Jsem vyučený mechanik měřicí a regulační techniky. Pro svůj špatný postoj k lidově demokratickému zřízení mi nebylo umožněno vystudovat střední školu. To se podařilo až později, když to po mně potřebovali. Tehdy jsem na průmyslovce vystudoval obor slaboproud - elektronická a sdělovací technika. Po vyučení jsem šel na vojnu, to byly roky 1967 až 69, takže jsem 68. rok prožil na vojně. Pak jsem nastoupil do Jitony. Po svatbě jsem 18 let pracoval jako mechanik měřící a regulační techniky v loučovické papírně. Po rozvodu jsem se odstěhoval do Českého Krumlova. Tam jsem dělal bezpečnostního technika v ČSAD. V roce 1989 jsem se angažoval v OF a všichni tři, kdo jsme v něm působili, jsme byli, posléze „odejiti“. V té době hledali někoho se znalostí němčiny, tak jsem se dostal do rakouské firmy Fronius. Po několika letech následovala společnost Agrio v Křemži. Pak jsme se rozešli a nastoupil jsem do ČSOP Šípek, jelikož jsem se věnoval ochraně přírody pětadvacet let. A mým posledním působištěm bylo Museum Fotoateliér Seidel.

V dětství jsem sbíral nálepky, známky. Pěstoval jsem kaktusy. Měl jsem tisíc druhů. Kaktusům jsem se věnoval deset let. Postavil jsem si na ně větší vytápěný skleník. Nepěstoval jsem ty obrovské koule, byly to spíše menší druhy. Kaktusářství mě drželo doma a docela jsem se v tom vyžíval. Dokonce za mnou přišel pán, kterému se podařilo získat sto semen vzácných druhů ariocarpusu. Bylo to deset druhů po deseti semenech a potřeboval, abych je vysel. „Když mi z každého druhu vypěstuješ jednoho semenáčka, budu šťastný,“ řekl. To totiž není vůbec jednoduché, protože jedny kaktusy klíčí při nízkých teplotách, druhé při střední teplotě, další při vysoké pouštní teplotě. Já jsem ale vymyslel metodu, jak na to. A vypěstoval jsem v jedné misce horské, střední i pouštní druhy. Kaktusáři žasli, jak to dělám. To je moje tajemství. Z těch sta semen jsem mu pak dal asi kolem čtyřiceti semenáčků.

Také jsem běhal na lyžích, plaval, dělal turistiku. Tehdy to byla výkonnostní turistika. Ta mi dnes trošku chybí. Při ní jsme získávali určité stupně výkonnosti po linii zápočtových cest. Například zápočtová cesta 3. stupně, čili toho nejnižšího, představovala dva třídenní pochody a nachodit denně 20 kilometrů. Nesmělo se to přerušit a bylo nutné zúčastnit se všech akcí. Druhý stupeň byly dva sedmidenní pobyty a u 1. stupně už musel člověk splnit celou řadu podmínek. Konalo se to v Čechách a Slovensku, na Moravě byl pobyt i dvanáctidenní. V zimě a v létě. A byly v tom zahrnuty chůze pěšky, kanoistika, automobilismus, běžky a kolo. Jakmile člověk neplnil ty denní kilometry, vše se mu anulovalo. I když třeba onemocněl, nebo si způsobil úraz. Poznali jsme při tom republiku opravdu pořádně. Navíc s lidmi, co se toho zúčastnili, jsou to nezapomenutelné zážitky a drželi jsme pohromadě. Dneska lidé spíše čekají, že se jim někdo postará o zábavu. Tehdy to bylo kamarádské, kdy leckdo dal něco do placu a podobně. No, a potom jsem se stal vedoucím, cvičitelem. Pak mi řekli – mohl by sis udělat mistrovskou třídu výkonnostní, ale to už bylo spojené s administrativou, protože se všechno muselo dokládat.

Součástí výkonnostní turistiky byla také horská turistika. Nikam jinam jsme nemohli, tak jsme slézali Tatry. A v kategorii voda – to nestačilo sjet Vltavu z Vyššího Brodu do Boršova. I tam byly stupně obtížnosti. To jsme třeba čekali, až bude na Šumavě tát sníh a pak jsme splouvali Vydru. Na břehu ležel sníh, v těch peřejích ledová voda - bylo to tedy i o sebezapření, o „zabejčenosti“. Pamatuji si, že jeden den v Tatrách lilo jak z konve, ale platilo, že i při totální nepřízni počasí – což se muselo doložit – se muselo ujít alespoň osm kilometrů. Takže jsme šli, málem jsme tápali v mracích, těch osm kilometrů jsme opravdu nachodili. Fotili jsme jenom ty rozcestníky jako důkaz, že jsme tam byli. Ale bylo to fakt dobrý. Turistice se věnuji pořád, ale mám na ni málo času. V rámci turistiky jsme také s Vaškem Dolanským obešli po hranici celou Československou republiku, všech 3450 kilometrů. Postupně jsme to šli vždy v průměru tak deset dní o dovolené s patnáctikilovou krosnou na zádech.

Teď hodně čtu, zajímám se o historii, takže třeba naučná stezka o poustevníkovi u Lipna vznikla na základě překladu knihy, kterou jsem ve zkrácené verzi přeložil. V poslední době jsem třeba zkoumal, co je pravdy na tom, že kdysi nějaký Častolár Křemežšťákům ukradl vodu. Protože za Petra Voka vykopal kanál, kterým svedl vodu z Křemežského potoka do Křenovského, díky čemuž se na něm pak postavilo jedenáct mlýnů. Dneska ten kanál už neexistuje, ale podařilo se mi v terénu najít místo a stopy, kudy skutečně vedl.

Rád pracuji na zahrádce, jezdím na kole – snažím se za rok udělat 2000 kilometrů. Zabývám se také astronomií, astrofyzikou. O tom mám spoustu knížek. K tomu využívám obyčejný dalekohled. Mně stačí, abych viděl Jupiterovy měsíce, kroužek kolem Saturnu, na měsíc v úplňku se také podívám. Mě ale spíš zajímají vesmírné zákony, jak se měří vzdálenosti, tmavá hmota, černý díry, pulzary, novy, zánik hvězd atd. Čili z fyzikálního hlediska. Mě fyzika baví. A sleduji, co je možné vidět na obloze.

Při odchodu do důchodu jsem si řekl, že budu včelařit. Jednak proto, že člověk musí nastudovat veliký objem informací, jednak můj kamarád, se kterým nyní včelařím, po strejdovi dostal včely. A pozval mě. Vzal mě do včelína, ucítil jsem tu vůni propolisu, včel, kouř, který se tam usazuje. Probudilo se ve mně nadšení a řekl jsem, že bych to možná zkusil. Kamarád na to konto nelenil a přivezl dva úly. Bylo to dobrodružné, než jsme se do toho dostali. Pořád jsme se museli vzdělávat. Ale chytilo mě to. Včelařím, už si vytváříme i vlastní včelí matky a pomáháme začínajícím.