V dubnu 2011 okresní soud vyhověl žádosti obviněného a podmíněně upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, z něhož vykonal téměř 16 měsíců, se stanovením zkušební doby na osmnáci měsíců.

Protože v této lhůtě udělal dva dopravní přestupky, když jel nedovolenou rychlostí, nařídil stejný soud veřejné zasedání k rozhodnutí o výkonu zbytku tohoto trestu. K žádostem obhajoby třikrát odročoval, až nakonec loni 3. října rozhodl, že pan Dalibor nevedl ve zkušební době podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu řádný život a že zbytek zákazu řízení vykoná. Stížnost proti tomu krajský soud zamítl a obviněný podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Nebyl slyšen

Nesouhlasí s napadeným rozhodnutím a namítá, že ve věci nebyl osobně slyšen, neměl tak možnost vyjádřit se a navrhnout důkazy. Jednání se nezúčastnil ze zdravotních důvodů.  Dále navrhl, aby NS „odložil právní moc napadeného rozhodnutí, neb je závažně ohrožen ve svých právech".

Dovolací instance dovolání odmítla s tím, že napadený výrok soudu nebyl rozhodnutím ve věci samé, a odsouzený podal ústavní stížnost. Rozhodnutími  prý došlo k zásahu do jeho práv podle Listiny.  Opakuje, že v řízení o tom, zda bude rozhodnuto o vykonání zbytku trestu zákazu činnosti, nebyl osobně slyšen, přestože soudu prvního stupně sděloval, že se chce osobně účastnit, vyjádřit se k věci a navrhnout důkazy. Ze zdravotních důvodů se pak nemohl dostavit, což doložil potvrzením o pracovní neschopnosti, avšak okresní soud rozhodl v jeho nepřítomnosti.

Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí konstatoval, že obhájce stěžovatele opakovaně žádal o odročení veřejného zasedání, v posledních dvou případech z důvodu nemoci svého klienta. V době konání posledního veřejného zasedání však nebylo soudu doloženo lékařské potvrzení o nemoci stěžovatele.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak ve svém rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, proč je třeba jednání pana Dalibora, tedy jeho snahu o opakované odročování veřejného zasedání, posuzovat jako účelové, zaměřené na to, aby uplynula jednoroční lhůta k rozhodnutí podle trestního zákoníku, což by bylo 21. října 2013. Ústavní soud má zato, že tato argumentace je logická a srozumitelná a že postupem trestních soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, uzavřel a stížnost pana K. odmítl jako zjevně neopodstatněnou. (IV.ÚS 2420/14)