Důchody pohledem tří generací: Mladí spoří málo, starší se na stát nespoléhají

Když procházíte v obchodě uličkou s narozeninovými blahopřáními, najdete zde spoustu příkladů, jak je stárnutí něco, čemu je radno se vyhnout: Život začíná ve čtyřiceti. Padesátka je nová třicítka. Těmito slovy začíná studie autorů ze tří amerických univerzit Věkové rozdíly ve vnímání stáří. Podobné slogany podle ní mají pomoci oslavenci brát svůj přibývající věk s nadhledem, ale také prozrazují leccos o tom, jak se lidé zkouší neúprosnému směřování ke stáří vyhýbat.

Marian Jurečka: Odchod do důchodu? Dnešních padesátníků se změny vůbec nedotknou

Autoři rovněž citují anglického filozofa Francise Bacona. „Nikdy nebudu starý muž. Pro mě je stáří vždy o patnáct let starší, než jsem já sám,“ prohlásil.

Studie na rozsáhlém výzkumu zjistila, že lidé si s rostoucím věkem představu o nejlepších letech posouvají. Zatímco pro mládež jsou třicátníci lidé středního věku a padesátníci pro ně představují seniory, v padesáti mají za to, že jde o nejlepší věk a mají před sebou tu nejlepší etapu.

Myšlenka na stáří se odkládá

Jenže tím od sebe lidé odsouvají nejen představu stárnutí a stáří, ale také řešení praktických věcí jako finanční zajištění po odchodu do penze. Nebo počítání, zda vůbec a na jak vysoký důchod mají nárok. Na něj často vůbec nepomyslí v situacích, kdy pracují buď na černo a nebo také na různé dohody o provedení práce či o pracovní činnosti. Z nich sice odvádějí daně, ale nikoliv pojištění, proto se jim do odpracovaných let nepočítají.

Mládež po ukončení studia často roky cestuje po světě a užívá si, lidé středního věku, když končí v jedné práci, si dají třeba roční i víceletou pauzu, protože na to mají peníze. Některé ženy zůstávají v domácnosti i po mateřské a rodinu živí dobře situovaný manžel. Berou to tak, že nyní si to mohou dovolit a je to pro ně v dané chvíli výhodné. Málokdy pomyslí na skutečnost, že tím přicházejí o roky, kdy platí sociální pojištění a jež jsou nutné k přiznání starobního důchodu.

Třicátníci půjdou do důchodu v 68 letech. Je to evropský trend, tvrdí úředníci

„Obecně se dá říct, že čím je člověk starší tím do vyššího věku posouvá hranici stáří,“ potvrdila expertka na téma stáří a stárnutí socioložka Marcela Petrová Kafková z Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě.

Doba, kdy lidé začnou řešit vlastní stáří, je podle ní velmi individuální. „Záleží na konkrétním jedinci a jeho životní biografii. Jeho představy o důchodu ovlivňuje například povolání a socioekonomický status. Rozdílný pohled také mají ženy a muži,“ dodala.

Mladí neuvažují příliš dopředu

Specialistka na sociologii stárnutí, věku či rodiny Lucie Vidovičová z Ústavu populačních studií na Masarykově univerzitě a zase upozorňuje, že česká společnost odsouvá stáří stranou pohledu. „Projevuje se to i tím, že si ho nepřipouštíme do té doby, dokud se nepotkáme s povinností starat se o naše stárnoucí rodiče,“ podotkla.

Podotkla, že mnozí lidé mají ve třiceti letech stále babičku, o níž se stará generace rodičů. Ta pak mezi nimi a stářím funguje jako jakýsi nárazník. Proto o stáří a věcech s ním spjatých, ať už je to odchod do penze či výše důchodu, neuvažují příliš dopředu. „Někteří se pečlivě připravují na to, co se stane. Další ale mají jen velmi hrubý plán a řeší ho až v momentě, kdy stáří nastane. A poslední skupina na jakékoliv plány kašle, nic si nepřipouští a pak je překvapena,“ dodala Vidovičová.

Jsou zkušení, chtějí pracovat. Firmy ale starší lidi odmítají. To se může změnit

Lidé si také podle ní leckdy představu o životě v důchodu idealizují. „Jako ideál je vnímáno, že stáří proběhne podobně jako střední věk, tedy že to bude doba naplněná aktivitami. Tak je to vnímáno všemi věkovými skupinami až na tu nejstarší. Ta si již nebuduje vzdušné zámky o velké kvalitě nebo o skákání padákem jako lidé středního věku. Ale také důchodový věk nevnímá tak tragicky jako mladá generace. Chce hlavně dobré stáří, ať už bude mít jakoukoliv podobu,“ popsala socioložka Vidovičová.

Na penzi spořím, ale málo. Splácím hypotéku, říká třiatřicetiletý Vojtěch

Jako přípravu na důchod si platí penzijní spoření. „K němu ještě dostávám od firmy příplatek,“ líčí třiatřicetiletý výzkumný pracovník Vojtěch.

Penzijní spoření nemá moc vysoké, protože má dvě malé děti, manželku na mateřské, hypotéku a dostavují dům. „Ještě máme střednědobé investice, ale ty spíše také teď půjdou do domu, protože nám chybí třeba fasáda, nebo plot, a to je na další statisíce. Peníze poputují i na mimořádné splacení hypotéky, či na děti, které budou brzy ve věku, kdy jsou potřeba pořád nějaké peníze na školu, kroužky, školní výlety. Takže důchod bych rád řešil víc, ale nejsou prostředky. Pokud bych diametrálně nezměnil povolání, tak to asi tak zůstane,“ popisuje.

Důchodce přežívá díky Armádě spásy. Na žádnou podporu nemá nárok

Zpětně mu vadí, že strávil čtyři roky doktorským studiem, které se nezapočítává do důchodu. K nynější práci by mu přitom stačil titul inženýr chemie. Takže z finančního hlediska by dané čtyři roky využil lépe, kdyby si je odpracoval. „Na druhou stranu je škoda, že se doktorské studium do důchodu nepočítá. Podle mě by na tom stát zas tolik netratil a byla by to také dobrá motivace pro studenty pokračovat ve vzdělávání,“ říká.

Na stát se pro dobu po odpracování potřebných let pro starobní důchod moc nespoléhá. „Co se týče státu, od něj v podstatě nic nečekám, protože stejně vše směřuje k vyšší individualizaci ve smyslu postarej se,“ krčí rameny.

Na stát se nespoléhám, snažím se zajistit sama, tvrdí osmačtyřicetiletá Zuzana

Úplně poprvé se setkala s důchodovým spořením ve svém prvním zaměstnání. „Tehdy jsem na výplatní pásce viděla, že mi zaměstnavatel přispívá nějakou částkou na důchod. Bylo mi něco málo přes dvacet a říkala jsem si, že je to vtipný, že se mě důchod vůbec netýká,“ usmívá se osmačtyřicetiletá Zuzana.

Nicméně když se pak vdala, začali si s manželem spořit na penzi oba. „Tím impulsem začít tedy bylo založení rodiny,“ vzpomíná.

Šetří na jídle a v domě svítí baterkou. Důchodci přesto nezvládají zaplatit účty

Kromě penzijního připojištění také investuje do fondů a má i stavební spoření. Dává na rady své finanční poradkyně. „Výhledově chceme s manželem pořídit i nějakou další nemovitost a také přikoupit ještě další pozemek u nás na vsi, kde zasadíme brambory a postavíme třeba kurník pro slepičky. Možná k tomu nedojde, ale říkám si, že je fajn být prostě co nejvíc soběstační,“ popisuje.

O tom, že se o její klidné stáří postará stát, vůbec nepřemýšlí. „Tak to vůbec. Ani omylem nečekám vůbec nic. Je mi osmačtyřicet a kdo ví, kdy vůbec půjdu do důchodu a jestli něco dostanu. Snažíme se s manželem zajistit tak, abychom byli nezávislí na tom, co nám vyplatí stát. Radši pak budu mile překvapená než zaskočená. A děti k tomu vedeme taky. Umět se spolehnout co nejvíc sám na sebe, vzít zodpovědnost do vlastních rukou. To je v dnešním světě asi nejdůležitější,“ zdůrazňuje žena.

Kalkulačka důchodů:

Na stáří jsem se již zajistil, usmívá se šedesátiletý Jiří

Nedávno oslavil šedesáté narozeniny. Téma důchodu je tedy pro Jiřího velmi aktuální. Uvažuje i o předčasném odchodu do penze. „Na státní důchod se moc nespoléhám, své stáří jsem se snažil zajistit vlastními investicemi. Mám úžasný pocit z toho, že se mi postupně podařilo stát se nezávislým na příjmu ze zaměstnání, tedy i na příjmu ze starobního důchodu,“ líčí.

V době globální hospodářské krize v roce 2008 si za tehdy velmi nízké ceny pořídil dvě garsonky, které od té doby úspěšně pronajímá. „Zaměstnání mám dnes už vyloženě jako koníčka,“ konstatuje spokojeně.

Valorizace penzí jsou v Česku štědré, tvrdí ekonomové. Země v EU důchody daní

Líčí, že i když už by pracovat nemusel, scházelo by mu to. „Za chvíli sedám za volant a přesouvám se z východu Čech kontrolovat díly až na Chomutovsko. Tam a zpátky to bude asi pět set kilometrů. Čeká mě tam osm hodin poměrně fyzicky náročné práce,“ plánuje.

Nadšeně vypráví, jak se cestou tam pokochá malebnou Kadaní a nazpátek zase nočním panoramatem Prahy a jak se pobaví s lidmi v podniku. „Takovéto pracovní výlety si patřičně užívám právě díky své finanční nezávislosti a svobodě. Ale když slyším, jaké problémy mají mnozí mí pracovní kolegové, je mi jich upřímně hodně líto. Někteří doslova žijí od výplaty k výplatě. A když se podívám na svoji výplatní pásku, docházím k názoru, že kdybych již před lety nebyl malinko finančně předvídavý, asi bych bohužel na stará kolena dopadl podobně jako oni,“ dodává.