Politolog Lubomír Kopeček: Ideální soupeř pro Babiše? Nerudová

Prezident má v českém ústavním systému roli spíše reprezentativní, byť některé jeho pravomoci jsou významné. Proč je tato funkce vnímána jako výjimečná?
Je dobré se vrátit k roku 1918 a vzniku Československa. Tehdy se v prezidentské funkci ocitl člověk, který byl spojen se založením státu – Tomáš Garrigue Masaryk. Byl vnímán jako muž prozřetelnosti, tatíček. To jsou přídomky, které hodně odrážejí něco z prezidentské aury, která se tady zrodila.

Dodávám osvoboditel, budovatel, zachránce…
Jistě, dají se přidávat další. Je to počátek tradice, která má silnou přitažlivost. Současně byla s hlavou státu spojována velká a mnohdy přehnaná očekávání. Ačkoliv lidé byli mnohokrát zklamáni: Mnichov 1938 a role prezidenta Beneše, která byla hodnocena minimálně jako nešťastná. Totéž potom v únoru 1948. Komunistická éra, kdy někteří z prezidentů byli spíš šedivějšími figurami. Přesto tady zůstala představa o prezidentovi, který má velkou váhu, a nejenom symbolický význam. To se výrazně oživilo v roce 1989 zvolením Václava Havla československým prezidentem, kdy se nakrátko stal ústřední osobností nově se rodícího demokratického režimu.

Prezidentský souboj Deníku: Co kandidáti soudí o manželství gayů či členech KSČ

U Masaryka i Havla to nepochybně souvisí s přelomovou dobou, v níž se dostali do úřadu. Přinášeli naději, pozitivní étos, stavbu základů demokratického státu. Tato atmosféra prezidentství Václava Klause a Miloše Zemana chybí, jejich roky v úřadě jsou v mnoha ohledech sporné. Přesto se k Pražskému hradu stále vzhlíží jako k místu, odkud by měla zaznít zásadní slova, hlavně když země prochází krizovým obdobím.
Vystihla jste vnímání prezidentství u nás, které trvá bez ohledu na to, kdo je v tu chvíli na Pražském hradě. Konkrétní osoba, ať je to Zeman, nebo někdo před ním, může být někým, kdo naruší důvěru v prezidenta, ale nikdy ji nemůže zničit. Samozřejmě je důležité, jak kdo úřad zastává, ale základní vztah k hlavě státu tím narušen není. Pokud ta osoba, jako kupříkladu Miloš Zeman, radikálně nerozdělí společnost, má prezident šanci být velmi populární a fungovat jako svorník. S přímou volbou jsme se ovšem vmanévrovali do situace, kdy jsou prezidentští kandidáti v podstatě nuceni nabízet poměrně vyhraněný politický program a věci, které prezident mnohdy splnit nemůže.

Kdo to nyní dělá?
Typicky je to vidět na kampani Andreje Babiše a jeho slibech v oblasti ekonomiky, kde prezident nemá žádné pravomoci, jimiž by to mohl přímo ovlivňovat neřkuli řídit. Babiš tady vede kampaň, která jde mimo to, co prezident v českých poměrech může dělat.

Klaus a Zeman byli prezidenty s výrazným stranickým zakotvením. První založil ODS a převedl socialistickou ekonomiku na tržní, druhý byl předsedou ČSSD a akcentoval i jako předseda SPOZ levicovost a lidovost. Hrála tato jednoznačná ideová orientace u voličů roli?
V tomto ohledu je dobré rozlišit dobu před zavedením přímé volby a po něm. Václav Klaus byl v roce 2003 zvolen parlamentem i na základě slibu, že nebude do každodenní politiky zasahovat a bude se angažovat jen v krizových okamžicích. Zákonodárci tak volili Klause jako někoho, kdo bude stát tak trochu nad stranami, byť to potom v praxi úplně tak nedopadlo. V danou chvíli to ale otupilo představu, že půjde o jednoznačně stranicky profilovaného prezidenta. Václav Klaus byl prezidentem s konzervativně národní vizí, avšak při řešení vládních krizí, které byly za jeho éry velmi časté, vnímal určité mantinely, které nepřekračoval.

Například vždy jmenoval premiéra z řad vítězné ČSSD, tedy po Vladimíru Špidlovi Stanislava Grosse a pak Jiřího Paroubka, jakkoli mu osobně nemuseli konvenovat?
Přesně tak. Klaus měl respekt k parlamentním stranám a nesnažil se o prolomení hranic parlamentního režimu, ve kterém vláda vychází z Poslanecké sněmovny. Zeman šel v tomto směru mnohem dál. V roce 2013, kdy byl zvolen, byl jasně profilovaným kandidátem, který býval předsedou ČSSD a levicovým premiérem. Při jeho výkonu funkce pak sledujeme jasnou tendenci posunout zemi k poloprezidencialismu. To se odehrálo už několik měsíců po jeho zvolení jmenováním prezidentské Rusnokovy vlády a později znovu v situacích, kdy mu to slabost parlamentních stran dovolovala. Využil možnosti být někým, kdo je v zásadě nejpodstatnější osobou při rozhodování. Narážím především na situaci po volbách roku 2017, kdy lpěl na osobě Andreje Babiše jako premiéra, přestože v tu chvíli nebyl schopen vytvořit vládu s důvěrou. Zeman na půl roku způsobil, že tu byla vláda bez důvěry sněmovny.

Babiš v boji o Hrad nevyhraje. I kvůli špatné češtině, říká poslanec Marek Benda

Jinak řečeno, pokud je silný premiér s oporou jasné parlamentní většiny, nemůže prezident příliš vystupovat z ústavního rámce, jak to vidíme nyní, kdy Petr Fiala prosadil vše, co chtěl?
Souvisí to se silou parlamentních stran a s parlamentním zázemím vlády, která je u moci. Připomínám, že obě Babišovy vlády z let 2017 až 2021 byly menšinové a velmi závislé na prezidentově podpoře. Teď jsme v diametrálně odlišné situaci. Hodně to naznačuje i budoucí směřování. Kdyby se dejme tomu Andrej Babiš stal prezidentem, nemusí to být fatální pro Fialovu vládu, dokud bude kompaktní a s dostatečnou většinou v parlamentu.

Naopak kdyby byl Babiš prezidentem a třeba Karel Havlíček premiérem, posunuli bychom se ne ústavně, nýbrž politickou praxí k prezidentskému systému?
Pokud by se něco takového stalo a v obou klíčových funkcích by byl představitel ANO, asi by alespoň na čas mohl převážit význam prezidenta jako figury podstatnější z hlediska rozhodovacích mechanismů v ANO, ačkoli v jeho čele by v tu dobu formálně stál někdo jiný. Je dobré vnímat, že Andrej Babiš je zakladatelem a stále faktickým vlastníkem ANO. Hodně ale spekulujeme, protože do takové situace bychom se možná mohli dostat za poměrně dlouhou dobu, navíc i ANO může projít v mezičase nějakým vývojem.

Ve své knize se detailně věnujete rodinnému zázemí tří prezidentů – mimochodem všichni měli velmi dominantní matky – a jejich předlistopadovému působení. Klaus i Zeman vystudovali Vysokou školu ekonomickou, nepatřili k disidentům, ale jejich „osvětová“ protirežimní činnost byla významná. Mám na mysli ekonomické semináře na půdě Státní banky, Vědeckotechnické společnosti nebo Sportpropagu. Tato jejich mimořádně důležitá práce přitom v jejich porevolučních kariérách nehrála téměř roli. Proč?
Ona hrála roli krátce po roce 1989, nicméně v době jejich prezidentství to už dost překryly jiné záležitosti. Když to omezím na Miloše Zemana, pro jeho vstup do politiky byly důležité jeho semináře a další aktivity, ale nejpodstatnější byl pověstný článek v Technickém magazínu v létě 1989 kritický ke komunistickému režimu a na něj navazující televizní vystoupení, které ho proslavilo. Na tento moment se odvolává celou svou kariéru, otevřel mu cestu na tribunu na Letnou v listopadu 1989 i do parlamentu. Na tomto kreditu a pověsti rebela postavil úspěch při tažení do čela ČSSD v roce 1993, kterou vytáhl do pozice druhé nejsilnější strany a stal se díky tomu premiérem. To jsou momenty, jež se do paměti lidí zapsaly mnohem silněji než předlistopadové semináře, které jsou v kontrastu s tím relativně zapomenuté. A v pozadí byly i při první přímé volbě prezidenta v roce 2013.  

Jak je tedy možné, že jedním z hlavních témat nastávající volby je členství Andreje Babiše a Petra Pavla v KSČ?
Členství v KSČ je jedna věc, další záležitosti spojené s předchozím režimem, ať už jde o Babišovu spolupráci s StB, nebo Pavlovu účast v kurzu pro vojenské rozvědčíky, jiná. Je třeba si uvědomit, že do listopadu 1989 prošly komunistickou stranou statisíce lidí, byli jsme zemí, kde na počet obyvatel byl nejvyšší počet komunistů v tehdejším sovětském bloku. Značná část členů KSČ stále žije.

Petr Pavel: Největším soupeřem je pro mě populismus

Pro někoho tento argument nehraje roli. Kupříkladu Pavel Fischer říká, že KSČ byla zločineckou organizací, jak je koneckonců označena i v zákoně, tudíž její členové nemají mravní pouvoir k prezidentské kandidatuře.
Samozřejmě se k tomu lze postavit z této protikomunistické pozice. Problém je, že pro značnou část společnosti to není postoj, který by ji nějak zvlášť zajímal. Samotné členství v KSČ není to, co by dnes významně ve veřejnosti rezonovalo. Víc pozornosti vyvolává, jestli někdo byl agent StB a co to tehdy znamenalo. U Andreje Babiše třeba hraje roli také fakt, že je podnikatelem, který v devadesátých letech minulého století začal svou kariéru s financemi nejasného původu a s kontakty z předlistopadových let. Pak zbohatl někdy dost problematickou cestou, například ovládnutím některých státních podniků, jež proběhlo na hranici legality. Pokud poměřujeme minulost a její vliv na budoucnost, je dobré do toho vtáhnout tento širší rozměr věci. I to může být vnímáno jako dozvuk předlistopadové éry. Některá média, především z MAFRy (deníky MfD a LN patří do holdingu Agrofert ze svěřenského fondu Andreje Babiše – pozn. red.) stavějí do jedné roviny Andreje Babiše a Petra Pavla, což je trochu zavádějící. Jejich polistopadová kariéra je dost odlišná. Míra kontroverznosti těchto dvou kandidátů je podle mě jiná a v tomto směru bych byl ostražitý k mediálnímu obrazu, který se kolem toho nyní vytvořil.

Ke třem polistopadovým prezidentům přistupujete jako k lidem z masa a kostí, kteří nebyli svatí a včetně Václava Havla měli ve svých životech mnoho škraloupů. Myslíte si, že třiatřicet let životopisu v demokratické zemi není dostatečně průkazných? Nemluvím jen o generálu Pavlovi, ale i dalším bývalém členovi KSČ Tomáši Zimovi, který byl dvakrát zvolen děkanem lékařské fakulty a dvakrát rektorem Univerzity Karlovy.
To je otázka hodnotového nastavení každého voliče. Mne jako politologa mnohem víc zajímá, co by znamenalo zvolení konkrétní osoby pro způsob výkonu této funkce. U Andreje Babiše si myslím, že by v mnoha ohledech navázal na linii spojenou s Milošem Zemanem. Když se podívám na jeho působení v české politice, byl by podobně polarizující postavou jako Zeman, a to přes všechny deklarace o tom, že chce společnost spojovat. Pravděpodobně by se tím ještě zesílil kontrast mezi stávající vládní koalicí a de facto opozičním prezidentem. Když se podíváme na tři dosavadní prezidenty, vidíme, že každý do své funkce projektoval svoje představy a priority. I Václav Havel měl své vize, tedy směřování k nějaké evropské federaci a ke konci prezidentství otevřené vyjádření sympatií ke straně zelených. Ani on nebyl apolitický, byť je v českých poměrech spojován s výrazem nepolitická politika.

Určitě, vždyť Václav Klaus o něm s jistým despektem říkal, že je to největší levičák na české politické scéně…
Václav Klaus tyto věci vždycky nadsazoval, aby je zvýraznil. Přitom v mnoha ohledech byl pragmatický, stejně jako to dokázali Zeman nebo Havel. Viz situace při Klausově úsilí o zvolení v roce 2003, kdy věčného rivala Václava Havla pochválil s tím, že jakkoli jsou odlišní, Havel se zasloužil o Českou republiku. Takový postoj zvolil naprosto účelově, ale pochopitelně, protože tím vylepšoval vnímání sebe sama.

Jak by k úřadu přistupovala Danuše Nerudová, mladá žena bez minulosti do listopadu 1989, která se hlásí k určité podobě progresivismu, ke zdůrazňování rovnosti pohlaví? Byla by pro většinu mužské politické scény v exekutivě tvrdým oříškem?
U Danuše Nerudové do roku 2020 těžko hledám nějakou výraznou profilaci, do té doby je veřejně téměř neznámá. Na rozdíl od Petra Pavla s jeho vojenskou profesí nebo Andreje Babiše jako podnikatele a politika či třeba senátora Pavla Fischera. U Nerudové nenacházím žádný silný příběh. Je to kandidátka, která může argumentovat tím, že je žena, což se ukazuje v drtivě mužském poli zájemců o prezidentskou funkci jako docela velká výhoda. Je sice bývalou rektorkou Mendelovy univerzity, ovšem tady hrozí trochu problém. Zatím, pro mě překvapivě, zůstává stranou pozornosti fakt, že v čele univerzity byla v době, kdy se v jejích útrobách zrodil největší plagiátorský skandál od aféry s plzeňskými právy. Spoluodpovědnost za to Nerudová nepochybně nese. Nyní může poukazovat na to, že jsou tu dva protikandidáti s problematickou minulostí, ale v její profesní minulosti je minimálně tento jeden bod, který je také diskutabilní.

Pět přihlášek na prezidenta má vady, tvrdí ministerstvo. Jména nezveřejnilo

Když jsem se na to Danuše Nerudové ptala, vyřídila to pár větami. Jako rektorka s danou aférou na jedné fakultě neměla nic společného, a jakmile se o tom dověděla, ihned spustila interní šetření. Čili k tomu zaujala jednoznačné stanovisko.
I Andrej Babiš k řadě věcí zaujímá jednoznačné stanovisko. Pokud poměřujeme kandidáty, je dobré si říct, že ve své profesní kariéře každý zanechává nějaké stopy. V tomto kontextu je prozatím stopa u Danuše Nerudové překvapivě málo debatovaná. Podle mě by byla pro Babiše vítanou protikandidátkou v druhém kole voleb. Právě na ní by se dalo krásně ukázat, v čem může být Andrej Babiš silný. Mohl by poukazovat na to, že Nerudová ztělesňuje intelektuální vysokoškolský svět, který je pro spoustu voličů vzdálený, málo srozumitelný a podobou vlastně opačný, než jaký představuje on. Je otázka, jestli je pro mnohé Danuše Nerudová svým kulturním liberalismem přijatelnější než Babiš s jeho kontroverzemi. V tomto kontextu dává smysl úvaha, kdo je pro Babiše přijatelnější soupeř v druhém kole. Současná debata se hodně soustřeďuje na slabiny Petra Pavla a Andreje Babiše, ale opomíjí třetí osobu, která se tu rýsuje jako možná adeptka na druhé kolo.

Vy nepochybujete, že ve finále stane Andrej Babiš a proti němu někdo z dvojice Petr Pavel či Danuše Nerudová?
Babišovo rozhodnutí kandidovat změnilo podobu soutěže. Kdyby ANO nominovalo někoho jiného, souboj by byl mnohem otevřenější, protože takový kandidát by měl mnohem menší šanci dostat se do druhého kola. Babiš má za sebou voličskou základnu, která je silně fixovaná na jeho osobu. Ti lidé jsou disciplinovaní a k volbám přijdou. Velké komunikační a organizační zázemí ANO a takřka neomezené finanční zdroje jsou dalším plusem. Jakmile Babiš vstoupil do voleb, zmenšily se šance dalších kandidátů. Můžeme zmínit Pavla Fischera, Marka Hilšera nebo Tomáše Zimu. Dosavadní průzkumy nabízely poměrně otevřenou perspektivu ve chvíli, kdyby Babiš nekandidoval. Do voleb už není mnoho času a pozornost se teď koncentrovala hlavně na Babiše, Pavla a do určité míry Nerudovou. Ostatní se ocitli v pozadí.

Cituji z vaší poslední knihy: „Zeman během své polistopadové kariéry pružně a bezpáteřně měnil názory podle momentální politické potřeby. Nedávalo proto u něj příliš smysl budovat prezidentský myšlenkový odkaz, a ani o to, na rozdíl od svých předchůdců, neusiloval.“ Budou se snažit jeho nástupci o odkaz, zápis do čítanek?
Hodně to souvisí s konkrétní osobou. Klaus i Havel měli silné ideové vize, které tady chtěli natrvalo zanechat. Zemana charakterizují neustálé obraty. Nejlépe je to vidět teď v souvislosti s Ruskem, kdy z jednoznačně proruského stanoviska, kdy Rusko obhajoval naprosto vždycky, po anexi Krymu, při kauze Vrbětice, Nikulin, novičok, otočil o 180 stupňů.

A z přítele Vladimira Putina se stal člověkem, který udělil nejvyšší státní vyznamenání Volodymyru Zelenskému.
Zemanův přístup k výkonu prezidentského úřadu v podstatě vylučuje, aby budoval něco konzistentnějšího, protože by to nebylo uvěřitelné.

Vitásková na prezidentku kandidovat nebude. Odstoupil i komunista Skála

Jedinou konstantou je u něj silný vztah k Izraeli, což, jak píšete, dokázal i tím, že prvorozenému synovi dal jméno David.
Nějaké konstanty se i u Zemana najít dají, tato k nim patří. On je nepochybně člověk sečtělý, inteligentní a v politice toho hodně dokázal, ale nikdy neusiloval o to, vytvořit nějaký trvalý ideový odkaz. Pochybuji, že dejme tomu Andrej Babiš by mohl jako prezident budovat nějaký myšlenkový odkaz vzhledem k tomu, jak se vyvíjela jeho kariéra podnikatelská i politická. Myslím, že ani on sám tímto směrem vůbec neuvažuje.

Je vlastně žádoucí, abychom měli prezidenta, který by takovou ambici měl a k tomu by se odpovídajícím způsobem i choval?
Řeknu něco velmi nepopulárního. Pro českou parlamentní demokracii se mi nejvíc líbí představa prezidenta jako symbolického kladeče věnců, který vstupuje do politiky jenom v nejkrizovějších okamžicích, kdy to je opravdu potřeba. Uhlazuje spory dalších aktérů a hledá kompromisy. To, co se tady dělo za Miloše Zemanaa do určité míry i za jeho předchůdců, byl prezident, který chce prosazovat svoje vlastní představy, což ho ovšem často dostává do konfliktu s tím, kdo v danou chvíli stojí v čele vlády a jak dopadly volby do sněmovny. Výsledkem je situace, kdy tu někdy probíhá až téměř válka mezi ústavními institucemi, což pro stabilitu české demokracie není dobře. Prezidentský aktivismus má být minimální, a nikoliv maximální, jako se to opakovaně stávalo v posledním desetiletí.