Šlo o vskutku neobyčejný vztah aktérů dramatu. J. H. navštěvovala i několikrát týdně rodinu poškozeného, jehož manželka prý bývala její jedinou kamarádkou. Když čekali dítě, s návštěvnicí si měli stále méně co říci. J. H. nastávající matka řekla, že si to manžel nepřeje. Těžce to nesla. Prý se jí dotklo, že jí neřekli příčinu.
Pár desítek minut před incidentem je potkala. Řekli, že s ní nemají čas mluvit, prý jdou s děckem k lékaři. Rozhodla se na ně počkat, aby jí konečně řekli, proč už k nim nesmí chodit na návštěvy jako dřív - proč to manžel zakázal, proč je na ni vulgární, nadává jí, shazuje ji, proč šíří lži o její minulosti, vysvětlovala později u soudu.
Když ji znovu odmítl, vyběhla na něho s nožem, který si s sebou vzala „pro případ, kdyby byl na ni zase sprostý“. Přiznala, že ho chtěla bodnout "do páteře nebo do hrudníku". Nad tím, že v místech, kam útok mířila, jsou životně důležité orgány, prý tehdy nepřemýšlela. "Teď jsem strašně šťastná, že to dopadlo, jak to dopadlo," dodala nakonec.
Její švih, podle znalců vedený velkou silou, zasáhl při obranném manévru poškozeného jen jeho stehno do hloubky devíti centimetrů. Pronásledovala ho pak ještě několik set metrů do prodejny, kde jí v dalším napadání zabránil personál. „Cítila jsem, že si ulevím tím, že se mu pomstím. Byla jsem strašně v zlosti…," řekla.
U soudu tvrdila, že za poškozeným šla proto, aby mu odnesla boty od prahu a on si pro ně musel přijít a promluvit si s ní o tom, proč už k nim nemůže chodit jako dřív; nůž prý měla s sebou proto, aby to mohla vyřídit jinak, kdyby tam boty nebyly…
Není nemocná
Soudní znalci-psychiatři uzavřeli, že J. H. netrpí žádnou duševní chorobou, ale poruchou osobnosti. Její schopnosti rozpoznat společenskou nebezpečnost jejího počínání byly v době skutku, který je jí kladen za vinu, sníženy jen lehce, ovládací schopnosti sice možná výrazně, ale zcela nevymizely. Nejednala tedy ve stavu nepříčetnosti, který by vylučoval její trestní odpovědnost. Znalec psycholog označil obžalovanou za osobnost egocentrickou, vztahovačnou, emočně oploštělou, se sklony k impulsivnímu vybití. "Je ale schopna poučit se z události, že se nesmí nikomu ubližovat, podobně jako je člověk schopen pochopit, že nemá přecházet na červenou," konstatoval znalec.
Obhájkyně mínila, že "míra odpovědnosti za skutek, který spáchala, a trest by měly odpovídat velmi nepodstatnému zbytku její příčetnosti". Navrhla upustit od trestu pro obžalovanou, ale uložit jí ambulantní ochranné léčení, které podle ní lépe než vězení zajistí její nápravu a ochranu společnosti. Poukázala na to, že její klientka trpěla od dětství duševními poruchami, neměla přátele, a když je konečně našla, zase o ně přišla, když se "ve své dětské naivitě domnívala, že vyprávěním historek, třeba nepravdivých, se bude jevit vtipnou, veselou a budou ji mít víc rádi"…
Soud uznal J. H. vinnou trestným činem vraždy ve stadiu pokusu: napadla svého známého nepochybně s úmyslem ho usmrtit, k čemuž se ostatně plně doznala. Senát akceptoval posudky znalců, podle nichž měla možnost své jednání korigovat, byť omezenou. Společenskou nebezpečnost jejího činu snižuje i dosavadní bezúhonnost. Při posuzování návrhu na upuštění od potrestání s poukazem na zmenšenou příčetnost pachatelky však soud musí vzít podle předsedy senátu v úvahu také to, že obviněná ještě i v průběhu trestního stíhání "opakovaně vyjádřila lítost nad tím, že se jí nepodařilo čin dokonat". "V zájmu prevence a nápravy je třeba, aby na ni bylo působeno trestem," řekl předseda senátu. Soud jí jej vyměřil na pět let odnětí svobody, tedy hluboko pod dolní hranici sazby s tím, že i zákonem stanovených minimálních deset let by bylo vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně přísných.
Vrchní soud v Praze věc vrátil k doplnění posudku znalců. Ti tedy znovu přezkoumali chorobopisy obžalované a znovu uzavřeli, že u J. H. nejde o duševní chorobu. Zmiňované její záchvaty byly diagnostikovány jako hysterické, jako prostředek dosažení cíle, vyhnutí se nepříjemnosti. Obžalovaná sama v závěrečné řeči řekla, že je jí strašně líto, co udělala, a pak obvinila manželku poškozeného, to že ona všechno zavinila a ublížila jí na celý život… Soud poté zopakoval výrok o vině J. H. Nezměnil ani výši jejího trestu, ale uzavřel, že k dosažení jeho účelu postačí zařazení obžalované do mírnějšího typu vězení - s dozorem.
Odsouzená byla z výkonu trestu podmíněně propuštěna v roce 2003 a osvědčila se.
