Kliknutím zvětšíteOslavujete svatého Valentýna, patrona všech zamilovaných?
J: Dáme si dáreček nebo zajdeme na večeři, ale protože jsme o tento svátek byli mnoho let ochuzeni, vytváříme si k němu vztah postupně.
M: Já doufám, že ani letos mě nemine voňavá kytička. Dřív, když byly děti malé, jsem dávala dárky i jim, protože 14. únor beru jako oslavu všech, které miluji. Dneska, když jsou rozeseté po světě, jim pošlu alespoň SMS se srdíčkem.
A co 1. máj, který u nás stále vede se svatým Valentýnem pomyslný souboj?
J: Máj coby lásky čas mám rád. Ale stále se mi v souvislosti se začátkem května vybaví spíš „povinný“ prvomájový průvod, do kterého jsme se s Miluškou zapojili jen jednou. Tehdy to bylo v Ústí nad Labem, kde nám řekli, že musíme jít, jinak se zavře Činoherní studio, ve kterém jsme byli oba zaměstnaní. Celý soubor vyrazil do průvodu, ale po pár metrech jsme utekli a na vrátnici dnešního městského divadla, tehdy Divadla Zdeňka Nejedlého, vypukl mejdan, na který dlouho nezapomene nikdo, kdo se ho zúčastnil.
M: Jinak dodržování tradic je spíš Honzovou doménou. A tak se stane, že mě chytne za ruku, vytáhne mě na zahradu pod třešeň a tam mi dá prvomájovou pusu. Já jsem se naučila cokoli ve velkém slavit až s příchodem do rodiny Hrušínských, kde se vždycky o všechno postarala Honzova maminka. Když měl někdo svátek nebo narozeniny, sezvala celou početnou rodinu, navařila, napekla a nechyběly ani dárky. Vzpomínám si, že vždycky v srpnu, když měla svátek sestra Honzovy maminky Helena, jeli jsme třemi auty na Hlubokou a těšili se, že si tam dáme medvědí tlapy. Mně maminka zemřela, když mi bylo čtrnáct a táta pak měl spoustu povinností. A tak u nás nezbyl na oslavy čas.
Kde jste se seznámili?
J: Poznali jsme se na konzervatoři a pak jsme se mnoho let neviděli.
M: Nedá mi to, abych naše první setkání víc nerozvedla. Když jsem začala chodit na konzervatoř, věděla jsem, že tam Honza studuje. Osobně jsme se ale potkali až na plesu školy v pražské Lucerně. Bavím se s ostatními, když najednou přede mnou stojí Honza a ptá se: „Miluško, nešla by sis zatancovat?“ Než jsem stačila jakkoli zareagovat, upadl, zcela společensky unaven, a ze seznámení nebylo nic.
J: Miluška vám může tvrdit cokoli, protože já tuhle příhodu znám jenom z vyprávění. Ale dobře si pamatuji, když ji Jan Kačer přivedl do Činoherního studia Ústí nad Labem, kde jsem tehdy hrál. Obsadil ji do Shakespearovy Komedie masopustu a z nás se stali kolegové. Se všemi, co tam tehdy pracovali, jsme se hodně přátelili a drželi při sobě. Z nás dvou se ale stal pár až dva roky poté. Zkoušeli jsme Čechovovy Tři sestry, což bylo jedno z nejlepších představení, které tehdy vzniklo. A my jsme se v něm coby Irina a baron Tuzenbach do sebe zamilovali.
M: Přestože jsem už byla vdaná a měla dvouletého syna Nikolu, našemu vztahu nešlo zabránit.
J: Letos je rokem mnoha kulatých výročí. Nejenže uplynulo 50 let od smrti Jana Palacha, bude to už 30 let od sametové revoluce, 20 let od vstupu do NATO a 15 let, co jsme členy Evropské unie, ale i my dva oslavíme 35 let našeho manželství.
Miluško, bylo těžké se rozvést v době, pro kterou byla rodina základ státu?
M: Na rozvod nevzpomínám moc ráda. Tehdy se u soudu vytahovalo všechno možné. Například proti mně použili i Honzova tatínka. Prý bude můj syn vyrůstat v rodině alkoholika pana Hrušínského, což byla drzá lež. Můj první muž ale s koncem našeho manželství souhlasil. Brzy po rozvodu si našel Věru z Lovosic, se kterou je dodnes, a všichni se přátelíme. Syn Nikola ze začátku říkal Honzovi jménem, ale když se pak narodily Kristýnka a Bára, začal mu říkat táto. Takže měl tátu Honzu a tátu Nikolu. Když se ohlédnu za sebe, všechno proběhlo nejlépe, jak mohlo.
J: Nikola je moc fajn a můžu říct, že i dnes spolu máme hezký vztah, i když žije s rodinou v Austrálii. Bára je zase v Americe. Jsem rád, že spolu můžeme být v kontaktu aspoň po Skypu.
Celý rozhovor najdete ve čtvrteční příloze Deníku – v magazínu Ženy.
Autor: Iveta Vařečková
15
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
