Život nespočívá jen v aktivitě, ale také v oběti

Biskup Jiří Paďour (1943) rezignoval na úřad budějovického sídelního biskupa a papež jeho rozhodnutí před týdnem přijal. Jak vidí život církve v diecézi, kterou vede od roku 2002?

Loni v říjnu jste nabídl papeži rezignaci na svůj úřad a minulý týden jste byl uvolněn. Proč?
Kanonický věk biskupa pro obvyklý odchod je církevním právem stanoven na 75 let, mě bylo loni 70. Už několik let jsem velmi ochaboval v silách a během služby se musel nejen přemáhat, což je samozřejmé, ale už jsem ani na různé věci nestačil. Biskup nepracuje jenom v úřadě na biskupství, není jen manažer, administrátor či liturg, jenž slouží v katedrále. Jezdím křížem krážem po diecézi na vikariátní schůze, ke kněžím, zvláště ke starým a nemocným, a cestuji i při dalších příležitostech. Mám povinnosti v rámci České biskupské konference pro celou republiku, které jsou velmi závažné.
Deset let jsem měl za úkol pastoraci mládeže, koordinoval ji v celé zemi a účastnil se světových setkáních mládeže, např. v Torontu, Kolíně nad Rýnem nebo Sydney. Účastnil jsem se i eucharistických kongresů ve světě, byl v Kanadě i Mexiku. Jsou to velmi závažné události, i když pro zdánlivou romantiku mohou vypadat jako krásný výlet. Jenže v obou případech se jedná o velmi vzácné příležitosti poznat prostředí a mnoho lidí z celého světa.
V koordinaci s biskupskou konferencí jsem měl na starosti mužské i ženské řády v zemi. Úkolů jsem měl tedy hodně a činnost pak omezoval jen na to nejnutnější. Zjistil jsem, že třetinu času prožiji v budově biskupství a ve městě, třetinu v diecézi a třetinu pak někde jinde.

Aktivity vám tedy sebraly síly?
Byly ale přitom velmi krásné, všechny činnosti mě těšily a získal jsem mnoho poznání skrze úkoly, které jsem zvládal. Na cestách jsem našel mnoho dobrých lidí. Loni jsem najezdil 20 000 kilometrů a spal na 26 různých místech. Pro starého a nemocného člověka, jakým jsem, už je to velká námaha. V letech 2008 a 2009 události vrcholily a od té doby jsem o rezignaci uvažoval. Jenže přišel biskup Pavel Posád jako můj pomocný biskup, generální vikář Baxant se stal litoměřickým biskupem a na jeho místo přišel nový generální vikář Adolf Pintíř. Ti mi velmi pomohli, mohl jsem s nimi při službě počítat a opírat se o ně. Na biskupství máme přitom nedostatek zaměstnanců, takže lidé, kteří tady jsou, všichni do jednoho pracují obětavě a vynikajícím způsobem. Služba na biskupství byla vždycky velice požehnaná a šla dopředu krůček za krůčkem.

Minulý měsíc jste byl s dalšími biskupy ve Vatikánu u papeže Františka. Měl jste možnost s ním osobně hovořit o rezignaci?
Ne, při těchto návštěvách se s ním o podobných věcech nejedná. Rezignace na biskupský post se projednává určitým procesem. Svůj návrh vyjádřím přímým dopisem Svatému otci, ale přes nunciaturu, která ho doloží na kongregaci pro biskupy. Ta celou věc zváží a přednese výsledně Svatému otci, který na základě důvěry ve spolupracovníky a jednotlivé stupně věc potvrdí. Nejedná s rezignujícím přímo osobně. Takže teď v únoru v Římě jsem sice mohl Svatého otce osobně pozdravit, ale o mé rezignaci jsme nemluvili. Protože každá osobní věc zahrnuje mnoho souvislostí a papež se nezabývá žádným případem. Jen vykonává autoritu, navazující na spolupráci zodpovědných lidí.

S kolika papeži jste se setkal?
Prvním byl ještě Pavel VI., kterého jsem na živo viděl v Římě při kanonizaci Jana Neumanna roku 1977. V následujícím roce zemřel a zvolen byl papež Jan Pavel I. Toho jsem vidět nestačil, neboť za 33 dní zemřel. Nástupce Jana Pavla II. jsem potkal jako kardinála při pohřbu kardinála Štěpána Trochty v Litoměřicích. Dokonce jsem mu při obědě naléval polévku a on mi poděkoval. Pak jsem se s ním za 26 let potkal osobně při různých příležitostech čtyřicetkrát, nejméně čtyřikrát v důvěrném rozhovoru. Byl jsem s ním u nás, v Římě i při světových setkáních mládeže. I Benedikta XVI. jsem mohl osobně pozdravit. Řekl jsem mu, že jsem z Budějovic, že mám 200 kilometrů na východ své rodiště a dvě stě kilometrů na západ je zase rodiště jeho. Tomuhle postřehu se usmál, že k sobě máme blízko geograficky a historicky. Obdivoval jsem všechny papeže v jejich výkonu a činnosti a stejně tak i toho současného. Začal tak, že dal satisfakci mému životu, poněvadž si jako jezuita vzal jméno sv. Františka. Já si sv. Františka zvolil jako svého duchovního vůdce tím, že jsem vstoupil do řádu kapucínů, františkánů, a stal se dokonce na šest let provinciálem čili představeným kapucínů u nás.

Překvapilo vás něco během působení v čele diecéze?
Vyrostl jsem už v poměrech pronásledování církve a nemoci rodičů v střízlivosti, takže jsem neměl žádné fantastické plány. Věděl jsem, že se musím držet při zemi, i když člověk směřuje celým svým křesťanským životem do nebe. Současný svět zaplavuje obrovská vlna zmatku, neinformovanosti a zla, což způsobují média i lhostejnost a otupělost mnoha lidí všech národů. Lidé proto opadli ve víře.
V diecézi máme 700 000 obyvatel, polovina se jich hlásí ke křesťanství, ale jen 23 tisíc lidí chodí do kostela. To je přitom elementární věc Božího přikázání: Pomni, abys den sváteční světil. Máme ho světit, abychom uchovávali také rytmus života. Abychom se vždy posílili a uvědomili si, co jsme minulý týden s Boží pomocí udělali. A když jsme něco neudělali dobře, abychom toho litovali a napravili to. Když se to nedělá, tak se chyby vrství. Neznalost zavádí mnoho lidí do obrovských problémů, v nichž pak trčí celá naše společnost, nejvíc v politické rovině, jak vidíme. I s tou musím jako biskup počítat, ačkoliv do ní nezasahuji, neboť jsem vysvěcen a určen k tomu, abych na zemi sledoval Krista Pána a pomohl všem, kdo o Něj mají také zájem.

Co říkáte zmenšujícímu se počtu kněží, řeholníků a řeholnic?
Navazuji na službu mých předchůdců. Před 150 lety tady bylo tolik kněží, že se zde nemohl Jan Nepomuk Neumann ani uchytit a musel do Ameriky, kde ho vysvětili a kde se stal vynikajícím světcem. Dnes máme v diecézi 93 kněží a za tu dobu, co jsem tady, jich zemřelo 76. Dvacet kněží, kteří přišli vypomáhat z Polska, se vrátilo zpět, působí jich tu ještě asi jedenáct. Mezi kněžími je 30 řeholníků, hlavně strahovští premonstráti, kteří působí v Milevsku a okolí. Dále jsou v Budějovicích salesiáni a petrini, obláti na Klokotech a jednotlivci z dalších řádů, cisterciáci ve Vyšším Brodě nebo v Sušici, kde je jeden kapucín. Jde o společnou zvláštní komunikaci, kdy se v církvi setkávají charismata čili zvláštní dary a intenzivnější pohledy na život církve.
V diecézi máme asi sto řeholnic, tři pětiny jsou starších nad 80 let. Jejich života si vážím a díky nim si uvědomuji, že život nespočívá jen v aktivitě a služebnosti, ale i v trpělivosti, odevzdanosti a oběti. Velmi rád jsem se věnoval nemocným, zvláště kněžím, kteří sloužili léta v diecézi. Rád je navštěvuji.

Co vás při službě posiluje a co si myslíte, že je úkolem církve?
Při své službě jsem nedal na statistiky, ale vždy podtrhoval, že tam, kde jsou dva nebo tři ve jméně Ježíšově, tak je přítomen. Člověk nikdy není sám, vrodili jsme se do rodiny, společnosti, vazeb a souvislostí, kde zrajeme, a žijeme i v církvi, v požehnaném nebo problematickém vztahu. Jde o to nevidět náboženství jen osobně, ale i v úžasném rozpětí, ke kterému vede zásadní přikázání milovat bližního jako sám sebe.
Dnešním největším úkolem církve je rodina, kterou tvoří otec, matka a děti. Je třeba připravit mladé lidi k dobrému manželství a provázet je až do smrti. Aby nesahali k falešným náhradám, k volnému nezávaznému soužití, ani k potratům a k eutanázii, které řeší životní potíže postojem, jdoucím proti samotnému životu. Tenhle můj zásadní pohled vyzrál, jde přitom o nauku církve, se kterou se plně ztotožňuji.
Uvědomuji si, že problémy jsou v rámci celé republiky a Evropy, ale my můžeme dělat právě to, co děláme, a stát si za svým. Buď se k nám ostatní přidají, nebo nepřidají. Osud planety neseme všichni, jak to vidíme v krizích, které jsme u nás zažili v únoru 1948, v srpnu 1968 a v listopadu 1989, nebo které jsou vidět za hranicemi v Iráku, Sýrii a teď na Ukrajině.
Všechno vyvěrá z hlubokého neklidu a nespravedlnosti nastřádaných mnohdy po celá staletí. Činy se mají kultivovat a zaštítit svobodou člověka, nikoliv jeho svévolí. A o to pečuje pravé křesťanství, které vede ke svobodě a zodpovědnosti člověka, kdy zpytujeme vědomí a srovnáváme svůj život s Božím zákonem. Takhle jsem vždy chápal svou službu a dospěl k relativnímu vnitřnímu pokoji, o který musím stále usilovat v naší rozvolněné a dramatické době. V době, kdy se člověk vždy znovu může opřít o dobré přátele a o milosrdenství. Nemá s ním šetřit a tím se mu také vrací, poněvadž Kristus řekl: Blahoslavení milosrdní, neboť milosrdenství dojdou.

Přemýšlíte, jaká bude vaše další úloha v církvi?
Jsem vysvěcený a to platí nejen do smrti, ale navěky. To jsou věci, které Pán Ježíš ustanovil, proniká celým bytím a křtem a potom svátostným svěcením, celým životem a svou existencí. Celý náš život se má postupně stávat obětí, darem Pánu Bohu. V nějaké podobě mu vracíme svou existenci, naplněnou časem a realizací darů, které nám dal. To je celá filozofie křesťanství.
Dál budu proto existovat v zaměření na Pána Boha skrze Krista Pána, který mě fascinuje každým dnem víc a víc, takže se můžu těšit ještě na hlubší a hlubší zkušenosti a na spojení s ním. Jde o oblast modlitby, které rozumí ten, kdo se modlí. Kdo si myslí, že modlitba spočívá v nějakých technikách, tak tomu neporozumí. Jedná se o vztah, který roste stejně jako vztah mezi dobrými manželi nebo dobrými rodiči a dětmi, což jsou elementární vztahy.
Víra a modlitba je vztah k Pánu Bohu, který stvořil nebe i zemi, který je autorem našeho života, Kristus ze zmatku světa znovu obnovuje stvoření. Jedním nepatrným práškem ve vesmíru je i moje osoba, která má svou perspektivu i v penzi, v životním dozrávání a v tom, abych co nejméně překážel a podle možností ještě někde prospěl.

Budete dál působit v Českých Budějovicích?
Zůstávám nadále v budově biskupství, kde je pro mě místo k bydlení. Kvůli různým nemocem chodím na vyšetření do nemocnice, kterou mám pět minut odtud a kde jsem v péči vynikajících lékařů. Tady v domě nikoho příliš neobtěžuji, spadám do většího provozu biskupství. Můžu být i k určité radě nebo pomoci, ale principiálně se sám iniciativně nebudu zúčastňovat vedení nebo činnosti navenek. A jak to vše bude? Platí znovu evangelijní: Nestarejte se příliš, dnešek má dost své lopoty.

Uvažujete o lidech, kteří se hodí na uvolněný úřad biskupa?
Právě mám před sebou dopis, kde mě pan nuncius žádá o zprávu diecéze a o návrh, který dám. S poznámkou, že všechny věci spadají pod tzv. papežské tajemství a relace o nich navenek je nepřípustná. Čili žádné tabu, ale chrání to diskrétnost a svobodu volby, ke které potom přichází skrze autoritu nuncia.
Ten shromáždí materiály o několika kandidátech a ty předkládá kongregaci, která je potom po uvážení dalších okolností předloží Svatému otci. Pak je vyzván kandidát, aby řekl, jestli to přijímá, a teprve potom se jeho jméno zveřejní. Do té doby ani náznakem nesmím o jméně mluvit s nikým, natož s žurnalisty. Myslím si, že to může trvat tři nebo čtyři měsíce.

Můžeme se tedy dočkat, že pod jednou střechou v Budějovicích budou žít tři biskupové?
Ano, to můžete.