Miliardáři Katarína a Ondřej Vlčkovi: S důležitými věcmi je dobré nečekat

Pozoruhodné je i vaše profesní přání, neboť už jako medička jste netoužila po chirurgii nebo gynekologii, ale chtěla jste se věnovat paliativní péči. Proč?
KV: Když jsem šla na medicínu, věděla jsem, že adrenalinové obory nejsou mým šálkem čaje. Dokonce jsem zvažovala, že budu učit a vůbec se nebudu věnovat klinické praxi. Tehdy se člověk k paliativní medicíně dostal vlastně jen přes osobní zkušenost, na fakultě se, na rozdíl od současnosti, nevyučovala. Ještě jsem neměla složenou ani jednu zkoušku, když onemocněla Ondřejova maminka, byla v hospici a my za ní jezdili. Přístup lékařů se mi velmi líbil a já si uvědomila, že tohle je práce, kterou chci dělat.

Co jste tomu říkal?
OV: Katarína se v 18 letech rozhodovala mezi studiem medicíny a psychologie, takže to byl docela logický krok. Hledala obor, kde by byla vyvážená péče o tělo i o duši.

Silvie Pýchová o vzdělání: Netlačme na pilu tam, kde už nejsou síly

Péči o duši občas potřebuje každý z nás, ale většinou je to přechodná záležitost. V hospici jde o definitivu. Nepřipadala vám ta mise hrozně smutná?
KV: Někdy se setkáváme s těžkými osudy a závěr života je pochopitelně vždycky smutný, ale my nechceme, aby to takové nebylo. Čím víc je pacient a jeho rodina ochotna smutek prožít, tím víc je to léčivé. Když k sobě emoce pustíme, pomůže nám to zvládnout takovou situaci bez následného těžkého traumatu. I se smutkem se musí umět pracovat, není cílem konec učinit veselým. Mým úkolem je umírajícímu člověku pomoci, aby se netrápil fyzicky či psychicky. Právě závěr života by měl prožít tak, aby mu vše dávalo smysl, aby měl k dispozici to, co je pro něj důležité. A jeho rodina tím má projít se zdravým smutkem.

Neměli bychom o umírání a posledních věcech člověka víc mluvit?
Asi bychom o tom neměli mluvit každý den a nemyslet na nic jiného. Určitě je ovšem dobré vědět, že to nevratně přijde a přemýšlet nad tím, co by v tom konci pro nás bylo důležité. Obecně lze říct, že kdybychom uměli lépe mluvit o těžkých věcech včetně komunikace s umírajícími, mnoha nemocným by to ulevilo. Někdy je pro ně těžké vyhovět příbuzným, kteří je ponoukají, aby bojovali a chtěli se uzdravit, když oni sami cítí, že už na to nemají sílu. Nejhorší pro umírající je pocit viny, že když řeknou, co cítí, zklamou své nejbližší. Ulevilo by jim, kdyby vědomí závěru svého života mohli se svými blízkými sdílet, aby jim nebylo vyčítáno, že cokoliv vzdávají a chtějí svou rodinu opustit.

V minulých dnech ve společnosti hodně rezonoval příběh sedmatřicetiletého Martina Přecechtěla, který kvůli nevyléčitelné chorobě podstoupil ve Švýcarsku asistovanou sebevraždu. Jak se na to díváte?
KV: Vím, co amyotrofická laterální skleróza obnáší a jak vypadá závěr života s touto nemocí. Paliativní péče dokáže v mnoha ohledech pomoct, ale veškerou tíhu nesejme. Proto jeho kroku umím porozumět. Nedokážu ho jednoznačně odsoudit, ani s ním souhlasit. Osobně nevím, jak bych se v podobné situaci zachovala, natož abych hodnotila, co pro by něj měla být ta správná cesta. Rozhodně odmítám uzákonění eutanazie v ČR, protože podle mého přesvědčení pomoc při sebevraždě nepatří do rukou lékaře.

OV: Kouzlo paliativní péče je podle mě v tom, že dokáže ulevit od fyzické bolesti, pomoct tělu, aby byl život i v samém závěru důstojný. Moje filozofické přesvědčení je, že člověk by si neměl sáhnout na život, i když je hodně zle. Je to ale velmi osobní, není to přenositelný pocit.

KV: Ani já bych si nikdy nechtěla sama sáhnout na život, ale člověk neví, co by udělal, kdyby se v takové situaci ocitl. Musím ale říct, že velmi obdivuji manželku pana Přecechtěla. Kdybych byla na jejím místě, bylo by pro mě strašně těžké přijmout takové manželovo rozhodnutí a podpořit ho.

Smrt nás může zaskočit kdykoliv, a právě v souvislosti s vaší charitativní prací mě napadlo, jak moc důležité je žít tak, aby se člověk kdykoliv mohl ohlédnout a říct si, že co udělat šlo, udělal. Napadlo vás při založení nadace něco podobného?
OV: My jsme možná zajímavý pár v tom, že máme spoustu dovedností a schopností, které jsou odlišné, ale dobře se doplňují. To, co máme společné, je, že neradi věci odkládáme. Když přijde nápad, na němž se shodneme, chceme ho realizovat co nejdřív. Dost lidí bylo překvapeno, že jsme nadaci založili jako čtyřicátníci. Hodně bohatých lidí něco podobného dělá až po ukončení aktivní profesní dráhy.

Děti začínají číst. Pomáhá jim Mravenčí chůva

Právě proto jsem se ptala na vaši motivaci.
OV: Myslíme si, že je dobré být tak trochu ve střehu a vědět, že každý den může být ten poslední. Je dobré vždy mít věci tak trochu uzavřené, nečekat na konečný účet.

KV: Já věci neodkládám hlavně proto, že jsem netrpělivá. A hlavně ty pozitivní bych chtěla realizovat hned. Navíc díky mé práci si uvědomuji cenu času. Co může pomoci teď, za rok už může přijít pozdě. S důležitými věcmi je dobré nečekat. Ať jde o miliardu pro nadaci, nebo o vyznání, že mám někoho rád.

Stavitel Josef Hlávka v roce 1904 nebo hrabě Jan Straka o dvě století dříve založili nadaci pro vzdělávání chudých studentů. Vy jste se ale vydali jiným směrem a 1,5 miliardy korun jste věnovali na péči o nevyléčitelně nemocné děti. Jaký byl vás motiv?
OV: Měli jsme pocit, že je to potřeba. Na rozdíl třeba právě od vzdělávání téma dětské paliativní péče není příliš frekventované. Zároveň jsme věděli, že v této oblasti jsme schopni udělat něco zásadního, co bude mít velký dopad. Díky nadaci ji můžeme i v rámci celé republiky významně posunout.

Kvůli hospici pro těžce nemocné děti a jejich rodiče jste koupili zdevastovaný objekt v Praze 5, který chcete do roku 2026 zrekonstruovat. Jak jste přišli na Cibulku?
OV: Na obnovu Cibulky půjde jen část peněz, my chceme dětskou paliativní péči podpořit komplexně, takže budeme hledat i témata, která jdou nad rámec budoucího hospice. Jde nám skutečně o systémovou změnu.

KV: Proč Cibulka? Procházeli jsme se v parku, kde ten objekt stojí a nechápali jsme, proč je taková krásná budova v tak hrozném stavu. Začali jsme se po tom pídit a když jsme pak přemýšleli o dětském lůžkovém hospici, napadla nás Cibulka. Pěkně to do sebe zaklaplo.

Nechtěli jste budovat novou moderní léčebnu proto, že rodiče těžce nemocných dětí nepotřebují izolované odkladiště za Prahou, ale špičkově vybavené komunitní centrum?
KV: Nevím, jestli rovnou centrum, ale určitě by tam mělo docházet k setkávání rodin i obyvatel zvenčí.

Pro saturaci potřeb zasažených rodin by byly zapotřebí tři podobné hospice. Dojde k tomu?
OV: To číslo vychází ze zjištění odborné skupiny dětské paliativní péče Institutu Pallium. Náš projekt ale není první, před několika lety se začal budovat Dům pro Julii, který spolufinancuje město Brno. V Plzni vzniká projekt dětského lůžkového hospice, takže k počtu tří zařízení se už blížíme. V Ostravě pak existuje velmi kvalitní domácí hospic Ondrášek, který ale nemá lůžkovou kapacitu.

Luděk Michálek: Základ tajných služeb je nenechat se chytit

Cibulka bude určena hlavně dětem, které trpí nevyléčitelnou nemocí, ale mohou žít ještě mnoho let. Extrémní zátěž je to především pro rodiče. Chcete ulevit i jim?
KV: Přesně tak. Na Cibulce bude minimum dětí, které by tam měly strávit závěr života. Naše zařízení bude sloužit pro děti, které neumírají, ale jsou vážně nemocné a jejich rodiče si potřebují odpočinout. Musí ale vědět, že o jejich dítě bude dobře postaráno po sociální i zdravotní stránce. Sociální respitní služby v ČR existují, ale chybí tady prolnutí mezi pečovatelskou a léčebnou péčí.

Mluvíme tady o deseti až patnácti rodinách, které by Cibulku mohly využívat, přičemž starat by se o ně mělo zhruba 50 profesionálů. Jak na váš záměr reagovala veřejnost, příbuzní, synové?
OV: Dlouho jsme to drželi pod pokličkou a v neděli před zveřejněním tiskové zprávy jsme poslali mail rodinným příslušníkům. Všichni byli nadšení a ten nápad se jim líbil, ptali se, zda by nějak mohli pomoct. Překvapilo nás, že po prvních rozhovorech v médiích byl ohlas veřejnosti velmi příznivý, byť to téma je těžké. Moc bychom si přáli, aby se o něm dál mluvilo a stalo se součástí života naší společnosti. Jde totiž o 13 tisíc rodin, takže to není zanedbatelná věc, týká se spousty lidí. Na Cibulce se budou střídat, ročně tak lůžkovou část využijí řádově stovky pacientů a jejich rodin. Další tam budou do paliativního centra docházet na ambulantní péči.

Není zvláštní, že se o těžce nemocné děti a jejich rodiny primárně nestará stát?
OV: Už dnes se kombinuje financování paliativní péče ze zdravotního pojištění a soukromých peněz. Ve veřejném zdravotnictví ale není vyčleněna péče o dětské pacienty, což je podle odborné veřejnosti chyba. Těch státních peněz také není dost. Nikde na světě to nestačí, tento typ služeb vždy z nějaké části pokrývají i municipality a soukromí mecenáši.

Vaše paní se po prvním ročníku medicíny rozhodla pro paliativní péči. Jako student ČVUT jste také věděl, že až vyděláte pět miliard, stanete se člene „one dollar club“ a vzdáte se svého ročního platu ve prospěch dobročinnosti? Mimochodem ve vašem případě generálního ředitele Avastu to dělá 30 milionů korun ročně.
OV: Říkal jsem si to možná v deseti letech, ale tak to má dost dětí, protože o nic nejde a je to románový cíl. Pak člověk zjistí, jak svět funguje a není jedno, o kolik nul v těch propočtech jde. Semínko ale bylo zaseto a romantik ve mně si asi říkal, že by bylo fajn narušit zavedená pravidla. 

Patříte mezi sto nejbohatších Čechů, konkrétně jste na 55. místě žebříčku. Ti před vámi si za své miliardy pořizují jachty, tryskáče, sportovní kluby nebo média. Snažím se zjistit, proč vy do tohoto klubu nepatříte a stal jste se s manželkou nejštědřejším nadačním dárcem?
OV: Princip je vlastně stejný. Na chemické úrovni se vyplavují nějaké endorfiny, jen každému se vyplaví na základě jiných impulzů. Nás baví tohle. Bereme to jako investici, která produkuje zisky, jež nelze vyjádřit v číslech, ale v pocitu smysluplnosti. Nevidím ale nic špatného na tom, když se lidé zaměřují na znásobování svého majetku. Naše mantra je, že se nic nemá odkládat na zítřek. Oni to mají asi jinak a třeba na sklonku svého života ten daleko větší majetek použijí na bohulibé účely.

Vedoucí Úřadu vlády Tünde Bartha: Pan premiér Babiš je lehce nesnesitelný

Avast, který řídíte, patří do prestižního společenství FTSE 100, tedy stovku nejhodnotnějších firem obchodovatelných na londýnské burze. Ještě zajímavější mi připadá, že 700 milionů korun jste vyčlenil na zaměstnanecké akcie, zavedl jste tzv. neomezenou dovolenou, výběr pracoviště, angažoval jste odbornici na diverzitu a inkluzi Ditu Přikrylovou. Také splněný sen desetiletého kluka?
OV: Jde o práci širšího týmu a není to nic výjimečného. Snažíme se sledovat trendy ve vývoji moderních firem. Hodně se změnilo kvůli covidu, práce z domova nebo odkudkoliv se stala součástí trhu práce. Vtipné je, že jsme se vlastně obloukem dostali k naší studentské vizi horské chaloupky s ovečkami, o níž mluvila Katarína. Před dvaceti lety to bylo zcela nereálné, dnes tak ajťáci fungují běžně. Zásadní výhodou Avastu jako technologické firmy je, že není vázána na konkrétní lokaci, je to volná profese, kterou lze dělat v noci nebo z druhého konce světa.

A zaměstnanecké akcie? Ty si většina Čechů spojuje s ekonomickou reformou Oty Šika nebo porevolučními teoriemi Miloše Zemana.
OV: Hodně se zkoumá, proč tolik úspěšných technologických firem vzniklo v USA a Izraeli, ale tak málo v Evropě. Jedna z nejpopulárnějších teorií říká, že v americkém Silicon Valley start upy už třicet let nabízejí všem zaměstnancům firemní podíl. Něco na tom určitě je, protože když člověk vlastní byť jen malinký kousíček firmy, v níž pracuje, chová se víc jako vlastník a méně jako zaměstnanec, který tam chodí od devíti do pěti a když padla, už ho nic nezajímá. Zaměstnanecké podíly v korporacích největší technologické pětky jsou běžné. Takže to byla pro nás inspirace.

Srdnatě se bráníte, ale pořád si myslím, že Avast vedete jinak než jiní šéfové velké firmy. Například poté, co jste se stal předloni generálním ředitelem, jste se s každým zaměstnancem sešel a popovídal si s ním. Je to snad všední přístup?
OV: Bylo to asi tři sta hodinových rozhovorů. Strávil jsem tím spoustu času, abych si udělal sondu dovnitř firmy. Shora to vždycky vypadá jinak. Ale nenašel jsem tam extra velké překvapení. Jen se mi potvrdily některé hypotézy. Je důležité, aby šéf věděl, co se ve firmě děje. Když to neví, nemůže to fungovat.

V jednom rozhovoru jste řekl, že za deset let by Avast měl být firmou, kterou zaměstnanci milují a každý si v ní přeje pracovat. Bude snem českých školáků pracovat u Vlčka?
OV: Myslím, že už k tomu máme našlápnuto. V žebříčku Asociace studentů a absolventů TOP Zaměstnavatelé se v rámci IT firem pravidelně umisťujeme mezi trojkou nejžádanějších. To platilo už předtím, než jsem se stal generálním ředitelem. Je ale pořád třeba pracovat na vztahu zaměstnanců k firmě, na přesvědčení, že udělali dobře, když si vybrali Avast. Ostatně když jsem v 18 letech nastupoval do Avastu na studentkou brigádu, cítil jsem zvláštní rozechvění. Vnímal jsem, že to je sice malá firmička o sedmi lidech, ale má potenciál. Tušil jsem, že je to velká věc. Organizace jakékoliv velikosti by měla hodně dbát na to, aby všichni její lidé byli hrdí, že v ní pracují.

Velké technologické firmy mají ambici nejen ve svých kmenových oborech, ale pouštějí se i do dalších vod spojených s virtuální realitou, umělou inteligencí, biomedicínou. Máte podobné úmysly?
OV: Pořád se díváme, co dalšího bychom ještě mohli dělat. My jsme začali v oblasti kyberbezpečnosti dávno předtím, než se tomu tak začalo říkat. První verze Avastu vznikla koncem 80. let minulého století. To téma se neuvěřitelně prohloubilo a zvětšilo, takže pořád vidíme spoustu prostoru pro rozvoj v našem základním oboru. Je to asi štěstí nebo osud, že právě kyberbezpečnost se stala tak podstatnou součástí našich životů. Nabalilo se na to plno věcí, ať už jde o soukromí dat a jejich ochranu nebo prokazování identit ve virtuálním prostředí. Tudy pochopitelně kráčíme, ale do úplně neznámých vod zatím nevidíme důvod se pouštět.

Školní inspektor Tomáš Zatloukal: Nachytávat děti na špecích nemá smysl

Máte tři syny ve věku 16, 13 a 11 let. Už vědí, čím budou? Chtějí pracovat v Avastu, nebo v hospici?
KV: Ani jeden to nemá jasně dané. Nejsdílnější je ten nejmladší, ale i u něj je to pořád s otazníkem. V Avastu asi moc dělat nechce, ale je možné, že právě tam skončí. Taky jsem vždycky říkala, že nechci být doktorka. A stala jsem se jí. Důležité je, aby byli spokojení.

OV: Každý je jiný, to je na tom hezké.

Do jaké míry je deformuje, možná formuje, že jsou dětmi miliardářů?
KV: Nevím, jestli to dokážeme posoudit my jako rodiče. Snažíme se, aby je to moc nedeformovalo.

Je pravda, že chodí do běžné školy?
OV: Chodí do spádové základní školy. Prostřední se dostal na gymnázium, které začne navštěvovat po prázdninách.

KV: Nejbližší základní škola pro nás byla jasná volba, protože jsme věděli, že nebudeme mít čas je někam hodinu dovážet a přivážet. Ideální je, že mají blízko kamarády a mohou se volně pohybovat.

Vedete je záměrně k tomu, aby pokračovali ve vašem dobročinném díle?
OV: Spíš sázíme na osobní příklad. Znáte to, když někomu desetkrát řeknete, že něco musí udělat, tak k tomu akorát získá odpor. Pokud vidí, že děláme něco, co má smysl, je to podle nás účinnější. Při výchově nabízíme inspiraci, ne příkazy.

KV: Já jsem se dlouho snažila je někam směrovat, nejvíc toho nejstaršího, hra na klavír, kroužky, angličtina. Pak jsem pochopila, že ať se budu snažit, jak budu chtít, nic s tím nenadělám, pokud k tomu nemají vztah. Řekli jsme si, že to důležité si buď sami najdou, nebo to doženou, až budou starší.