Petr Hudičák má rád historii, práci se dřevem, konstrukce, včely a cestování

Vystudoval jsem Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvolenu, obor Technologie dřeva se specializací na konstrukci nábytku a návrh interiéru. Několik let práce v českobudějovickém závodě na výrobu individuálních zakázek interiérů bylo další vysokou školou. Návrh a konstrukce na sebe navazovaly přímo výrobou, nic nezůstalo jen na pauzáku. Oblíbenou konstrukci nábytku mi nabídli učit na průmyslovce ve Volyni, kde jsme pár let bydleli. Tam jsem předtím studoval a mimo jiné udělal první fotografie v temné komoře. Jako konstruktér jsem se detailně zabýval nábytkovým kováním. V diplomové práci jsem navrhl upravit konstrukci kuchyně vyráběné v českokrumlovské Jitoně. Na téměř deset let jsem zakotvil v české pobočce rakouské firmy, která se zabývá prodejem potřeb pro dřevozpracující podniky. Odtud vedla cesta k projektu Musea Fotoateliér Seidel, kde bylo možné využít zkušenosti ze staveb a jejich zařizování. Nikdy jsem se na práci v oboru historie nepřipravoval ve školách. Jenom čas přinesl občasně použitelné zkušenosti.

close info Zdroj: Deník / Redakce zoom_in

Nedávno jsem se zamyslel nad tím, co spojuje autory knih Seidelova Šumava. Snad je to zvědavost. Sám rozhodně zvědavý jsem. V mládí jsem přečetl stovky knih, od kosmonautiky přes fotografii. Historii mám rád ve všech možných podobách, i nábytek. Dřevo a jeho zpracování je základem. Nacházíme jej ve skanzenech, muzeích ale i na půdách a ve stodolách rozpadlých staveb. Archivy byly dříve pro běžného badatele nedostupné, dnes je to lepší. Chtěl bych mít na práci v archivech víc času. Zde je potřebné lepší vzdělání, znalosti. V dětství jsme byli s bratrem často u dědečka a babičky. Pomáhal jsem v dílně se dřevem, babičce na zahradě a se zvířaty. Děda se těšil na důchod a začal opět vyrábět dřeváky, ty pravé celodřevěné. Minulost je pro mě cestou, jak jít do budoucna. Na vysoké škole většina vědců a studentů zkoumala dřevo novými pokusy. Já zjišťuji, jak to dělali lidé dříve a snažím se najít poučení tam. Před mnoha lety se mi dostaly do rukou staré pohlednice, kde bylo dřevo v domech a řemeslech také vidět. Některé podepsané Josefem Seidelem z Krumlova, kde jsem se narodil. Padlo rozhodnutí, budu je sbírat. Navíc jsou to staré fotografie z dřevěných fotoaparátů.

close info Zdroj: Deník / Redakce zoom_in

Oba domy Fotoateliéru Seidel jsou stále nedoceněným objevem. V Evropě i ve světě. Těm, kteří projekt navrhli a za projekt se postavili můžeme pořád vděčně děkovat. Museum Fotoateliér Seidel je často každodenním překvapením a radostí. Dnes opět kvete zahrada ze zachráněných cibulek jarních květin paní Seidelové. A přitom najdu materiál, kterému jsem dříve nevěnoval pozornost. Například pochopíme, proč František Seidel uchoval nějakou knihu, nebo časopis. Postupným poznáváním nacházíme nečekané souvislosti. Dobře to jde v týmu. Spojením znalostí více lidí, v našem případě týmu autorů knih z edice Seidelova Šumava je základ práce. V poslední době oceňujeme a v knihách nabízíme životní příběhy fotografovaných lidí. Mohou být vzorem, těm, kdo si vzor chtějí najít. Dosud to byla jen fotografie, nyní je za fotografií velký osud.

close info Zdroj: Deník / Redakce zoom_in

Hodně rád cestuji, chodím a hledám cesty i tam, kde nejsou. Několikrát do roka musím spát venku. Patřil jsem k Hnutí Brontosaurus, víc jsem se věnoval technickým památkám než přírodě. Vysokou školu jsem vlastně dělal při denním studiu dálkově. Psal jsem články do novin a vysokoškolský časopis vedl. Od vymyšlení obsahu k rozdělení do schránek, s řadou skvělých kolegů. Od malička tíhnu ke dřevu, rád s ním pracuji ve své malé dílně. Stále mám rád nábytek a interiéry. Občas smím něco postavit, smontovat. Tahle práce je pro mě odměnou. Stále vyhledávám informace ke zpracování dřeva ve starých řemeslech. 35 let fotografuji, na cestách zpovídám neznámé lidi. Díky práci v Museu Fotoateliér Seidel jsem se seznámil s řadou osobností ve Slovinsku. Sleduji jejich práci a rád se tam vracím. Není asi náhodou, že máme ve světě dva podobné projekty, Seidel v Krumlově a Pelikán v Celje.

close info Zdroj: Deník / Redakce zoom_in

Mám rád sníh, nejradši bych v zimě pořád lyžoval. Část mé krve pochází ze Slovenska, mám rád obě malé země na S. Vážím si starších lidí a jsem rád s dětmi.

close info Zdroj: Deník / Redakce zoom_in

Dědeček uměl skoro všechno. Chodil jsem se dívat na jeho včely, zkoušel pomáhat. Po dědovi se o včely starali moji příbuzní. Jednou mi bratr zavolal, že se v jednom z prázdných úlů usadil roj. Sám se o ně nemohl pečovat a já to rád přijal. Včelaření přináší radost z nového života. Sledujeme vývoj včely od vajíčka po unavenou včelu vracející se na česno. Med a další výrobky jsou lékem, zdrojem spokojenosti i zdraví. Dnes jsou mé dřevěné úly i včelín způsobem, jak se k truhlařině vracet. Včelaření je terapie, dnes také stále populárnější apiterapie. Pro mne hlavně klid, cvičení trpělivosti. Vyčistit a sestavit 100 rámečků není nic jiného.

close info Zdroj: Deník / Redakce zoom_in