Možnost shlédnout na vlastní oči smrt "kata českého národa", státního tajemníka Úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka, byla pro tisíce lidí natolik lákavá, že se na jeho popravu musely vydávat vstupenky. V první řadě byly určeny těm, jimž tento muž číslo dvě v protektorátní hierarchii ublížil: lidickým ženám, příbuzným po obětech nacismu nebo partyzánům. Nakonec se však na dvůr Pankrácké věznice dostavilo kolem pěti tisíc lidí.

Byla středa 22. května 1946 a československý stát se chystal skoncovat s mužem, který aktivně usiloval o jeho zánik.

Poprava jako za mocnářství

Karl Hermann Frank byl tříčlennou stráží vyveden kolem půl druhé odpoledne k šibenici v podobě prostého dřevěného sloupu zvaného "prkno".

Přes dvůr kráčel smutně a pomalu a po celou cestu si cosi nesrozumitelně mumlal. Zřetelněji promluvil až poté, co mu popravčí František Nenáhlo nasadil na krk oprátku. Jeho poslední věty zněly: "Německo musí žít, i když my umíráme. Ať žije německý národ, ať žije německý duch, Německo bude žít dále."

Dva katovi pomocníci poté za vrčení filmových kamer a cvakání spouští desítek fotoaparátů vytáhli ve 13:37 jeho tělo až na vršek šibeničního sloupu. Šlo o popravčí metodu pocházející ještě z doby Rakouska-Uherska, která se udržela v zemích bývalého mocnářství, tedy v Československu, Maďarsku a Rakousku.

Sloup o výšce mezi dvěma až třemi metry měl nahoře žlábek s okem, jímž procházel provaz. Pomocníci se postavili na plošinu za šibenicí a trhnutím táhli tělo nahoru. V kombinaci s poměrně tenkým průměrem provazu měl tento způsob vést k rychlému bezvědomí popravovaného.

Podle rakouského kata z konce 19. století Josefa Langa byl tento způsob humánnější než standardní oběšení "v americkém stylu", tedy pomocí propadliště a pádu těla odsouzence z výšky. Platilo to však jen v případě, že odsouzenec skutečně upadl do bezvědomí, jinak naopak umíral dlouze a trýznivě. Frankův případ to ale podle dochovaných záběrů pravděpodobně nebyl, neboť se nezdá, že by po zavěšení něco vnímal.

Zdroj: Vimeo

Když byl vytažen na provaze, vystoupal kat po schůdkách k jeho tělu a pomocí fonendoskopu zkontroloval, zda válečnému zločinci ještě bije srdce. Při "běžné popravě" visel odsouzenec, popravený tímto způsobem, na šibenici půl hodiny, Frank na ní pobyl ještě o čtvrt hodiny déle.

Poté bylo jeho mrtvé tělo sňato a uloženo spolu s dalšími dvěma těly popravených udavaček do umrlčí komory Pankrácké věznice. Pohřbeno bylo na Ďáblickém hřbitově do neoznačeného hrobu. Smutným paradoxem doby zůstává, že stejným způsobem na témže hřbitově pohřbili nacisté během války lidi, kteří se proti nim postavili, včetně československých parašutistů, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha.

Vzestup poloslepého knihkupce

Kdo vlastně byl muž, kterého český národ nenáviděl snad nejvíc ze všech pohlavárů nacistického Německa? Narodil se v Karlových Varech v německé rodině a toužil po kariéře v armádě, jíž však nedosáhl kvůli vážnému zranění pravého oka. V roce 1918 o toto oko definitivně přišel a nosil skleněnou náhražku. Čechy pravděpodobně vždycky nenáviděl - protičeské a protižidovské postoje zastával už jeho otec a syn je od něj přejal, navíc podle pozdější nacistické propagandy ho o oko připravili ve rvačce právě čeští spolužáci.

V prvorepublikovém Československu se stal knihkupcem, ale současně působil od roku 1919 v politice, konkrétně v Německé národně-socialistické dělnické straně a trvale zastával názor, že by Sudety měly být přičleněny k Německu. Svou profesi využíval i k dovozu a distribuci nacistické literatury a od roku 1935 hájil zájmy Sudetoněmecké strany v československém parlamentu, přičemž patřil mezi hlavní zastánce odtržení veškerého území s převažujícím německým obyvatelstvem a jeho přičlenění k Hitlerovu Německu.

Po mnichovské dohodě se stal v listopadu 1938 zastupujícím župním vedoucím nacistické strany NSDAP a po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 přešel do Prahy, kde byl jmenován státním sekretářem u říšského protektora v Čechách a na Moravě.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha řídil odvetné německé represe a byl hlavním organizátorem teroru, jemuž padla za oběť mimo jiné vesnice Lidice, vyhlazená 10. června 1942 pro údajnou pomoc parašutistům - přestože němečtí vyšetřovatelé ještě předtím bezpečně zjistili, že obec neměla s atentátem nic společného. Lidice se však hodily jako exemplární příklad německé pomsty, s potenciálním velkým dopadem na dělnické obyvatelstvo Prahy a Kladna, a tak bylo o jejich osudu rozhodnuto. Na jejich likvidaci se Frank přímo podílel a přijel se na ni také osobně podívat.

Je pravděpodobné, že toužil stát se Heydrichovým nástupcem, cesta k tomuto úřadu mu ale byla jako sudetskému a nikoli říšskému Němci uzavřena. Novým zastupujícím říšským protektorem tak byl jmenován Kurt Daluege (později rovněž popravený za válečné zločiny), Frank si ale za jeho působení upevnil coby státní sekretář svou pozici nejmocnějšího úředníka v protektorátu.

Útěk, dopadení a soud

Po vypuknutí pražského povstání Frank zprvu hrozil, že utopí Prahu v krvi, ale 8. května 1945 pochopil, že Německo definitivně prohrálo. Devátého května časně ráno vyjel - v převleku za obyčejného vojáka - ve vlastním voze z metropole a zamířil k americkým liniím v západních Čechách. Provázela ho i jeho rodina, jela však v jiném autě.

Po poledni zastavila Frankův mercedes poblíž Rokycan americká hlídka v doprovodu českého četníka Josefa Rance. Ten nacistického pohlavára poznal a americký kapitán Franka na základě Rancova svědectví okamžitě zatkl. Američané pak odvezli bývalého protektorátního státního sekretáře do Wiesbadenu a později ho coby válečného zločince vydali československé justici k potrestání.

Mimořádný lidový soud s K. H. Frankem probíhal od března do května 1946 a jeho verdikt zněl: "Trest smrti." Frankovi ho přečetl v úterý 21. května 1946 předseda soudu Vladimír Kozák.

Někdejší faktický vládce protektorátu se se svým osudem nesmířil a žádal prezidenta Beneše o milost. Z Pražského hradu však dorazil v odpověď jen prezidentův vzkaz předsedovi soudu: "Jednejte podle platných zákonů Československé republiky. Dr. Beneš."

Ve středu 22. května, tři hodiny po dokončení čtení rozsudku a zamítavých odpovědí na všechny žádosti o milost, byl Frank na dvoře Pankrácké věznice před zraky pěti tisíc lidí oběšen. 

Trable s oprátkou

Frankův kat František Nenáhlo později čelil vyšetřování pro podezření, že údajně se ziskem prodal provaz, na kterém Němce oběsil. Nenáhlo se ale úspěšně hájil jednak tím, že provaz i bílé rukavice použité při popravě koupil za vlastní peníze, takže šlo o jeho majetek, s nímž měl právo volně nakládat, jednak tím, že je stejně z pověrčivosti pohodil po popravě pod šibenicí.

Vyšetřování však vedlo stejně ke změně popravčích zvyklostí, protože ministerstvo spravedlnosti vydalo v návaznosti na tuto událost pokyn, aby příště byly provazy určované k popravám kupovány za státní peníze a po popravě se buď archivovaly, nebo úředně ničily, aby se nemohly stát předmětem obchodu.

Když pak komunistická vraždící justiční mašinérie popravila o čtyři roky později českou političku Miladu Horákovou (stejným způsobem jako Franka, ale již při neveřejné popravě), byla oprátka, na níž ji oběsili, vhozena po její smrti k jejímu tělu do rakve a spolu s ním spálena v krematoriu.