Hana Zagorová: S manželem jsme zvyklí být spolu 24 hodin denně

Hudební publicista Jiří Černý řekl, že při koncertech lidem poskytujete iluzi, že se zastavil čas. Chtěla jste ho někdy zastavit?
Mockrát v životě. Ale jsem realista, takže vím, že to není možné, a moc se tím nezabývám.

Dalibor Janda: Manželky komunistických papalášů mě měly hrozně rády

A jak to tedy děláte, že ho dokážete zastavit na koncertech?
Za ten výrok panu Černému moc děkuji, ale nejsem si jistá, že dokážu zastavit čas. Ovšem je hrozně fajn, že se mě týká móda 60., 70. a 80. let, která se vrátila. Vážím si toho, že lidi chodí na moje koncerty a že pořád znají mé písničky. Navíc jsou to mladí lidé, což považuji tak trochu za zázrak.

Povídáte si s těmi mladými lidmi a zjišťujete, kde přišli na vaše písničky a od koho je mají rádi?
Kdybych řekla, že se s nimi scházím a povídáme si, to by asi bylo trošku velkohubé, protože na to bych opravdu neměla čas. Ale samozřejmě se vyptávám. Většinou mě znají od rodičů nebo prarodičů, dokonce už se objevil někdo, kdo mě zná od praprarodičů, což je tedy úžasné.

„Já nemám strach ze šedých vlasů a nepočítám, kolik mi zbývá času…“ Tato slova zpíváte v titulní písni vašeho posledního alba Já nemám strach. Měla jste někdy, třeba jako malá holka, strach ze stáří?
Představte si, že já, když jsem byla malá holka — a vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo — jsem si strašně přála, aby mi bylo osmatřicet let. Bylo to v období puberty. Tenkrát jsem si říkala, že v osmatřiceti už budu vědět, co chci, a budu mít ve svém životě jasno… Jinak ten text, který jste citoval, pro mě napsal Marek Ztracený, ale klidně bych se k němu hlásila jako ke svému, protože Marek používá dokonce stejný slovník jako já, a to je u autora málo vídaná věc.

Herec Pavel Soukup: Otce mi nechali zemřít v sanitce před poliklinikou

Ještě bych se vrátil k té osmatřicítce. Když jste slavila 38. narozeniny, vzpomněla jste si na své holčičí přání a věděla jste už co se sebou?
Myslím, že docela jo. V té době jsem ale byla v takovém pracovním nasazení, že si nejsem jistá, jestli bych měla čas sedět s rukama v klíně a přemýšlet o tom, jak je to fajn, že je mi osmatřicet. Byla jsem v hrozném zápřahu. Tehdy to bylo období, kdy jsem dělala 28 koncertů měsíčně, a to opravdu nemáte čas přemýšlet o takových věcech. Ale musím říct, že se svým životem jsem byla v souladu.

Za svůj život jste nasbírala spoustu cen od Moravského vrabce až po Zlatého slavíka, kterého jste získala dokonce devětkrát. Když je něčeho moc, ztrácí to hodnotu. Jakou váhu přikládáte těm nejrůznějším oceněním?
Jak vás mohlo napadnout, že to ztrácí hodnotu? S tím já se naprosto neztotožňuji. Je naopak fajn, že lidi vám projevují důvěru a neomrzí je pro vás hlasovat. Zažila jsem devět Zlatých slavíků a hrozně jsem si vážila přízně lidí tenkrát – a i dnes. Nemyslím si, že by ty ceny ztrácely na váze.

Nedávno jste natočila nový klip. Všímáte si, kolik má zhlédnutí na internetu?
Asi před pěti minutami mi moje asistentka Renata Veselá napsala zprávu, že klip už vidělo přes sto pět tisíc lidí. To je bezvadné! Sice nevím, kolik zhlédnutí mají běžně kolegové, ale v každém případě je skvělé, že sto pět tisíc lidí mělo chuť podívat se na můj klip, ať už proto, že jsou zvědaví, nebo se jim ta písnička líbí. To je přece úžasné číslo.

Herečka Michaela Badinková: I krása může být na škodu

Překvapilo mě, jak často koncertujete. Co vám říká slovo odpočinek?
Odpočinek samozřejmě musí být. Ideální by bylo, kdyby práce s odpočinkem byla v rovnováze, ale to bohužel není možné. Navíc si myslím, že koncertování, reakce publika a energie, která z něj vychází, je vlastně mým hnacím motorem. Na tohle já jedu.

Už nějaký čas opět vystupuje s kolegou Petrem Rezkem. Koho napadlo znovu uspořádat koncerty vaší hvězdné dvojice?
Napadlo to mne. Myslím, že s Petrem jsem pracovala do roku 1986, po letech jsem v Lucerně pořádala koncert se všemi lidmi, se kterými jsem spolupracovala, a pozvala jsem i Petra. Bylo těžké ho vůbec sehnat, protože byl zašitý někde na chalupě a dělal scénickou muziku pro různá divadla, ale nezpíval. A nikdy si nemyslel, že by ještě mohl zpívat. A tehdy, když přijal pozvání a já jsem ho slyšela po tolika letech zpívat v Lucerně, jsem mu říkala: „Jak je to možné, že nezpíváš? Protože on zpívá opravdu báječně. Takže jsem mu umožnila takový restart nebo jsem ho možná těmi svými řečmi nastartovala, což je moc fajn. Petr je zpěvák tělem i duší. A taky mě moc těší, že už po léta nás na koncertech doprovází Boom! Band Jiřího Dvořáka, což je nejen senzační kapela, ze které jde úžasná energie, ale i parta skvělých lidí. Mám je všechny moc ráda.

Co se změnilo od 70. a 80. let, kdy jste s Petrem byli na vrcholu popularity?
Všechno. Určitě publikum, protože našich vrstevníků na koncerty chodí čím dál méně. Naopak se rozšiřuje spektrum návštěvníků od hodně mladých lidí až po ty, kteří se věkem přibližují k nám.

Miluji tě, Karle. Slavní zažívají s fanoušky peklo

V dobách největší slávy jste byla hodně populární v zahraničí, například v Polsku nebo v Německu. Koncertujete ještě za našimi hranicemi?
Už docela hodně let ne. Jednoho dne jsem si prostě řekla, že je to tak akorát, a začala jsem odmítat nabídky na koncerty v zahraničí. A nemám pocit, že bych udělala špatně. Když tam koncertujete každý měsíc, tak je to něco jiného, než když se tam nějaký rok neobjevíte a navazujete tu přetrženou nit. Nemám to moc ráda a nevěřím tomu.

Překvapí vás ještě něčím publikum, nebo už jste na pódiu zažila všechno?
Publikum má svou hlavu a je vynalézavé. Písničku Maluj zase obrázky zpívám desítky let. S radostí říkám, že mě provází životem a kariérou. A vzpomínám si, že naposledy mě překvapilo, když poprvé někoho na koncertu napadlo dát mi polárkový dort. V té písni se zpívá, proč mi někdy nekoupíš polárku. Písnička skončila a jedna slečna mi ji podala. To ještě nikdy nikoho nenapadlo. To bylo velké překvapení.

Váš manžel zpívá po celém světě. Jak často se vlastně doma potkáte?
Zrovna teď je období, kdy spolu každý den vstáváme, máme to tak vlastně už 26 let. To je hrozně fajn. I když Štefan vystupuje někde v cizině v těch nejlepších operních domech, kde nastudování inscenace trvá šest týdnů, minimálně tři týdny jsem tam s ním. Když jsme od sebe čtrnáct dnů, je to opravdu hodně dlouhá doba. Jsme zvyklí být spolu 24 hodin denně.

Herečka Klára Melíšková: Ošklivá jsem si připadala zhruba do pětatřiceti

Můžete se projít po Praze, aniž by vás někdo zastavil a nechtěl se s vámi vyfotit?
Vždyť ono je to fajn! Musím říct, že to není tak masivní, že by stála řada sta fanoušků s foťáky, ale samozřejmě vnímám pozornost lidí a jsem za ni ráda. Musím říct, že bych asi daleko více vnímala, kdybych najednou zjistila, že ta pozornost už není. To by mě překvapilo víc, než když se mě někdo zeptá, jestli se se mnou může vyfotit. To mi opravdu nevadí.

Jak jste na tom se sociálními sítěmi, bez kterých se dnes skoro nikdo neobejde?
Facebook mi moc hezky spravuje Jarda Telekeš, ale aspoň chvilku denně se mu věnuji. Nemohu si s každým psát, to by se z časových důvodů nedalo zvládnout, ale jsem moc ráda, že je tam tolik příspěvků a tolik „followerů“.

Loni jste dostala Zlatou desku. Když porovnáte počet prodaných kusů, které byly potřeba k získání Zlaté desky před listopadem 1989 a kolik je potřeba dnes, je to velký rozdíl?
Myslím, že je to nebetyčný rozdíl. Nevím, za kolik kusů je Zlatá deska teď, ale kdysi, když jsem vydávala desky, byl jenom první náklad 150 tisíc kusů. Proto nerada srovnávám dnes a tehdy, protože se to opravdu srovnávat nedá. Když tenkrát vyšla deska, byla to událost. Okruh lidí, kteří vydávali desky, byl tisíckrát menší a neměli jsme každodenní kontakt s cizí muzikou. Ale pro nás to bylo fajn, abych řekla pravdu. I když ten náklad 150 tisíc se týkal jenom několika málo lidí, já jsem k nim patřila.

Richard Krajčo: Je jedno, kdy hrajeme, fanoušci si nás najdou

Divadlo Semafor letos slaví 60 let. Vy jste jím také prošla. Zajdete se tam někdy podívat?
Ano, byla jsem se podívat na Kytici, která mě zajímala i proto, že jsem v ní v 70. letech hrála. V Semaforu jsem hrála dva roky a musím říct, že tehdy to byla vysoce prestižní záležitost. Proto jsem měla hroznou radost z toho, že mi pan Suchý nabídl účinkování v Erbenově Kytici. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Semafor bylo a je divadlo, bez kterého si nedovedu představit českou kulturu, protože by v ní určitě zela velká mezera. A pana Suchého mám ráda, protože je to  strašně pracovitý a fajn člověk.

Původně jste měla našlápnuto na kariéru herečky. Zalitujete někdy, že to nakonec nedopadlo? Říkáte si, jaké by to bylo, kdybyste dnes hrála divadlo?
Představte si, že vůbec nelituji. Ani trošičku. Je to určitě tím, že jsem ten typ, který nemá rád „co by bylo, kdyby“. Život je krátký a pádí strašně rychle kupředu na to,  abychom se zabývali tím, co by bylo, kdyby… Obzvláště když hodně pracujete. Žiju přítomností a dívám se jen kousíček dopředu. A protože jsem ještě ke všemu fatalista, myslím si, že je všechno tak, jak to mělo být.

Kdysi jste prodělala tuberkulózu, kvůli onemocnění krve jste přes 30 let chodila každých jedenáct týdnů na transfuze, zkrátka neměla jste to v životě lehké. Když na vás přišla těžká chvíle, s kým jste se dělila o svoje starosti, jestli to není příliš osobní otázka?
Je. A já bych se opravdu nechtěla zabývat svými chorobami… Myslím, že je velký dar, když vedle sebe máte člověka, se kterým souzníte, a to já mám, takže jsem opravdu šťastná.

Herec Hynek Čermák: Akty fotím, protože u žen je čas nekompromisní

Co nového chystáte?
Mám za sebou novou desku, nový klip, spoustu koncertů, pár jich mám ještě před sebou a pak mám dovolenou. To je něco, k čemu se teď upínám, a hrozně se se Štefanem těšíme, že se nebudeme věnovat práci, ale životu, dobrému jídlu, pití, sluníčku a tak, prostě odpočinku.

To je tedy vaše představa ideální dovolené?
Přesně tak. A nemůžu vynechat knížky, protože jsem docela velký čtenář. Nejhorší je to, že já musím mít knížky papírové, nikoliv elektronické. Musím obracet stránky a cítit vůni papíru, takže už se mi vrší hromada titulů, které si vezmu s sebou. Bohužel je to velká zátěž pro moje zavazadlo, takže to nakonec dopadne tak, že je potáhnu v ruce. Žánr si vybírám podle toho, jak moc jsem pracovala. Teď jsem toho měla hodně, takže určitě budu číst detektivky, mimořádně ráda mám ty severské, ale vezmu si i pár jiných knížek. Třeba se moc těším na Zlodějku knih.