S obžalobou z velezrady, obecného ohrožení, vyzvědačství a dalších skutků před ním stálo sedm většinou mladých mužů z okolí Milevska. Obžaloba jim kladla za vinu například zkratování elektrického vedení v Nechvalicích k narušení veřejné schůze k založení JZD, střelbu po funkcionářích, šíření výhrůžných letáků, bombové útoky 3. července 1949 na komunistický sekretariát v Sedlčanech a 14. května 1950 v Milevsku, při němž byl usmrcen strážník, který v objektu právě vykonával strážní službu. Malovali protistátní hesla na silnici k Petrovicům, aby narušili první máj, shromáždili 21 pistolí, pět samopalů, čtyři pušky, výbušniny. Ř. jako lodník labsko-oderské plavby navázal spojení s nepřátelským režimem, jemuž prý měli dodávat špionážní zprávy…

Soud s nimi udělal krátký proces. Jiří Ř., Jaroslav S., Bohumil Š. tresty smrti, Josef N. a Jiří D. doživotí, Ladislav Š. 22 let vězení, Karel K. 21 let. Nejvyšší soud 3. prosince téhož roku zamítl odvolání pěti z nich, žádost odsouzenců k smrti o milost prezident po jednomyslně nedoporučujícím vyjádření krajského soudu nevyslyšel.

Desátého února 1955 byly tresty smrti nad třemi aktéry této věci vykonány. „Protokoly o popravách jsou stručné,“ psal náš list. Ř. předveden v 18.07, zopakovány rozsudky a neudělení milosti, v 18.09 započato s výkonem trestu, v 18.14 mistr popravčí ohlašuje, že výkon byl proveden, a lékař hlásí, že smrt nastala v 18.21. Po přečtení skončeno a podepsáno, končí protokol… V 18.30 je konstatována smrt Š., v 19.01 S. Ostatní čekal život v kriminále.

Amnestie z 9. května 1955 snížila D. a N. doživotí na 25 let, na další dva se nevztáhla. Nevztáhly se na ně ani další amnestie, jen v srpnu 1960 prezident otci tří dětí K. prominul šest let. Ladislav Š. zemřel 24. dubna 1962 ve vězení v Ilavě. Téhož roku byl D. a N. zkrácen zbytek trestu na 15 let, v únoru 1964 prezident milostí zkrátil D. trest o dalších sedm let a 3. července téhož roku byl podmíněně propuštěn.

Rehabilitace

23. srpna 1990 rozhodl krajský soud na základě zákona o soudní rehabilitaci z 23. dubna toho roku o zrušení rozsudku nad obžalovanými pro vyzvědačství a velezradu a o zastavení jejich stíhání v těchto věcech. Za rehabilitací nedotčený skutek obecného ohrožení stanovil Jiřímu D. trest odnětí svobody na deset let. Proti usnesení soudu si odsouzený nepodal stížnost. Po novele zákona podal návrh o zrušení rozsudku pro tento paragraf, ale krajský soud jej zamítl a Vrchní soud stížnost proti tomuto usnesení 20. ledna 1995 zamítl. Ke stížnosti ministra Nejvyšší soud vrátil věc do Č. Budějovic. V září 1997 krajský soud shledal, že v případě Jiřího Dolisty nešlo o tento trestný čin, ale o účastenství k trestnému činu poškozování cizí věci. Trest neukládal vzhledem k amnestii. 17. března Nejvyšší soud českobudějovický rozsudek zrušil se závazným poukazem na potřebu hodnocení společenské nebezpečnosti žalovaného činu v souvislosti se zákonem, legalizujícím odpor proti komunistickému režimu. 15. května 1998 krajský soud zastavil trestní stíhání Jiřího D. vzhledem k další amnestii, ale obžalovaný znovu požádal o pokračování v řízení. „Chlapci ze skupiny, popravení v pětapadesátém, už mají v rodišti pamětní desky, a já jsem pořád ještě odsuzován…“, řekl v závěrečné řeči před senátem. A ten ho zprostil i poslední obžaloby – že jako 21letý poskytl dalším odbojářům láhev petroleje, schránku od plynové masky a dovezl jednoho z nich do Milevska na motorce. V devětašedesáti letech se dočkal rozhřešení, že tím nespáchal trestný čin, napsal náš list.

Soud byl přesvědčen, že Jiří D. věděl, k čemu jím poskytnuté věci budou a proč S. do Milevska veze, jak také sám uvedl v roce 1994. V každém případě však podle soudu jednání skupiny nesměřovalo k ublížení na zdraví a smrt hlídajícího příslušníka, jehož přítomnost netušili, byla způsobena nešťastnou shodou okolností. Cílem útoků mělo být způsobení rozruchu v kraji, jak také obžalovaní uvedli v hlavním líčení v roce 1954. Nic nepotvrzuje, že by Jiří D. jednal s cílem způsobení škody velkého rozsahu či smrti. Ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu nelze aplikovat v případě, že při akci byly použity zjevně nepřiměřené prostředky. Užití výbušnin, které se vždy může dotknout i lidí bez spojitosti s režimem, takovou nepřiměřeností je. Nicméně Jiří D. měl na akci nejméně významnou účast dodávkou petroleje, sehnatelného snadno i jiným způsobem, a dovezením k akci. Nenaplnil tak podmínku trestnosti vysokým stupněm společenské nebezpečnosti, uzavřel soud. (vm)