Posuzovali, chybovali…

Opakovaně rozhodnutí správních úřadů kraje Vysočina žalovala a krajský soud v Brně je rušil s tím, že úřady rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Mimo jiné uzavřel, že tři posudky komise Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) v Českých Budějovicích z roku 2011 jednoznačně a přesvědčivě neprokazují, v jakém rozsahu vyžaduje stěžovatelka zajištění potřebné pomoci. Rozdílné posouzení některých úkonů pokládal krajský soud za vážné pochybení. Rozhodování nakonec přešlo do kompetence krajského správního soudu v Č. Budějovicích a ten loni v březnu uzavřel, že bylo rozhodnuto v souladu se zákonem.
Konstatoval, že zdravotní stav stěžovatelky a jeho dopad do zvládání základních životních potřeb byl předmětem posuzování tří různých posudkových komisí v různých časových intervalech v různých složeních a na základě postupně doplňovaných lékařských nálezů. Ve stupni závislosti se všechny komise pro daná období shodují.
Dále soud uvedl, že žalovaný úřad měl k dispozici sociální šetření v místě bydliště stěžovatelky a sdělení místního obecního úřadu, která dokládají denní aktivity stěžovatelky. Vlastní místní šetření provedla též českobudějovická posudková komise v roce 2012. Výsledky sociálních šetření byly posudkovým komisím k dispozici, zabývaly se i lékařskými nálezy vyjmenovanými stěžovatelkou. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, není zapotřebí řízení doplnit výslechem zmocněnce stěžovatelky a znaleckými posudky z oboru psychiatrie, psychologie a neurologie.
Proti rozhodnutí podala paní B. stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). Tvrdí například, že jeden protokol o šetření podepsala pod nátlakem, jindy posudková komise zařadila do podkladů k posudku i vyšetření u psycholožky, které odmítla, protože lékařce vadila přítomnost pečující osoby, jejího syna. Zpochybnila informace z místa bydliště. Popírá, že by si sama chodila pro obědy; vozí ji syn nebo jí sám vaří. Trpí i dalšími chorobami, což dokládají lékařské nálezy. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nebylo třeba podat důkaz o tom, jak často se syn stěžovatelky u ní zdržuje – na jí navržené důkazy, v jakém rozsahu jí syn poskytuje pomoc, krajský soud nereagoval. Posudky, které opatřil v roce 2013, nevycházejí podle ní z objektivizace skutkového stavu. Soud nesprávně ustanovil pro vypracování doplňkového posudku stejnou lékařku., která vypracovala posudek předchozí. Stěžovatelka ji nenalezla v seznamu posudkových lékařů, a proto považuje její posudky za nepravdivé a podvodné. Soud nepřihlédl k lékařským zprávám dalších tří lékařů, podle kterých vyžaduje trvalý dozor.

Rozhodnutí obstojí

NSS konstatoval, že krajský soud přistoupil řádným způsobem k posouzení rozhodnutí žalovaného úřadu, když se zabýval obsahem jednotlivých důkazních materiálů a vysvětlením rozporů mezi nimi v nově pořízeném posudku posudkové komise z května 2013. Jeho závěr, že žalovaným byl objektivně zjištěn skutkový stav, může plně obstát, řekl NSS. Soudy potřikrát zrušily postupně vydávaná rozhodnutí úřadu s konkrétními požadavky na odstranění jejich nedostatků a v napadeném rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že nové, doplněné rozhodnutí žalovaného obstojí, neboť žalovaný se v něm již vyvaroval chyb, které mu byly dříve vytýkány.
NSS za klíčové pro posouzení dřívějších rozporů zjištění zdravotního stavu paní B. označil šetření posudkové komise v místě bydliště stěžovatelky ze 3. května 2012, z něhož NSS obsáhle citoval. Dále komise v posudku citovala závěry zdravotních vyšetření a dospěla k závěru, že stěžovatelka není schopna sama plně zvládnout pět úkonů péče o vlastní osobu a patnáct úkonů soběstačnosti. Od 28. 3. 2011 je tedy středně těžce závislá na pomoci jiné osoby ve stupni II.
NSS nepovažuje provedení některých sociálních šetření za dostatečné a závěry šetření za průkazné. Tato pochybení však podle jeho názoru neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. K tomu, aby žalovaný mohl vydat rozhodnutí ve věci, totiž nepotřeboval provést sociální šetření několikrát. Dostatečné a rozhodující bylo výše zmíněné šetření v květnu 2012, které umožnilo posudkovým lékařům osobně posoudit zdravotní stav a schopnosti stěžovatelky a odstranilo rozpory mezi zjištěními předchozích šetření.
Za nezákonný nepovažuje NSS ani namítaný postup kolem složení komise pověřené zpracováním doplňkového zdravotního posudku. Neztotožnil se ani s dalšími námitkami stěžovatelky a její stížnost odmítl. (6 Ads 83/2014)

Paní B. poté podala ústavní stížnost. Soudy prý nesprávně vycházely z jejích vlastních tvrzení při šetření v místě bydliště -z lékařských zpráv má podle ní plynout, že takováto její tvrzení nejsou validní, protože nemá sama nad sebou dostatečný nadhled. Listiny, z nichž soudy vycházely, jsou sice formálně správné, ovšem neodrážejí její skutečný zdravotní stav a závislost na pomoci jiné osoby. Měly vzít v úvahu, že minimálně od roku 2009 se o ni 24 hodin denně stará její syn.

Ústavní soud připomněl, že postup ve správním (soudním) řízení je záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Konstatoval, že v této věci jejich exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad, jež by odůvodňoval jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Doplnil, že stěžovatelka již od roku 2009 příspěvek na péči pobírá a ten je jí postupně zvyšován s ohledem na celkově se zhoršující zdravotní stav, od 1. března 2011 na 4000 Kč. Zdravotní stav stěžovatelky byl posuzován několika posudkovými komisemi, které se na stupni závislosti stěžovatelky shodly jako nejprve lehké, později středně těžké. ÚS její stížnost interpretoval tak, že paní B. hodnotí svoji závislost jako těžkou nebo dokonce úplnou, aniž by se však k oběma stupňům závislosti argumentačně vymezovala.

Neshledal, že by se správní orgány a na ně ve věci navazující správní soudy při posuzování závislosti stěžovatelky na pomoci jiné osoby dopustily ústavněprávního pochybení. Podle ÚS tedy nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky. Její stížnost ÚS proto odmítl. (II.ÚS 669/15)