompetencí. Když si zlomím nohu  nebo mám zápal plic, jdu za doktorem a počítám s tím, že mi pomůže. Když je žena těhotná, jde k doktorovi, protože se to tak dělá. Některé ženy se už ale v těhotenství začnou cítit nesvé, protože je pořád strašíme a posíláme na různá vyšetření místo toho, aby si v klidu užívaly těhotenství. Při porodu pak třeba vnímají, že by chtěly, aby to probíhalo jinak. Pak začnou hledat informace. Za mnou se často dostávají ženy, které měly negativní zkušenosti z prvního porodu.

Proč v Čechách neexistují porodní domy jako jinde v cizině?
Protože se bojíme. Působí tady lobby lékařů, která o všem rozhoduje. Když například porodní asistentky a zástupkyně žen předložily pracovní skupině ministerstva zdravotnictví výsledky výzkumů, právní rozbor situace u nás z pohledu vnitrostátního i celoevropského, lékaři na to řekli, že u nás je úžasné porodnictví a že není potřeba cokoli měnit. Podmínky pro postavení porodního domu jsou tak nesmyslné, že by je žádný porodní dům nemohl splnit. To byste v podstatě museli postavit novou porodnici, včetně všeho zdravotnického vybavení a lékařů, kteří v porodnici pracují.

Máte teď soudem zakázanou činnost. Čemu se tedy věnujete?
Nemůžu pracovat jako porodní asistentka, ale zůstala jsem prezidentkou Unie porodních asistentek. Připravuju různé materiály pro porodní asistentky, účastním se různých jednání, podílím se na výzkumech. Jinak mám svou praxi na poradenství a lektorskou činnost.

Jaká je vaše profesionální meta?
Mým snem je založit školu pro porodní asistentky, kde bude zároveň možnost praxe, tedy bude možné tam rodit, a kde se budou porodní asistentky učit porodní asistenci a ne to, jak asistovat porodníkovi.