Předchozí
1 z 2
Další

Až do 80. let minulého století panovalo přesvědčení, že mozek člověka se rozvíjí asi do 15 až 20 let věku, a pak už jen stagnuje a degraduje. „Myslet si opak bylo považováno za naprostý nesmysl a herezi. Následně ale vědci přišli na to, že náš mozek je schopen neustále vytvářet nová neurospojení v reakci na naše jednání, zkušenosti a zážitky. A dokonce se zjistilo, že mozek dokáže vytvářet nové neurony bez ohledu na věk,“ říká Vladimír Tuka, zakladatel centra koučinku NeuroLeadership.

Vnést změnu do reality člověka ovšem předpokládá, že se napřed musí uskutečnit v jeho hlavě. Podle Vladimíra Tuky jde v praxi hlavně o to, přestat zaměřovat svou mysl na problémy a překážky. Místo toho si představte, jak váš život a vy sami vypadáte, když už jste „své cílové mety“ dosáhli. Následně pak promýšlejte, co a jak udělat, abyste tuto představu smysluplně naplnili.

Čas, úsilí a disciplína

Člověk může změnit své chování, návyky nebo dokonce povahové vlastnosti pouze soustředěným úsilím. Mechanismus změny je sice poměrně jednoduchý, ale nikoliv snadný. „Napřed je třeba vědět, co chceme změnit a jak bychom si změnu k lepšímu představovali. Jinými slovy – je zcela klíčové mít co nejkonkrétnější představu o tom, kým se chceme stát, jak chceme jednat a co nám taková změna přinese. Měla by to být co nejuchopitelnější představa, téměř živá a úzce a hluboce propojená s námi samotnými, našimi hodnotami, tužbami a posláním. Pak v nás může vyvolat silnou vůli a motivaci k tomu, abychom ji skutečně dosáhli,“ říká Vladimír Tuka s tím, že představa je jen začátek.

Změna vyžaduje hodně disciplíny, protože potřebujeme v našem mozku vytvořit a ukotvit nová neurospojení, která budou řídit (spouštět) naše jednání. Čím hlouběji uložený návyk chceme změnit, tím více úsilí a času musíme každý den poctivě vynaložit.

Zejména charakterové vlastnosti jsou velmi hluboko zakořeněné. Jejich změna si proto vyžádá hodně času, intenzivní pozornosti a disciplíny. Takže například délka přeměny cholerika v klidného člověka závisí jen na tom, kolik úsilí, pozornosti a disciplíny je ochoten jí věnovat.

„Mám takový dojem, že obvykle se lidé ani tak nesnaží měnit svou povahu, jako některé její negativní projevy a dopady. A tak můžete klidně zůstat cholerikem, ale naučíte se zvládat některé nekontrolované reakce. Pro některé lidi je i to poměrně náročné, a tak si na pomoc zvou kouče. Postupná proměna je sice během na dlouhou trať, ale důležité je, že se na ni odhodláte vydat,“ myslí si Vladimír Tuka.

Změnu práce je třeba dobře promyslet

Častým předmětem diskusí Vladimíra Tuky s klienty bývá také rozhodování o změně práce. Tady se určitě nevyplatí jednat unáhleně, impulsivně a rozhodovat se pod tlakem událostí. Žádná kaše se totiž nejí tak horká, jak se uvaří.

„Vedu klienty k tomu, aby velmi pečlivě zvážili, o co jim jde, co se děje či stalo, co je žene k tak zásadní změně. Důležité je promyslet si dlouhodobější důsledky svého rozhodnutí. Příliš často totiž rozhodnutí padne jen proto, aby si lidé celý proces zkrátili – aby se zbavili napětí momentální situace a získali krátkodobou úlevu. Nabízím jim jednoduchou pomůcku v podobě matice, kdy na jedné ose je parametr krátkodobý versus dlouhodobý a na druhé zisky versus ztráty. Ukazuje se totiž, že příliš často se krátkodobé zisky v budoucnu ukážou jako ztráty. Takže uvážlivost je na místě,“ radí kouč.

Hodně lidí se změny bojí, přitom je přirozená a všudypřítomná. Neustále se něco mění, v nás i kolem nás. Docela přirozeně se adaptujeme na změny evoluční jako roční období, změny počasí, věku a podobně. To je podle Vladimíra Tuky dobré si připomínat, abychom si uvědomili, že se změnou máme už hodně zkušeností a zvládáme ji. Horší je to s přijetím a provedením změny, kterou si nepřejeme, a přesto ji musíme (jsme nuceni) uskutečnit. V takovém případě máme celou řadu možností: od odmítnutí se všemi důsledky, přes přijetí na oko či podřízení se až po její přijetí za svou.

„Pokud změnu nechceme rovnou odmítnout a nést odpovídající následky, je rozumné přestat s ní bojovat a raději si v ní hledat, co nám přinese pozitivního, proč ji do svého života vpustit. V podstatě v životě se zřídkakdy střetáváme s něčím, co by pro nás nemělo nějaký přínos,“ míní.

Podvědomí neošálíte

Tím jsme se přiblížili k dalšímu typu změny – a to té, kterou jsme sami sobě naordinovali a která je spojena s naplněním našeho přání žít jinak, po svém. I tady na nás čeká odpor mozku, který nejraději dělá, co už umí a co může spouštět z automatu bez velké námahy a výdeje energie. Chceme-li si náš mozek získat na svou stranu, aby nás podpořil v provádění změny, je třeba, abychom mu vytvořili co nejjasnější, nejkonkrétnější a nejlákavější představu o cílovém stavu, o tom, co chceme. Tím vytváříme silnou motivaci a umožňujeme mozku, aby soustředil svou energii a síly na naplnění našeho záměru. Neznamená to ale, že máme vyhráno – mozek je velmi podezřívavý a hlavně opatrný. Pečlivě sleduje, zda to se změnou myslíme vážně
a děláme, co je možné, abychom dosáhli svého.

Jestliže si racionálně zdůvodníte, že potřebujete změnu, ale podvědomě ji nechcete, máte podle odborníka smůlu. Podvědomí neošálíte, ani ho nepřemluvíte. Potřebujete si ho získat na svou stranu. „Svým způsobem nás naše podvědomí takto chrání, abychom se nevrhali za vším, co si zamaneme, ale abychom pečlivě volili a šetřili své síly. Na druhou stranu – pokud to, co chcete, náležitě svému podvědomí vysvětlíte a propojíte se svými hodnotami a vyššími cíli, podvědomí vás podpoří,“ uzavírá Vladimír Tuka.

Čtyři otázky o vztazích pro Vladimíra Tuku: Zastavit se uprostřed hádky je extrémně náročné

Žena mi vyčítá, že si s ní doma nepovídám. Jak to mohu změnit?

Povídejte si s ní! Jednoduché, ale asi ne vždy snadné. Možná vám pomůže jeden malý tip: pozorně své ženě naslouchejte. Možná ani nechce, abyste mluvil, ale abyste si s ní „povídal“ tím, že ji vyslechnete. Pozor, to neznamená, že pouze mlčíte, když žena mluví, a myslíte si na své. Na to jsme my lidé velmi citliví. Opravdu naslouchejte. Naslouchejte se zájmem, vnímejte nejen to, co říká, ale i co neříká, i co míní, ale hlavně – vůbec nehodnoťte, co říká.

Radíte lidem jenom, jak změnit sebe, nebo mě dokážete naučit, jak změnit třeba právě partnerku, respektive její chování, které se mi třeba nelíbí?

Měnit druhé je marná snaha. To nejde. Nikdo se nezmění, pokud nechce. Možná na chvíli, aby měl pokoj, bude předstírat, že dělá, co chcete, ale nezmění se. Máme minimální kontrolu nad druhými, ale neskutečný vliv. Nesnažte se tedy měnit druhé, ale snažte se je ovlivňovat, přispívat jim, aby se změnili sami. Mimochodem, na tom je postaven samotný koučink, který také využívá naší výrazné schopnosti působit na druhé.

Existuje nějaký recept na to, jak se nehádat, nebo se uprostřed hádky zastavit a uvědomit si, co dělám?

To je extrémně náročné. A vyžaduje to, abychom už měli připravené nějaké způsoby zvládání emocí. Můžete uplatnit tři základní kognitivní techniky. První je zapojení vědomé mysli. Uvědomujete si, co se děje. Druhé technice se říká označování neboli labeling. Vy se uprostřed toho rozhovoru zastavíte a řeknete si: „Teď jsem z toho rozhovoru smutný, naštvaný.“ Jenom neříkejte: „Ty jsi mě naštval!“ To už byste útočil. Vy jenom označíte ten pocit, emoci, která vás ovládá. Má to efekt nejen na vás, ale i na toho druhého. Už jenom to konstatování vás zklidňuje, protože musíte zapojit vědomou mysl. I ten druhý to vnímá a uvědomí si něco sám o sobě. Nejsilnější a hodně náročná technika je přehodnocení vlastního postoje. Také pomůže, když předmět hádky nebudete vztahovat na všechno. Řeknete si, že člověk je v pořádku, ale jeho gesto, otázka nebo názor vás naštval. Když nás ovládají emoce, máme totiž tendenci odsoudit člověka se vším všudy.

Ve vztazích se často vyskytují zatvrzelé postoje na jedné nebo druhé straně, nebo u obou partnerů. Co se s tím dá dělat?

Hlavní příčinou „zatvrzelých“ postojů a z nich pramenících konfliktů bývá to, že si partneři vůbec nenaslouchají. Když „diskutují“, de facto naslouchají každý pouze svým vlastním názorům. Nesnaží se pochopit druhého, „startují“ na první dobrou, nenechají druhé domluvit – ještě v okamžiku, kdy mluví, připravují si odpověď, v názorech druhého přijímají jen to, co se jim hodí, a to použijí proti němu nebo ve svůj prospěch. Pak, jako vnější pozorovatel, máte dojem, že vztah partnerů je o trvalém boji, kdy každému jde jen o to zvítězit. Velmi smutná podívaná.

Jedním ze základních pilířů zdravých partnerských vztahů je důvěra. Ale ne ta, že se vždy dopředu můžete spolehnout na to, co partner udělá. Jde o důvěru, která je postavena na zranitelnosti. Stačí si připustit, že jsme jen lidé. A jako lidé se můžeme plést, dělat chyby, něco nevědět, mít své názory a zájmy, které jsou odlišné od těch partnerových, byť nejsou proti němu. Znamená to, že se za chybu, omyl, impulsivní jednání a podobně umíme upřímně omluvit, přiznat si nevědomost, ocenit prozíravý úsudek druhého. Když pak takto pokorně budeme přistupovat k partnerovi, budeme se zajímat o jeho názory, budeme se snažit mu porozumět a pochopit ho, dokážeme společně hledat dohodu, při níž nejsou poražení, ale pouze vítězové.

Vizitka: Dr. Vladimír Tuka
Profesní životopis Vladimíra Tuky zahrnuje desetileté působení v diplomacii i zkušenosti z vysokých manažerských pozic v řadě významných společností, konkrétně v pojišťovnách Gerling, Kooperativa a ČSOB Pojišťovna. Od roku 2006 se naplno věnuje koučinku, v němž jako první a zatím jediný v Čechách a na Slovensku dosáhl na absolutní vrchol – získal nejvyšší možnou certifikaci Master Certified Coach (MCC) udělovanou Mezinárodní federací koučů (ICF). Je zakladatelem školy NeuroLeadership, v níž je odborným garantem všech programů postavených na propojení unikátních koučovacích technik a poznatků moderní neurovědy.