Smrt v přístavu. Ničivá exploze poslala ke dnu loď se stovkami námořníků

K první události tohoto druhu, která měla varovat svět, došlo v lednu 1898, když v havanském přístavu na Kubě vybuchla bitevní loď USS Maine amerického válečného námořnictva. Potřebné memento pro zodpovědné orgány však přišlo vniveč, protože v té době právě probíhala španělsko-americká válka, a americká propaganda tak přičetla neštěstí španělské sabotáži – dokonce je využila v náborové kampani nových vojáků, probíhající pod heslem „Pamatujte na Maine!“

Až po řadě let se podařilo prokázat, že příčinou exploze byla ve skutečnosti špatně uskladněná munice. Mezitím se však musela podobná tragédie několikrát zopakovat.

Peklo v Oppau. Jedna z největších nejaderných explozí dějin vymazala město

K jedné z největších katastrof téhož druhu pak došlo právě před 110 lety, 25. září 1911 ve francouzském přístavu Toulon. Při výbuchu lodi Liberté zahynulo 286 členů její posádky a několik dalších námořníků na šesti sousedních lodích.

Zastaralá loď

Liberté v té době patřila k již zastaralým bitevníkům, předcházejícím nově zaváděné revoluční kategorii bitevních plavidel Dreadnought, která se vyznačovala větším počtem těžkých děl v pancéřových věžích a turbínovým pohonem. Liberté byla oproti tomu postavena již v polovině 19. století. Ve francouzském námořnictvu představovala vedoucí loď stejnojmenné třídy, kam kromě ní patřily ještě tři další lodě.

Loď vážila 14 630 tun. Její výzbroj tvořila primárně baterie čtyř 305milimetrových děl a k tomu sekundárně soustava deseti 194milimetrových kanonů.

Výbuch munice v Port Chicago zabil stovky lidí. A navždy změnil americkou armádu

Tato desítka děl na ni byla namontována až dodatečně (právě v odpověď na nově zaváděnou silněji vyzbrojenou kategorii lodí Dreadnought) a rozdělena byla tak, že šest kanonů mělo svou věž a čtyři byly umístěny v kasematech, tedy v obrněných dělostřeleckých komorách ve střední a přední části lodi.

Plavidlo sloužilo jako součást druhé divize středomořské francouzské flotily se základnou v Toulonu. Právě zde také Liberté kotvila, když došlo k neštěstí.

To nebude tak zlé…

Jako první si nadcházejícího problému povšimly posádky okolních lodí, kteří dne 25. září 1911 minutu po půl šesté ráno ohlásily, že z jedné z dělostřeleckých komor umístěných na pravoboku přídě vychází kouř. Krátce poté vybuchla přední nástavba lodi v plamenech.

Stále se však zdálo, že to není tak zlé. Posádka se snažila dostat oheň pod kontrolu a velitel lodi, kapitán Louis Jaurès, vydal rozkaz k zaplavení ostatních komor, aby se exploze nemohly rozšířit i na ně.

První britská vzducholoď měla čelit Němcům, Hermiona však byla katastrofou

Nyní se však projevila zásadní konstrukční chyba, kterou zastaralá loď s dodatečně doplněnou výzbrojí měla: zaplavovací ventily byly umístěny až pod zásobníky munice, jež tak byly nadále vystaveny ohni.

Námořníci na Liberté se dvakrát pokusili s nasazením životů přes šířící se požár k ventilům proniknout, ale v obou případech je zastavily plameny a kouř. Ani pak se nevzdali a právě se o stejný krok pokoušeli potřetí, když přišla katastrofa.

Nastala apokalypsa

V 5:53 otřásla přístavem obrovská exploze. Liberté téměř doslova vyletěla do vzduchu. Výbuch byla tak silný, že urval velký a těžký, téměř 37 tun vážící kus pancéřové desky a mrštil jím až na bitevní loď République, kotvící asi 210 metrů daleko.

Obě centrální dělostřelecké věže smetla exploze přes palubu. Rozervala také palubu uprostřed lodi a zcela zničila asi 55 metrů přídě. Přední dělostřelecká věž skončila v bahně na dně přístavu.

Kovové úlomky a dřevěné třísky uvolněné detonací zafungovaly jako projektily, které vraždily posádky lodí kotvících v sousedství – jejich oběťmi se stalo patnáct mužů na palubě obrněného křižníku Marseillaise, devět mužů na palubě bitevní lodi Saint Louis, šest námořníků z paluby obrněného křižníku Léon Gambetta, čtyři členové posádky bitevní lodi Suffren a tři muži z lodi Démocratie. Na samotné Liberté zahynulo 286 mužů a dalších 188 bylo zraněno. O obrovském štěstí mohlo mluvit 143 členů posádky, kteří měli volno a byli právě ve městě, když došlo k výbuchu.

Katastrofa si okamžitě získala velký celonárodní ohlas. Obětem byl vypraven státní pohřeb, jehož se zúčastnil i francouzský prezident. Do sbírky založené na podporu pozůstalých rodin začali okamžitě silně přispívat lidé napříč celou zemí.

Dávné město Tall el Hammam zničil meteor. Exploze měla sílu 1000 jaderných bomb

Vyšetřovací komise, kterou vedl kontradmirál Jean Gaschard, zvažovala rovněž možnost sabotáže, ale na rozdíl od svých amerických předchůdců ji vyloučila. Podle ní bylo příčinou nadměrné teplo v zásobnících střeliva, jež vedlo k samovznícení bezdýmného střelného prachu Poudre b, který munice obsahovala; šlo v podstatě o nitrocelulózu, zvanou také střelná bavlna, fungující na principu nitrace celulózy v bavlně. Tento střelný prach předcházel pozdějšímu vynálezu korditu, přičemž jeho nevýhodou bylo, že při vystavení teplu byl náchylný k samovolným explozím.

Další neštěstí následovala

Zjištění komise vedlo k přehodnocení standardních postupů, jak má být střelivo na lodích uskladňováno a hlídáno. Ne všechny národy se ale z této katastrofy poučily. Británie ztratila v roce 1914 v důsledku výbuchu střeliva bitevní loď Hulwark, v roce 1915 další bitevní lodě Princess Irene a Natal a v roce 1917 plavidlo typu Dreadnought, loď Vanguard.

Itálie přišla kvůli explodování munice v roce 1915 o loď Bendetto Brin.

Ruské císařské námořnictvo ztratilo z téhož důvodu v roce 1917 v Sevastopolu zcela novou těžkou bitevní loď Imperatrica Jekatěrina Velikaja.

První japonská těžká válečná loď typu Dreadnought, Kawači, vybuchla v roce 1918. Ve všech případech byl počet obětí strašlivý.

Řetězec těchto katastrof přineslo až zlepšení stability náplní střeliva po roce 1918.