Posádky záchranných služeb si v souvislosti s covidem často stěžují na přetížení. Zaznamenali jste to i v asociaci?
To téma se s námi táhne už od loňského jara, protože naši lidé mají práci opravdu výrazně ztíženou. A to na jakékoliv pozici, nejenom lékařské.

Ono třeba řídit sanitní vůz v overalu a štítu není nic jednoduchého. Není to fyzicky komfortní, je to nepříjemné, ubírá to na pozornosti. Stejně tak je velmi diskomfortní ošetřování pacientů, protože mezi zdravotníky a jimi je vždycky nějaká překážka – plexištít, dvoje rukavice, rouška na obličeji záchranáře i pacienta. Je to velmi obtížné a časové zatížení je větší než normálně.

A co míra stresu?
Záchranáři jsou lidé jako každý jiný a stres mezi nimi je velký. Zvláště, když je v některých obdobích každý druhý převážený pacient covid pozitivní.

Mají pochopitelně obavy, aby nenakazili sebe, svoji rodinu, své blízké, nemuseli do nemocnice nebo jen karantény. Je to úplně stejné jako v nemocnicích. Je nás nějaké množství, víc nás nebude. Záchranáře nemohou nahrazovat hasiči, vojáci, dobrovolníci, protože je to samostatná práce. A trvá to už rok.

O kolik se meziročně zvýšil počet výjezdů?
Problém není v jejich počtu. Když to vezmete z dlouhodobého hlediska, třeba v horizontu dvou let, je jich pořád v průměru stejně. Ale kvůli práci v ochranných prostředcích a dezinfekčním postupům se prodloužila doba na ošetření jednoho pacienta. Pracujeme v ochranných prostředcích, které si musíme obléct.

Musíme v nich dotyčné pacienty i ošetřovat, což je oproti „běžným“ pacientům také pomalejší. Stejně tak trvá delší dobu jejich předávání v nemocnicích, jsou tam jinak nastavené mechanismy, než je běžné. A po návratu z výjezdu se z ochranných prostředků musíme svléci, osprchovat se, musíme provést dezinfekci vozidla. Čas strávený na stejný počet výjezdů je tak až v řádu desítek minut delší.

A ty sanitky se dezinfikují po každém pacientovi?
Po pacientech, u nichž je jasné, že covid nemají, provádíme standardní dezinfekci povrchů a přístrojového vybavení. Ale po těch, u nichž víme nebo tušíme, že jsou pozitivní, vozy pochopitelně dezinfikujeme dle předepsaných postupů . Chráníme tak i sebe i další pacienty.

Posádky dopředu vědí, že jedou k pacientovi s covidem, nebo se to dozvědí až na místě?
U některých to víme, ale o velkém množství to zjistíme až později. Ale většinou dopředu podle příznaků předpokládáme, že vyjíždíme ke covid pozitivnímu pacientovi. I když není otestovaný. Se zpožděním hodin a dnů se po testu provedeném při příjmu do zdravotnického zařízení dozvíme, že skutečně pozitivní byl.

Máte nějakou možnost třeba zvýšit počet výjezdových skupin, posádek?
To není řešení. Jestliže máme omezený počet zaměstnanců, nemůžeme počet výjezdových skupin zdvojnásobit. Jejich stres by se tak ještě zvýšil, museli by chodit na další přesčasy. Je to hezká myšlenka, ale je nerealizovatelná a přinesla by ještě více obtíží.

Já jsem neměl ani tak na mysli, že by stávající zaměstnanci častěji chodili do práce, ale že by se nabrali noví lékaři či zdravotníci.
(Smích) Promiňte, že se směju. Pro nás je dlouhodobě veliká obtíž i za standardních podmínek obsadit lékařské posádky. To není otázka posledních roků, ale spíše deseti let. A začínáme mít problém obsadit i pozice nelékařských pracovníků, záchranářů.

Takže říct si, že teď nabereme v kraji třeba padesát záchranářů a dvacet lékařů, je naprosto iluzorní. Tu práci nemůže dělat každý, kdo si o ni řekne nebo by ji dělat chtěl. Pro tato povolání, stejně jako pro lékaře a sestry na ARO nebo JIP Jsou zákonem předepsané minimální vzdělání a určené kompetence.

Co by tedy pomohlo snížit pracovní zatížení zaměstnanců záchranných služeb?
Práce nám může ubýt jedině tím, že klesne počet pozitivních pacientů, které ošetřujeme a transportujeme, bude proočkována populace a virus ztratí sílu, lidé nebudou vyžadovat zásah zdravotnické záchranné služby tam, kde si poradí sami nebo situaci může vyřešit praktický lékař a dojde ke zmírnění všeobecných obav a strachu ve společnosti. Kdy k tomu dojde, si však netroufám odhadnout.