Za to soud panu Jiřímu uložil tři roky s výkonem podmíněně odloženým na tři léta. S požadavkem na náhradu škody v celkové výši téměř jeden milion korun bolestného, ztížení společenského uplatnění a ušlého zisku v době pracovní neschopnosti odkázal paní Evu na občanskoprávní řízení – neměl jej za náležitě doložený.

Obviněný byl původně žalován pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí. ale soud konstatoval, že v této věci nešlo o společné obydlí, z něhož by poškozená nemohla o své vůli odcházet. Nešlo ani o soustavně opakované zlé nakládání vyznačující se vyšším stupně hrubosti, ale o epizodické ataky, jak řekl znalec psycholog.

Byl obětí?

Pan Jiří skutek popřel, prý se naopak on cítil být poškozenou týraný a vydíraný ve snaze ho ovládat. Ponižovala ho, ale zároveň na něho chorobně žárlila. Neustále ho kontrolovala.

Navštěvovala ho na statku od léta 2009 vždy na pár dnů, ale odmítala v něm trvale bydlet a zbavit se bytů v Německu a v Budějovicích, jak jí radil. Nikdy neměli společné finance. Nikdy ji neurážel, neponižoval. Facku jí dal poté, kdy mu zastoupila cestu. Osprchoval ji dvakrát nebo třikrát proto, že si přečetl o vhodnosti takového postupu na poruchu chování. Nikdy ji nesrazil a nelomcoval s ní. Zranění z dubna si prý způsobila sama, aby ho mohla obvinit. Jeho přítelkyně nemusela na statku nic dělat, nebránil jí v kontaktu se známými, kdykoliv mohla odcházet, nijak jí nebránil jezdit za prací do Německa ani jinam, měla vlastní auto, notebook, mobily.

Paní Eva vztah popisovala jinak, s narůstajícími spory ze strany obviněného, do kterého prý byla hodně zamilovaná. Opakovaně vyvolával hádky, popsala jeho fyzické ataky.  Odešla až po posledním napadení.

Soud slyšel i řadu svědků, rodinných příslušníků či známých obou aktérů, policistu, který na žádost evidentně rozrušené poškozené asistoval  u jejího odjezdu ze statku loni 23. dubna.  Senát konstatoval lékařské zprávy o ošetřeních paní Evy, jejíž zadokumentovaná zranění pak ještě posoudil znalec soudní lékař. Znalec psychiatr uzavřel, že poškozená s určitostí trpěla minimálně od loňského února posttraumatickou stresovou poruchou. Podle něj souvisí s prožitkem stresů při interakcích s obviněným, s jehož jednáním je podle něho porucha v přímé souvislosti. Znalec psycholog nezjistil u paní Evy žádný motiv mstivosti vůči obviněnému ani snahu úmyslně klamat. Zjišťované následky interpretoval jako důsledek prožitého stresu ze soužití s obžalovaným.

Okresní soud měl jednání pana Jiřího a jeho následky na poškozenou včetně posttraumatické stresové poruchy za prokázané a rozhodl, jak uvádíme výše.

Odvolali se obžalovaný i poškozená.

Krajský soud doplnil dokazování novým slyšením znalce psychiatra. Chtěl slyšet, proč se PSP u poškozené projevila až loni v dubnu, když jí soužití s obviněným tak dlouho muselo být nepříjemné, a znalec vysvětlil, že symptomy poruchy se mohly u ní vyskytovat už dříve – nevzniká ze dne na den, její struktura se postupně navyšuje, skládá a do komplexního obrazu u paní Evy vygradovala do klinického kompletu až loni. K dotazům obhájkyně popisoval projevy této poruchy od pocitů úzkosti, poruch spánku, reminiscencí stresujících událostí k sebepodceňování, nenáladě atd. Nejčastěji k poruše dochází při soužitích s alkoholikem, jehož se žena marně snaží po dlouhou dobu „napravit", při soužití s „dominátorem", verbálním i fyzickým agresorem. K frustraci vede obecně soužití, v němž si žena od partnera něco slibuje, něco od něho očekává a nedostává se jí to: třeba bezpečí, spolehlivost a podobně. Důsledky stresu z toho jsou závislé také na typu osobnosti poškozené, její psychické odolnosti.

Na otázku obhajoby, jakým že jednáním způsobil této poškozené poruchu tento obžalovaný, znalec prohlásil, že on přece u žádného jednání nebyl, on jenom potvrzuje stav, který u poškozené zjistil ve vztahu k tomu, z čeho jen pan Jiří viněn a jak mu jeho jednání paní Eva popsala v cíleném tří-až čtyřhodinovém rozhovoru, který s ní vedl podle svých dosavadních znalostí a s klinickou zkušeností. Posuzoval její vnímání, to, jak situace prožívala. „Posttraumatická stresová porucha je subjektivní produkt, tu neukáže žádný rentgen či CT," řekl. K dotazům obhájkyně řekl, že dosud posuzoval odhadem na 300 pacientů s PSP. Obhajoba dál chtěla vědět konkrétně, jakým jednáním a kdy obžalovaný tuto poruchu u poškozené vyvolal, ale znalec shrnul, že verbálním a fyzickým násilím. „Kdyby jich nebylo, nevznikla by její porucha. musela prožívat stres," řekl.

Na připomínku, že tato poškozená nebyla vázána na „škůdce" existenčně, nežila s tím ve společném obydlí, ale „dojížděla si po delší období pro dávky stresu", znalec připustil, že šlo o ambivalentní vztah „proti zdravému rozumu", a kvantifikoval, že takto by reagovalo asi méně než polovina obdobně intelektuálně vybavených žen s obdobnými životními a sociálními zkušenostmi.

Nabroušená obhájkyně

Odvolání se závěrečnou řečí četla obhájkyně 47 minut – prý aby se o „nespravedlivém procesu" s jejím klientem, o dnešním „virtuálním světě souzení", dozvěděla i veřejnost, aby se věc „nezametla pod koberec a jelo se dál". Drtivě odsoudila „jakási" skutková (ne)zjištění nalézacího soudu prý vytrhaná z kontextu v neprospěch jejího mandanta. Okresní soud se podle ní nezabýval věrohodností údajné poškozené, výpovědí obžalovaného, znaleckým posudkem soudního lékaře k tvrzeným zraněním paní Evy ani posudkem znalce psychologa. Obhajoba má prý velmi výrazné pochybnosti, zda lze PSP zjistit na základě několikahodinového rozhovoru, během něhož nelze poznat, zda osoba reflektuje skutečné  prožitky, nebo zda znaky poruchy vyčetla  z internetu. Trestní oznámení podané poškozenou označila za zdrcující  prostředek pomsty, bezpečnější k dosažení účelu, než kdyby tvrdila třeba znásilnění. Soud se prý nevypořádal s obhajobou, s nelogičnostmi tvrzení poškozené atd., proces vedený s panem Jiřím prý nebyl řádný a spravedlivý. Navrhla vrátit věc „komplikovaného tříletého soužití dvou svéprávných osob" soudu prvního stupně s tím, aby opatřil nový znalecký posudek psychiatrický, nejlépe z Prahy, a uzavřela: „Volám o pomoc, vraťme se k normálnímu souzení…"

Poškozená v písemném vyjádření obsáhle opakovala údajná příkoří, jimž ji obviněný vystavoval, a znělo to až hrůzostrašně, až „monyovsky". Neodešla prý od něho dřív proto, že věřila, že se polepší, chtěla mu dát šanci, nelámat nad ním hůl. Zdůrazňovala, že má trvalé následky po zraněních krční páteře a ucha, že má z obviněného stále permanentní strach atd.

Intervenující státní zástupce měl zato, že podvrtnutí páteře a PSP byly dostatečně prokázány.

Pan Jiří v dlouhé závěrečné řeči prohlásil, že je zdrcen tím, co je proti němu vznášeno. Tvrzení o jejich soužití jsou podle něho katastroficky, nepravdivě, lživě nafukována a dramatizována.  Cítí se absolutně nevinen, jako oběť zinscenovaného nařčení z čehosi, co se nestalo, které si poškozená vymýšlí, aby ho poškodila. Popisuje ho jako brutálního násilníka, a přesto s ním intimně žila a vracela se k němu. „Ke vztahu nelze nikoho nutit," řekl a opakoval, jak paní Eva, svéprávný člověk s přáteli, kontakty, maily,  mohla kdykoliv od něho odejít.

Krajský soud po poradě rozsudek první instance zrušil. Pana Jiřího uznal vinným přečinem úmyslného ublížení na zdraví skutkem z 8. dubna, kdy poškozené způsobil při napadení podvrtnutí krční páteře. Uložil mu trest odnětí svobody na jeden rok s výkonem podmíněně odloženým na zkušební dobu dvou let. Podle svých sil má nahradit způsobenou škodu. Tu senát vyčíslil na 1200 korun. Se zbytkem uplatněného nároku paní Evu odkázal na občanskoprávní řízení.

Předseda senátu v odůvodnění dost ostře odmítl kritiku obhajoby vůči okresnímu soudu – odvolací instance neshledala v jeho postupu žádnou nezákonnost. Obhajoba se podle něj svými tvrzeními pustila na tenký led, stylizovala se do role jakéhosi supervizora zákonnosti, tvrdě pranýřujícího každého, kdo se odchýlí od jejího právního názoru. Napadený rozsudek je skutečně nepřehledný, ale základní informace o události obsahuje, a s jeho hodnotícími úvahami se krajský soud v podstatě ztotožňuje. Nalézací soud důvodně uvěřil jádru informací poškozené o utrpěném příkoří a její věrohodnost potvrzuje i posudek psychologa a zprávy o jejích zraněních.

Posttraumatická stresová porucha u ní vznikla navazujícími a gradujícími událostmi, dlouhodobým tlakem ze strany obžalovaného. Na jejím vzniku se ale podílela i ona, když si za ním „jezdila pro další dávky stresu" – nebyla na něho existenčně odkázána, byla soběstačná, nezávislá, mohla kdykoliv odejít, řekl předseda senátu. Ani citová angažovanost ke škůdci nevyřadila její vůli a svobodu rozhodování.  Pokud se vracela, obviněný nemohl vědět, že jeho jednání má takové následky, proto nelze uzavírat, že je zavinil.

Proto soud uznal pana Jiřího vinným jen „prostým" ublížením na zdraví oním jediným dílčím útokem s podvrtnutím krční páteře s následky zvýrazněným dalším napadením 23. dubna a  trest výrazně zmírnil. Proti rozsudku není řádných opravných prostředků.