Prázdniny jsou skoro za námi. Jak si je užíváte? Co všechno jste zažili?
Honzík: Byl jsem na skautském táboře. Na tři týdny.
Jakub: Poprvé v životě tři týdny sám. Doma jsme trošičku trnuli. On ještě není skaut, ale teprve vlče… Tak jsme si říkali, jak to tam všechno zvládne. Daleko a sám. Čekali jsme, že nám bude psát, ale nepsal. Asi po patnácti dnech přišel dopis. Rozmočený, nedalo se z něj nic přečíst, jenom tam bylo napsáno, že se má dobře.
Honzík: Byly tam tři táborové ohně. Na prvním jsem ještě skautský slib neskládal, protože jsem ještě neměl hotový takový sešit, ale na druhém už jsem ho měl hotový, takže jsem skládal slib. Na táboře bylo všechno skvělé.

Nestýskalo se ti po rodičích?
H: Ani ne.
J: Měli tam zákaz mobilů a veškeré techniky. Bylo to v lese, ve stanech, jako za starých časů. A na závěr po sobě uklidili tak, že tam nezůstala ani památka po tom, že by tam byl nějaký tábor.
H: Možná díry z kůlů tam zůstaly.

A teď zásadní otázka: Máte rádi školu? 
J: Tak já, jestli můžu jako starší začít, když jsem do ní chodil, tak jsem ji úplně rád neměl, ale teď, s odstupem času, na ni moc rád vzpomínám. Jenomže já jsem ještě zažil starou dobrou školu. Lavice, zvonění, vyvolávání, známky, stres, vysvědčení… Kdežto Honzík měl takovou školu jenom první rok a potom jsme ho dali do Montessori školy. Tím tohle všechno odpadlo. Nemá knížky ani sešity, do školy chodí na půl devátou, sedí se v kruhu, každý dělá to, co chce, když má hlad, tak se jde najíst. Je to takové indiánské.
Jiřík: My ve školce máme sešity.
J: Vy ano, Jiříku. A teď řekni ty, Honzíku, jestli máš rád školu.
H: Chodím tam rád, kvůli kamarádům. Někdy se i těším, že budeme na něčem pracovat, ale to se nestává moc často. Někdy je to zábavné. Mám rád třeba matematiku nebo češtinu.
J: Oni ale nemají ten dril. V matematice spíše řeší různé logické úlohy… Jak vlastně vzpomínáš na tu první třídu, když jsi chodil do normální školy?
H: Vzpomínám na to tak, že jsem chodil po chodbě, a najednou se tam vynořili deváťáci, a to jsem musel utéct. Když jsem neutekl, tak mi podrazili nohy.
J: Vím, že děti se jich bály a Honzík o nich mluvil jako o chlapech.

Jakube, byli na vás rodiče přísní, co se školy týče, a vyžadovali výsledky?
J: Docela chtěli výsledky, ale já jsem jim to dopřával jenom do určité chvíle. Pak už to nebylo udržitelné. Já jsem byl spíš lajdák, ne že bych na to neměl.
H: Neměl jsi k tomu takový přístup..
J: Neměl jsem disciplínu. Takže jsem na to občas kašlal. Nevěnoval jsem tomu čas. Měl jsem jiné zájmy, chodil jsem zpívat do sboru, dělal jsem sport… Myslel jsem, že mi to půjde samo, že se to naučím, ale ono to tak nebylo. Hodně mi pomáhalo, že byly sešity, což vy, Honzíku, nemáte, takže když učitelka něco říkala, my jsme si to psali do sešitu, doma jsme si to četli a učili se to. Ale ani to mi kolikrát nepomohlo. Já vlastně ani nevím, co je správný přístup, jestli ten dril, který jsme měli my, anebo Montessori. Každopádně šťastnější mi přijdou děti na Montessori, a kdybych si dneska mohl vybrat, chodil bych do té školy, kam chodí Honzík. Takhle to je. Ale jestli něco umí, to nevím. To zjistíme v páté třídě, kdy by měl přecházet do normální školy. Možná přijde vystřízlivění. Tam se uvidí, jak jsou na tom děti z Montessori v porovnání s ostatními, jestli jsou pozadu, nebo napřed. V září půjde Honzík do čtvrté třídy.

Jsou na tebe, Honzo, rodiče přísní?
H: Ani ne.
J: Já myslím, že vůbec. Jeho jediný úkol je, že má přes víkend do deníku napsat, co zažil za uplynulý týden, a dokreslit to třeba obrázkem. Ve středu jsem byl na výstavě, ve čtvrtek byl skaut, v pátek jsme někam jeli… Svými slovy má popsat, co dělal. Většinou je to jedno velké odfláknutí, aby to bylo rychle hotové a mohl si dělat nějaké svoje věci. Stavět lego.

Takže nemají žádné úkoly?
J: Ne. Ale pozor! Občas mají úkol třeba na měsíc, že mají například každý den zaznamenat, v kolik hodin zašlo slunce…
H: Nebo kolik je stupňů.
J: Šest různých věcí, které má každý den zapsat. A ani to nejsme schopni udělat. Je to hodně volná škola.

Jak se se ženou shodujete na výchově dětí?
J: To byl její nápad, aby šel Honzík do Montessori. Když to tam vidím, tak mi to přijde jako vstřícný krok k dětem. Že nejsou v té „válce“ hned od šesti let. Neprobíhá boj o výkon, neporovnává se, kdo je lepší a kdo horší, a nejsou tam známky. Tam jde jenom o to, aby pak byli srovnatelní s těmi ostatními. Ale když se ohlédnu zpět a vzpomenu si, co jsem se naučil, také to nebylo nic moc. Takže ať má hezké mládí a pak se to holt musí nějak vybojovat.

Jaké má Honzík kroužky?
J: Honzík chodí dvakrát týdně na atletiku.
H: Do skauta.
J: A kroužky jsou i v rámci školy. Tam chodí na kytaru, na francouzštinu. Ještě něco?
H: Předtím jsem měl sebeobranu. Ta mě bavila nejvíc, protože tam jsme hráli pohybové hry. A naučil jsem se tam spoustu věcí.
J: Jinak Honzíka sporty moc nebaví, takže na tu atletiku jsme ho dovlekli, aby se hýbal.

Velkým tématem je školní jídelna. Co byste mi na adresu této kulinární instituce řekli? Chutná ti ve škole, Honzo?
H: Chutná. Máme tam normální jídlo. Svačinu, oběd a odpolední svačinu. Nejradši mám takový karbanátek, který vypadá jako párek, ale párek to není… Čevabčiči.
J: A máte tam fronty?
H: Někdy jo.
J: Já jsem také zažil před jídelnou fronty, několikakilometrové. Předbíhalo se… Ale s jídlem jsem nikdy problém neměl, já jsem velmi nenáročný. Chutnalo mi skoro všechno. Něco jsem nechal, ale že by bylo všechno špatné, to ne.

Byl nějaký učitel, který vás hodně ovlivnil a na kterého nezapomenete?
J: Když jsem chodil na gympl Nad Štolou, tak jsme měli na ruštinu profesorku Tonarovou, ta byla legendární. Byla drsná, ale zase na ni nezapomenu. Vyžadovala vědomosti, tvrdě, ostře. Někdy z profesorů cítíte, že jsou s vámi, že chápou, v jakém jste věku, ale ona byla takový protivník. Ale vlastně na ni nakonec vzpomínám rád. Tonarová, to byl pojem. Jinak nemám učitele, který by mě vyloženě štval. Všichni byli víceméně milí a chtěli mi pomoct.

Honzíku, a ty máš rád paní učitelky?
H: Ano. Jedna se jmenuje Bára, to je naše hlavní učitelka, potom je tam Anička, její pomocnice, a potom Katie, ta nás učí angličtinu.

Učil jste někdy někoho? Dokážete dětem všechno vysvětlit?
J: Občas se snažím Honzíkovi něco vysvětlit. Když to nepochopí hned, tak se samozřejmě rozčiluju, že je to úplně jednoduchý. Nebo mě může vzít ďas, když si něco řekneme, vysvětlíme si třeba, že třikrát pět je patnáct, nakreslíme si to, všechno je jasné, a když se Honzíka zeptám za tři minuty, tak třikrát pět je sedmnáct. Ale jinak je to v pohodě. Ještě jsem měl na několika vyšších školách pár přednášek o reklamní režii. Ale to není vyučování, spíše jenom mluvíte o tom, co děláte. Tam už jsou také jenom studenti, kteří o to stojí… takže jen ti, kteří tam chtějí být. To je velká výhoda.

Je táta trpělivý, když ti něco vysvětluje? A dokáže to vysvětlit dobře, abys to pochopil?
H: Hodně často ano. Třeba z 98 procent.

A někdy se to nepovede.
H: Ale často ano, protože ho mám rád.
J: Tak děkuji.
H: Prosím.

Jste učenliví, učíte se rychle a dobře?
H: Ano, jde mi to.
J: Mně to nějak nešlo, když jsem byl malý. A dneska, samozřejmě, vidím, že bych se učil jinak a lépe. Teď už se to ví. Takhle to má asi každý. Lehce jsem se neučil nikdy. Četl jsem si to čtyřikrát pětkrát, a pak jsem to stejně nevěděl.

Jak vlastně vzpomínáte na studium na FAMU? To bylo asi volnější než na jiných vysokých školách…
J: To bylo hodně volné, něco jako Montessori. Tam se říká, že nejtěžší zkouška je ta přijímací, a je to pravda. Nejtěžší je dostat se tam. Když už se na FAMU dostanete, tak musíte být velký tupec nebo flink, abyste ji nevystudoval. To se nedá nevystudovat. Navíc, když už se tam člověk hlásí, tak o to má zájem. A i když třeba zvuková výroba není to, co bych potřeboval k životu, je dobré mít o ní nějaké povědomí. Když po mně chtěli nějaké podrobnosti o akustice, také se to těžko učilo. Ale celkově je to zajímavé. Takže to jsem vystudoval – sice po jedenácti letech, ale vystudoval.

Táta je filmař. Čím bys chtěl v životě být ty, Honzo?
H: Já bych to chtěl zdědit po tátovi.
J: Ale!

Chtěl bys být režisérem?
H: Ano.
J: Nedělat nic.
H: Být hezký…
J: Dobře, máš vlastní názor!… Honzík, samozřejmě, úplně neví, co to všechno obnáší. Ale podle mě má velké vlohy dělat nějaké stavby, konstrukce, být architektem. To má po dědovi architektovi. Staví úžasné stavby z lega. To všechno je ještě brzy, je mu teprve devět let, ale ty stavby naznačují jistou kreativní mysl.

Je ještě něco, čím byste, Jakube, v životě chtěl být vy?
J: Toho je spousta! Mně by se líbilo být rentiérem s vlastní kavárnou. Bylo by v ní pořád plno, personál by mě neokrádal, sortiment by byl vynikající. V ideálních barvách by to byla kavárna spojená s knihovnou, čítárnou a odpočívárnou. Jinak je mi to de facto jedno. I námořník by mohl být dobrý. Ale zase v té rovině romantismu. Dřina, tahání lan, smrad ryb a fakt, že se loď houpe, v mých představách nejsou. Já tam vidím tu romantiku. Jsem v přístavu, mám parádní uniformu…
H: Kytičky.
J: Ano, kytičky… Ale já jsem spokojený s tím, co je.

Režisér je vlastně takový pan učitel, který vede třídu filmařů. Zvládáte to s lehkostí, improvizujete, dáváte hercům volnost, nebo jste důsledný v přípravě a vyžadujete poslušnost?
J: Dávám volnost všem. Z činnosti štábu a z toho, co ti lidé přinesou, vznikne něco navíc. Když těm lidem nedáte prostor, udělají jenom to, co se po nich chce, a to je většinou málo. Jsem spíš takový pozorovatel, vyptávám se a snažím se jejich myšlenky posunout dál. Jsem rád, když to jde samo, a já to semtam jenom zkoriguji, přitáhnu šroub, povolím a tak. To je vždycky lepší.

Vraťme se ke škole. Honzíku, ty jsi tedy měl vysvědčení jenom v první třídě, je to tak?
H: Ano. Teď už vysvědčení nedostáváme, jenom slovní hodnocení. Píše se tam, jak jsme v čem pokročili, jak nám co jde.
J: Řekni, jaké bylo tvoje hodnocení.
H: Moje hodnocení bylo vždy s vyznamenáním.
J: Cože?
H: Uspěl.

Co pro vás, Jakube, znamenalo vysvědčení? Stres, vysvobození, odměnu…?
J: Možná všechno dohromady. Stres moc ne, spíš pocit, že už je to za námi. Těšil jsem se na prázdniny, na ty dva měsíce, což byla strašně dlouhá doba. Dneska vidím, že to není nic, že to proletí neskutečně rychle. V té době to ale byla neskutečně dlouhá doba klidu a pohody.

V květnu jste podpořil projekt Bubny do škol, který je prevencí útěků dětí z domova. Kvůli vysvědčení se někdy děti také bojí jít domů. Zažil jste někdy podobný pocit?
J: Asi ano. Někdy jsem se bál, ale vždycky jsem domů šel. Abych kvůli vysvědčení utekl, to ne.
H: Já bych se ještě vrátil k tomu vysvědčení. Já jsem se bál, že tam bude něco špatného, ale překvapilo mě, že to bylo docela dobré.
J: A jaké bylo to tvoje vysvědčení v první třídě?
H: Samé jedničky a dvojka z počítání do dvaceti.

Jednou z pozitivních věcí, které lidem škola přinese, jsou kamarádi. Máte kamarády ze školy?
H: Dokonce vedu celou partu.
J: Rozpovídej se.
H: Takže vedu asi čtvrt třídy a všechno jsou to kluci. Někdy se k nám připojí i jedna holka, ale ta tam není moc často.

Co to znamená, že je vedeš?
H: Třeba se začneme hádat, co bychom měli dělat v družině, když skončí škola. A někdy je to docela těžké rozhodnout.
J: A ty řekneš: „Pojďme hrát vybíjenou!
H: Třeba. A někdo řekne: „Co kdybychom hráli něco jiného? a pak jim řeknu, že se buď bude hlasovat, nebo se budeme prát. Ale to se ještě nikdy nestalo. Vždycky jsme hlasovali.
J: Mně ze školy zbyli kamarádi. Nedávno jsme měli sraz se základkou po strašně dlouhé době. Asi po 27 letech. Je nás dvacet. Semtam si s jedním spolužákem píšeme, ale že bychom se vídali, to ne. Se spolužáky z gymplu míváme sraz jednou za dva roky a se dvěma z nich se vídám často díky práci. Kamarády z FAMU semtam vídám také díky profesi. Mám i pár kamarádů z vojny, ale nevídáme se nějak cíleně.

Kde jste byl na vojně?
J: Ve Kbelích na letišti. Byl jsem pilotem vrtulníku… tedy… mohl jsem být. Ve skutečnosti jsem byl pomocná síla v kuchyni a zdravotník na marodce. Za války tedy budu zdravotník, a když mě postřelí, tak budu v kuchyni mít nádobí. Pohoda.

S jakými pocity chodíte na zmíněné třídní srazy a s jakými pocity je opouštíte?
J: Se skvělými pocity přicházím a s vynikajícími odcházím. Jsem většinou příjemně překvapený, jak ti lidé vypadají. Představuju si je vždycky staré a přijdou tam fajn lidi. Dobré je takové to okoukávání, když přijdete na sraz. Koukáte, jak moc se kdo změnil, jestli má všechno, kolik má vlasů a zubů, kolik operací za sebou… Většina lidí přijde na sedmou a v deset, že už by šli. Rodina, práce druhý den, klasika… A já říkám: „Buříme, žádná práce! Děti si tě ještě užijou! Potom všechny lámu,aby se šlo dál. Je to sranda. Mám to rád. 

Co vás teď zaměstnává, co nového chystáte jako herec nebo režisér?
J: Začíná se točit šestá řada Tvoje tvář má známý hlas. Nedávno mi vyšla knížka Kůly v plotě a na podzim vyjde druhá část. Chystám se psát pohádku. Měl bych jet do Číny jako patron týmu českých basketbalistů na Mistrovství světa v basketbalu, kde bude český dům nebo řekněme český domek, kde bych měl být vedoucí. Pořád se něčím bavím. Co ty, Honzíku?
H: Já asi prodloužím to město z lega. Hlavní konstrukce už mám hotové.
J: Lidi ale nevědí jaké město. Musíme říct, že Honzík, když dostane lego, postaví ho a během dvou dnů z něj udělá něco úplně jiného.
H: A často je to lepší.
J: Teď staví město, takže v současné chvíli má asi deset domů, kde všechno funguje, otevírá se, zavírá…
H: Je tam kostel Jiřího z Poděbrad.
J: Každý dům je jiný a spojují je koleje. Je tam i voda, kde kotví dvě lodě. Město je přes celý jeden pokoj a pořád se rozrůstá.

Jakub Kohák

* narodil 10. října 1974 v Praze
* po základní škole vystudoval pražské gymnázium Nad Štolou a pak FAMU
* je známý hlavně jako režisér televizních reklam, věnuje se i tvorbě krátkých videoklipů, filmů a spotů
* je držitelem ceny Anděl (1999) za nejlepší český videoklip
* je pátým členem kapely Wohnout
* působí nejen jako režisér, ale i herec, moderátor a porotce v televizní show Tvoje tvář má známý hlas
* zahrál si například ve filmech Dvojníci, Teorie tygra nebo Instalatér z Tuchlovic
* s manželkou Barborou má syny Jana (9) a Jiřího (3).